úterý 23. května 2017

Krtek s bodlinama

Vím, co jsi udělala, když ses vracela ze Slovinska.

Balička si vždycky přála jet na road trip s kamarádkama a poslouchat u toho Nirvanu. Tak jsem jí to splnila. Ale vedla k tomu dlouhá cesta.

Balička cigaret měla jet na služební cestu do Slovinska. Napadlo ji, že by si z toho mohla udělat prodloužený víkend a sama si odpočinout. Vzniklo z toho to, že jsme se já, Motorová myš a Drahomíra vydaly za ní. Osudu navzdory jsme k Baličce dorazily. Přestože nám nepřál.

S Motorovou myší jsme vyrazily se zpožděním ze Salónu republiky, abychom ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce nabraly Drahomíru. Drahomíře předtím byla svěřena důvěra, aby vytvořila playlist na sedm hodin cesty tam a zpátky. Jelikož už jsme spolu pár výjezdních zasedání takových těch přátel, co je musíte nejdřív vysvětlit, než je představíte ostatním, absolvovaly, zohlednila i mou slabost pro kýč 70. a 80. let. Kousek za Salónem mp3 (neboť jiná technika kromě rádia v mém autě nefunguje) začala opakovat jednu písničku a na další se muselo přejít manuálně. Tato funkce byla svěřena Motorové myši. Když začaly hrát hity ABBY, sdělila jsem jí svůj úmysl po tuto dobu nepředjíždět, protože se mi nelíbila představa, kterak nás vyprošťují hasiči, zatímco přehrávač pořád dokola jede Dancing Queen.

Ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce nastoupila Drahomíra, které kromě funkce DJ byla přidělena i funkce svačinářky (vzhledem k tomu, že už jsme spolu pár výjezdních zasedání takových těch přátel, co je musíte nejdřív vysvětlit, než je představíte ostatním, absolvovaly, mě trochu zklamalo, že nevzala tvarůžky – na druhou stranu je také pravda, že Motorová myš dostala zabrat i tak) a zapnuly jsme navigaci směr Brno. Při opětovném nastartování auta přestala přehrávat mp3, takže jsme byly odkázány na Radiožurnál a představu rakouských a slovinských populárních stanic.

Co se týče navigace, tak je pravdou, že je to technika, která mě činí snadno frustrovatelnou. Takový Drahomířin Bivoj to ví, a proto jí vnutil na cestu pas, neboť byl přesvědčen, že skončíme v Bělorusku. Shodly jsme se, že problém GPS spočívá v tom, že jsou designové pro muže. Mě například neskutečně mate, když mi říká třeba „blíží se sjezd“ nebo „blíží se odbočka vpravo“, přestože nechce, abych sjela nebo abych odbočila vpravo. Tak proč mi říká, že bude sjezd nebo odbočka vpravo?! Když se mě to netýká, je to zbytečná informace a má mlčet. Soutěž o nejblbější navigaci ovšem vyhrála Drahomíra, které ta její říká kupříkladu „jeďte na severozápad“. Co je moc, to je příliš. Určitě mám v autě lišejník. Za Mikulovem už nám bylo jedno, jestli je moje navigace blbá nebo ne, protože jsme zjistily, že mi přestal fungovat zapalovač, takže GPS je totálně vybitá. Věřily jsme Baliččiným pokynům, že je to pořád rovně a zapnuly jsme na Drahomířině telefonu mapy.cz. Moment krize nastal před Vídní, kdy telefon vzala do ruky Motorová myš a ten se vypnul a Drahomíra se posléze půl hodiny snažila vybavit si PIN.

Pět kilometrů před Mariborem jsme se zasekly v koloně. Jako v takové té úplné koloně, kdy řidiči vypínají motor, vystupují na cigáro a kamioňáci vylévají petky s močí. Slyšely jsme zvuk řezaného plechu a usoudily jsme, že někoho vyprošťují z auta. ABBU jsme neslyšely a ani jsme si ji nemohly pustit. Následně jsme teorii upgradeovaly na to, že to lidem vyřezávají orgány. Poté se kolona rozjela a projely jsme pod opravujícím se mostem.

Balička cigaret mi složila poklonu, že po sedmi stech odřízených kilometrech jsem ani nebyla na přesdržku. Dáno to bylo tím, že Motorová myš a Drahomíra jsou mnohem lepší navigátorky než Tom Tom (až na ten moment, kdy mě Motorová myš cestou zpátky před Vídní nutila přejet dvě plné čáry s tím, že „to bílý auto to taky udělalo.“ Ona jakožto kvalitářka! Já jakožto regulatory jsem to pochopitelně udělat odmítla, takže jsme pak hodinu projížděly centrum Vídně.) a vyjadřují se zcela jasně: „Za chvíli bude sjezd, ale ten ignoruj“ a „teď na křižovatce neodbočuj vpravo“.

Nadále jsme se řídily itinerářem vytvořeným na míru naší firemní slovinskou překladatelkou (mimochodem, já jsem říkala, že najímat freelancery je mnohem lepší než spolupracovat s agenturou – jak bych z ní asi dostávala takové informace).

Slovinština je skvělý jazyk. Například „dítě“ se řekne „otrok“, což se myslím v naší skupině stane označením pro dítě již nastálo. Pořídit si tak otroka, co už se rodí s tím, že aspoň umí uvařit kafe. Má to ale i své stinné stránky. Například, když začnete randit se Slovincem a on vám naslibuje, že má doma pět otroků…

Slovinci jsou skvělí lidé. Všichni, se kterými jsme se potkaly, mluvili aspoň průměrně anglicky. Částečně asi také proto, že v televizi mají všechno v původním znění bez dabingu. Například pořady s názvy jako „Deadly Wives“, „Killer Kids“ nebo „Escape to Polygamy“. Je tedy s podivem, že jejich dobrá angličtina nepronikla také do anglických jídelních lístků. Chcete si vybrat ze sekce „slovinské speciality“ a myslíte si, že si dáváte telecí ragú s pohankovou plackou a dostanete hovězí vývar s talířkem pražený pohanky bokem. Nebo dršťkovou. Což nevadí, pokud jste předtím už jednu polívku neměli.

Poctivě jsme se snažily dodržovat pravidla dívčího road tripu včetně těch správných dialogů:
„Mám foťák bez baterky. Nabila jsem ji a zapomněla na posteli.“
„Mně dal nabitou baterku do foťáku Bivoj.“
„No jo. Nemám chlapa, nemám baterku.“
„Proto se tomu taky říká nabíječ.“

nebo jsme si daly soutěž o nejblbější hlášku mužů, které jsme kdy milovaly. Vyhrála Drahomíra: „Zeptal se, jak se jmenuje ten krtek s bodlinama. V tu dobu už měl PhD.“

Pivo a víno jsme pily ze sklenice, po centru Lublaně jsme se neprocházely v botaskách (Balička cigaret rezervovala ubytování na periferii hlavního města, po příjezdu prohlásila, že jí není dobře a chce to vyležet, a nechala nás jít tři hodiny rovně do centra. Po návratu se jsme se s ní nebavily, protože jsme neměly sílu bavit se ani mezi sebou.), k Bohinjskému jezeru jsme z našeho penzionu, kde nám na zahradě řehtal kůň, dojely na půjčených kolech (měla jsem trochu výhodu, protože mému jako jedinému fungovala přehazovačka) a na Vogelu jsme se nafotily tak šikovně, že můžeme předstírat, že jsme před vrcholem Drahomíru nepřehlasovaly, že určitě začne pršet a měly bychom jít raději na oběd.

Když jsem nastartovala auto ke zpáteční cestě, mp3 se chytla. U rakouské pumpy jsme se dopracovaly k Nirvaně, čímžto jsem Baličce cigaret splnila pubertální sen a už jí nemusím nic dávat k Vánocům.

Z Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce jsme s Motorovou myší pokračovaly samy. Silnice prázdný, a když chcete být do deseti večer doma a před váma jede auto pětaosmdesát, tak ho prostě předjedete. Vybočila jsem vlevo. Objevil se před světly reflektorů a jsem přesvědčená, že se mi před smrtí podíval do očí. Ten krtek s bodlinama.
„Kam šel?! Kam šel?!“ křičela jsem na Motorovou myš.
„Do nebe!“ odpověděla.
„Myslela jsem jako, proč musel přecházet přes tu silnici?! Byly jsme jediný dvě auta v okruhu deseti kilometrů!“
„Určitě šel za děvkama a zasloužil si přejet!“

 Můj první přejetý savec. 

17 komentářů:

  1. To byl překrásný trop trip (neumím průměrně anglicky). Závidím.
    Takový bych si přála k padesátinám a vánoce bych oželela na dalších deset let dopředu.
    Mám na to ještě týden a půl.
    Haloo, nechce se mnou někdo přejet aspoň hlemejždě?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na takovým podobným jsi už byla, tehdy jak jsme jely s Žirafkou. Takže k padesátinám zas... tak to pak najdem termín. Opožděný. :)

      Vymazat
    2. Asi bude muset být opožděný, včera večer mi nahlásil instalatér, že někdy koncem příštího týdne vlítnem na rozborku toho starý topení. Takže na narozeniny fakt spíš trop než road.

      Vymazat
    3. Já hlemejždě dneska zašláp, jestli tě to nějak upokojí.
      Takovej mrňavej a motal se kde neměl. Znáš to, ne?

      Vymazat
    4. Jojo, včera jsem takhle zakřupla jednoho u stříšky s nářadím na zahradě.
      Asi to znamená, že tedy nikam nejet, spokojit se s chůzí pěšky.

      Vymazat
    5. Tak. A ideálně po dešti :-)

      Vymazat
  2. Uáá. Uf. Pěkná jízda. Chudák ten přejetej PhD, ale co se dá dělat, i když je savec.

    OdpovědětVymazat
  3. Když se Slované domlouvají anglicky, naplňuje mne to výrazným smutekm.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mne naplňuje výrazným smutkem, že nejsem schopná domluvit se anglicky ani se Slovanem.

      Vymazat
    2. Mně to zase přijde tak o tři parníky lepší, než se zkoušet domlouvat rukama nohama "po našom" a pak si ještě stejnym způsobem vysvětlovat případná nedorozumění...
      Taková zbytečná frajeřina, mi to přijde, dělat, že tu angličtinu nepotřebuju, když je to přece ten bratr Slovan...

      Vymazat
    3. Lepší je prostě zeptat se rovnou "what about your slaves?"

      Vymazat
    4. ...a tázaný se rozpačitě rozhlédne okolo sebe a odpoví: "We don't do that anymore..."
      Pak se otočí a se zádumčivým výrazem odkvačí donekonečna si opakuje otázku, odkud o nich víš :-P

      Vymazat
    5. Já třeba vždycky pláču, když se Fin a Maďar domlouvají anglicky. Takový dva pěkný ugrofinský jazyky, dyť si musej rozumět...

      Vymazat
    6. Já pláču, když se na něčem domlouvá Maďar s Maďarem maďarsky...
      Štěstím samozřejmě, protože je to krásnej jazyk. ;-)

      Vymazat
    7. Ono občas je k pláči štěstím, že se lidi vůbec mezi sebou domluví...

      Vymazat
    8. To ano. Obzvlášť u některých jedinců je prožitek z takového úkazu někde na úrovni orgasmu...

      Vymazat
  4. lia: Jojo, ve Slovinsku začínáš jako otrok a končíš jako upokojenec, taky nás to letos o velikonočním výletě naplnilo nadějí.

    OdpovědětVymazat