Háďátko

„Nevíme přesně, čím to bylo způsobeno, ale pravděpodobně se jednalo o formu biologického plánování dopředu," míní vedoucí studie.

Četla jsem ó-vědecký článek o teorii, že vzpomínky se možná dědí. Prý se to už dřív objevilo v nějakém výzkumu, který prokázal, že potomci přeživších holocaustu jsou méně odolní proti stresovým situacím. V tomhle článku to zase katalánští vědci zkoumali na háďátkách obecných a na vzpomínce na teplé prostředí. Pamatovala si ho ještě čtrnáctá generace.

Tak mě napadlo, které vzpomínky mi tak mohli předat moji předci. Praděda legionář, co byla manželská tragédie toho prapradědy ajeho o 32 let mladší ženy, děda z máminy strany, co byl syn úředníka popraveného za heydrichiády, děda zavřený za vlastizradu, když nechtěl dát statek, jeho otec, poslanec za agrárníky, co umřel na rozedmu plic…

Nebo jaké vzpomínky mi mohly předat jejich ženy. Prababička, která než si vzala o šestnáct let staršího učitele, měla aférku, byť zřejmě platonickou, s letcem, který se při nehodě zabil. Buď musela být hodně mladá, nebo se otřepat hodně rychle, protože pradědečka si vzala v sedmnácti a měsíc po svých osmnáctých narozeninách porodila moji babičku, která se dva roky po svatbě a s roční dcerou a tchyní stěhovala k rodičům, když jim znárodnili statek. Nevím, jestli na dědu těch deset let čekala, ale skoro doufám, že ne, protože jí po návratu z vězení zahýbal. Vzhledem k tomu, že ještě po mrtvici jí po mojí matce poslal vzkaz, asi to nebyl jenom sex. Před svatbou se babička kvůli mojí prababičce nechala pokřtít, protože ta by jako bigotní katolička věřící, že smrt nejstaršího syna byl trest za to, že ho počali před svatbou, nepřenesla přes srdce, kdyby se její druhorozený neoženil v kostele.

Prababička z máminy strany ovdověla, když jí bylo třicet šest. Svého zetě, mého dědu, celý život nenáviděla. Začala už na promoci mojí babičky, kam měla babička přivést představit svého snoubence, lékaře, a místo toho přivedla dědu, báňského inženýra. Už si nevzpomínám, jak vycházela s dědovou matkou, jejíž manžel ve dvaačtyřicátém jednou odešel do práce a pak už ho nikdy neviděla, a která ke stáru střídavě bydlela u syna a dcery. Nevím, jestli babička někdy nelitovala, že vyměnila doktora za báňského inženýra, který by ji pak býval opustil, kdyby jeho milenka neměla postiženého syna, kterého se odmítla vzdát. A nakonec moje matka, která pro publikum uměla roli vzorné manželky, a za oponou na ni čekalo tucet milenců, až konečně jednou uspořádala derniéru a s jedním odešla, bohužel moc pozdě, a učinila tak ze mě a mé sestry (dospělé) děti, jejichž rodiče se měli rozvést o deset let dřív.

Kdybych byla ve stejné situaci, jako jsem dneska, před třemi lety, a měla možnost se jich všech na něco zeptat, asi bych se zeptala, jestli byly šťastné. Teď bych se neptala, jestli byly šťastné, ale jestli si byly jisté.

Jelikož už se nezeptám, tak bych aspoň chtěla, aby do mě taky vpíchli svítící protein a pod UV lampou zjistili, jestli mě ty podváděné manželky, milenky, mladé vdovy a čekatelky nějak dopředu biologicky naplánovaly, abych se uměla rozhodnout správně. A dokázala neublížit sobě ani jemu. Ne podruhý. Ne jako před třemi lety na Den vítězství, kdy jsem šla nočním Městem, kde zavraždili posledního Přemyslovce k sobě domů a měla pocit, že mám ve všem tak jasno, a pak den na to jak pejsek přiběhla na zavolání zpátky k Hostujícímu profesorovi.

Měsíc zpátky jsem ten pocit, že je to všechno jasné, měla zase. Pak ho ztratila. A během dvou týdnů došla k cynické myšlence, jestli nakonec stejně prostě neskončíme s chlapem, o kterém víme, že s náma nevyjebe. A jestli to tak chci.

Tak teď, babi, raď.