Karanténa

Na enormně prodloužený víkend jsme s Baličkou cigaret a Delfínou odjely na tradiční cyklodovolenou po vinných stezkách (letos se uskutečnil již druhý ročník). Jelikož Delfína dojela do Znojma z Brna na kole, majitelka penzionu získala trochu falešný dojem o naší fyzické zdatnosti, takže nám na druhý den naplánovala nenáročný výlet. Když jsme s Baličkou dotlačily kolo na Kraví horu, seznaly jsme, že na Znojemsku prostě kopce jsou a naše přirozené prostředí je Haná a Polabí a hospoda, a i kdybychom chtěly, nemáme ty kopce kde natrénovat, takže už víme, kam příští rok nepojedeme. Bylo tam ale víno a byla to Morava a jedinou chybu představovala vinotéka v Jezuitské ulici ve Znojmě, kterou jsme překřtily na vinotéku U Debila poté, co se nás po našem odmítnutí flašky za dvě stě pade majitel?/provozák? zeptal, jestli „teda chceme hodně vína a levnýho“. Jelikož jsem po Kraví hoře nedisponovala zrovna notnou dávkou empatie a diplomacie, vydala jsem se čekat ven, což kvitovala Balička cigaret, neboť poznala, že jsem na přesdržku, a tudíž na přesdržku i ten člověk s účesem na Jágra z devadesátek přede mnou. Já jsem toho poté litovala, protože i tak se Jágrovi i přes naše výslovné přání, že chceme suché víno, podařilo holkám prodat láhev Sauvignonu, ročník 2015. Rok, kdy bylo tak teplo, že jsem ještě nepila suché víno, které by nebylo sladké! Odborník. Zbytek Sauvignonu za dvě kila jsme potom vylily, protože pít se to nedalo ani zředěný. Kdybych si byla jistá, že je to majitel, a ne jenom zaměstnanec, pošlu mu tam kontrolu, neb jsme nedostaly EET účtenku.

A když jsem nepřemýšlela o EET účtenkách, přemýšlela jsem o tom muži, co tady není nový, co tady byl vždycky a párkrát nebyl nedůležitý. Snad ten jediný, na kterého Hostujícího profesora nenapadlo žárlit, a přitom ten jediný, u kterého měl důvod. I když možná i u něj nějak zafungovala intuice. Třeba když jsem jednou v zimě, ještě ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce nebyla při jeho late notice doma, ale na přednášce o Íránu, a Hostující profesor se ptal, jestli je to někdo z politologie. Automaticky jsem lhala, že jsem tam byla sama, což mi neprošlo, protože mě Írán přece vůbec nezajímá. Ještě lepší je ta historka, jak jsem s mužem, kterého i na blogu zmiňuju tak opatrně, že během deseti let, co se známe, dostal aspoň tři přezdívky, měla domluvené večerní pivo, uprostřed týdne a uprostřed týdenního tlumočení interního auditu. Takže jsem po třech pivech odpadla u něj na gauči a probudila se, když mě přikrýval a šel spát. Do rána jsem od Hostujícího profesora měla deset zpráv, při čemž v té poslední psal, že mě jde hledat. Bylo to stejně nevinné jako přednáška o Íránu, ale ta cover story ze mě vyklouzla zase úplně přirozeně. Radši. Až potom v květnu, v tom prvním květnu před třemi lety, kdy jsme to poprvé skončili s Hostujícím profesorem, já se vrátila několika zpožděnými vlaky unavená z Vídně, dostala jsem u něj najíst a pak jsme si řekli, že to teda zkusíme. Rozloučili jsme se jenom pusou mezi dveřma a druhý den se Hostující profesor vyjádřil, že to dva roky přece nebyl jenom sex a že to, co chce, jsem já, a zbytek už znáte.

V pátek večer mě stálo láhev Sauvignonu, teď ročník 2016, abych mu napsala, že v neděli s ním ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce potřebuju mluvit.

Před třemi lety jsem se sice možná rozhodla špatně, ale kdybych se rozhodla přesně naopak, taky by to nebylo správně. Zkusit to znova znamenalo to hovno ještě rozmáznout, nicméně v tu chvíli jsem o tom byla přesvědčená. Minimálně přesvědčená o tom, že to cítím. Což skvěle ilustruje radu Motorové myši, kterou mi přede dvěma měsíci dala v zasedačce, kterou jsme si zarezervovaly, abych si nacvičila monolog o tom, že jsem si to po třech letech rozmyslela, kdy se setkala s mou neschopností zpracovávat emoce a snahu všechno řešit racionálně: „Víš co, ty radši říkej ‚Myslím si, že cítím.‘“.  

Nejdřív jsem si říkala, že přece stačí, že je to fajn, ve třiceti asi nemůžeme čekat něco víc než fajn. Pak jsem si říkala, že ke vztahu přece stačí vzájemný respekt a tolerance patologií, například tří koček, toho druhého.

Ještě před Znojmem jsem věděla, že nestačí, a že chlapa, co mi nabízí všechno, co jsem chtěla od Hostujícího profesora, odmítnu, protože výsledkem našeho vztahu by bylo, že bych se jednou ocitla ve stejné situaci jako moje matka a pravděpodobně bych se tak i zachovala. A když už prej mám tu genetickou zátěž, tak ať je to aspoň k něčemu.

Nepřemlouval mě, nefňukal, neptal se a nezlobil. S takovým chlapem je radost se rozcházet, ne? Ne.

Nikdy už nechci vést rozhovor, kdy se zoufale upínám ke svým verbálním schopnostem, abych odeslání do friend zone neformulovala jako Balička cigaret slovy „Můžeme se kamarádit jako kamarádi?“, ale zato ze mě vypadne deset dalších klišé, kdy „chci teď být sama“ je to nejmenší.

Vlastně jediná otázka, kterou mi položil, byla: „Ty to ještě nemáš vyřešený s Hostujícím profesorem?“ – „Fakticky mám. V hlavě ně.“

Takže jsem si uložila roční karanténu. Pojem karanténa definoval Preventista, který se mě v tomto článku pokusil svést, poté, co se v únoru podruhé oženil a v dubnu podal žádost o rozvod, když po něm manželka hodila notebook a roztrhala na něm tričko. Znamená to, že muž, který se mnou není v příbuzenském vztahu, se ke mně smí přiblížit nejblíže na vzdálenost půl metru. 

Mám teď jiný věci na práci.

Navíc Calista Flockhart si Harrisona Forda vzala, když jí bylo čtyřicet šest. HARRISONA FORDA!