Umění parkovat

Z posledního zápisu v deníku talentované řidičky jste se dozvěděli, jak to mám s parkováním. Po nějakém době je třeba korigovat závěr „No jo, ty vlastně kolmo nikdy neparkuješ couváním“.

Včera jsem jela na služební cestu do Prahy. Jelikož s ohledem na návaznost a četnost spojů a cenu jízdného je salónní MHD pravděpodobně nejblbější a nejdražší v republice, snažím se mu už z principu vyhnout (když někdo v jedné diskuzi při nářcích na další zdražování oponoval, že Dopravní podnik přece není charita, řekla jsem mu, že já taky ne, a když mi cesta MHD do práce trvá půl hodiny a stojí mě 18,-, zatímco cesta autem deset minut a stojí mě přibližně 22,- a čas jsou peníze, že, tak ekologové prominou), na nádraží jsem jela autem s úmyslem zaparkovat u obchoďáku. O půl sedmé byla na parkovišti dvě přibližně stejně široká volná místa. Do jednoho jsem se pokusila vjet popředu a zastavila jsem se centimetr před Peugotovým zadním nárazníkem. Kroužila jsem kolem parkoviště a vlak mi jel za šest minut. Měla jsem možnost nechat auto buď na zákazu stání a doufat, že kolem nepojede městská, nebo na placeném parkovišti a zaplatit si lístek do devíti a doufat, že do půl šesté kolem nepojede městská, anebo zkusit zaparkovat… kolmo… couváním. Což jsem dělala naposledy v autoškole.

Dodávala jsem si odvahu, že to je skoro stejné, jako když se teď s Diamantovými sousedy dělím o přístřešek na parkování, který je z nějakého důvodu dimenzován na jedno a půl auta, při čemž Diamantoví lidé mají dvě. Takže couvám vedle paní Diamantové a před pana Diamanta, který stojí co nejblíž za mým zadkem, aby ráno nemusel škrábat aspoň čelní sklo. Je pravda, že poté, co jsem mu lehce promáčkla přední SPZ, se od mého zadku zase o pár desítek centimetrů vzdálil. Výčitky svědomí mě netrápily, neboť Diamantovým lidem se Diamantoví říká proto, že podnikají v jedné nejmenované firmě prodávající ten typ přípravků, které můžete použít zároveň jako ústní vodu i čistič odpadů, a která je dávána jako typický příklad letadla, ačkoliv prý prokázala, že letadlo není. Jestli nejsou letadlo oni, tak jsem letadlo já, nicméně to nemění nic na tom, že Facebook sousedů přetéká fotkami z akcí, kterých se účastní další diamantoví, stříbrní nebo platinoví lidé pózující se vztyčeným palcem popřípadě s vítězným véčkem na jedné ruce, zatímco v druhé drží energetický nápoj, který je současnou vlajkovou lodí neletadlové firmy. Na některých fotkách mám pocit, že občas zapomenou, že nedrží v ruce energeťák, takže pózují se sklenicí piva nebo vody zvláštně natočenou směrem ke kameře. Ve svém bytě Diamantoví lidé pořádají satanské mše konzultace pro lidi z nižších mineralogických sfér, dle vzhledu bych si představovala asi tak žulu, kteří mi parkují na mém parkovacím místě, popřípadě mi brání ve výjezdu, a když si auto přeparkovávají, dívají se na mě, jako že nejsem ani ta žula. V létě pořádají konzultace na zahradě v altánu a na flipchart si malují pentagramy grafy. Dle fotek jsem vydedukovala, že tyto akce oplývají skvělými „spíkry“, od kterých je co se učit, abyste byli taky diamanti a měli na pařbě všechen chlast zdarma. Jednou mě k sobě Diamanoví lidé pozvali na víno a zatímco jsem za jejich zády pozorovala knihovnu plnou self-help příruček, vyprávěli mi o tom, že každý by měl mít svého mentora (asi diamantového spíkra) a že zaměstnanecký poměr je vlastně takový krysí závod a jestli mě to baví. Když jsem řekla, že baví, a nepodařilo se jim mě přesvědčit ani k prodeji pracího prášku, ani k prodeji kosmetiky, ani k přenechání parkovacího místa pro žuly, vnutili mi aspoň na rozloučenou míchaný koktejl z jejich vlajkového energy drinku a Malibu, kterýmžto se mi podařilo polít sebe i jejich kožený gauč. Už mě nikdy nepozvali. Sestra jim ale občas hlídá děti a kromě peněz dostává i energy drinky, kterými pak čistí hajzl.

  

To jsem ale odbočila. Ovšem při parkování jsem neodbočila. Ani jednou. Dala jsem to. Dveřmi řidiče vystoupit nešlo, takže jsem se protáhla dveřmi spolujezdce a sprintovala na nádraží. Radost ze zjištění, že dokážu couváním zaparkovat do prostoru, kde mám vedle sebe na jedné straně deset centimetrů a na druhé asi třicet, mi trochu kalil fakt, že řidička (neboť u Fordu Ka jsem na majitele netipovala muže) taky nenastoupí jinak než dveřmi spolujezdce. Za předpokladu, že jí z druhé strany nezaparkuje taky někdo, kdo bude spěchat na vlak. Během celé služebky jsem myslela na to, jakými jmény jsem častována, a přitom jsem doufala, že ta ženská nepotřebuje do auta umístit autosedačku s dítětem a neopíše si SPZ. Ale co jsem měla dělat? Měla jsem možnost nechat auto buď na zákazu stání a doufat, že kolem nepojede městská, nebo na placeném parkovišti a zaplatit si lístek do devíti a doufat, že do půl šesté kolem nepojede městská, anebo zaparkovat jako debil.

Z nádraží jsem šla v očekávání vzteky uraženého zrcátka nebo aspoň auta objetého klíčem. Auto stálo nedotčené na místě, Ford Ka byl odjetý a to Volvo, kterému jsem nechala oněch třicet centimetrů místo deseti, stálo na místě. Myslím, že to byla odměna za ten lístek za volantem kvůli škrábanci na nárazníku, který prý stál osm tisíc, a karmu jsem si vyčerpala, takže v brzké době očekávám nějaké to zrušení čelního skla při podjíždění závory na parkovišti, kde mě zavřeli. Ale na tom nezáleží. Protože já… já umím parkovat! Je jedno, že se z toho auta nedá vystoupit, ale zaparkuju už kdekoliv.