Kurz sebeovládání a navigace

Nejhezčí narozeninové dárky 

Stran mého orientačního smyslu jsme si už pověděli své. (Nevztahuje se pouze na řízení motorového vozidla. I v bytě větším než je 3+kk se dokážu ztratit.) Co se týče jisté deficience s ohledem na mou orientaci v mapách, tak důvod, proč jsem v mládí neběhala orientační běh, nebyl jen ten, že ze zásady nedobíhám ani tramvaj. S nabytím řidičáku, auta a prvního školního výletu (při půlhodinovém čekání na spolužáka Tolstolobika se z domu vyšla podívat jeho matka, čemu svěřuje své jediné dítě, a nedůvěřivě se ptala: „Ty umíš řídit?“) jsem objevila, že podle ukazatelů se často dá někam dojet. Takže od cedule k ceduli dobrý, ale při „na prvním kruháči doprava, na druhým třetí výjezd, u Leninova náměstí – to víš, kde je, ne? – jednosměrkou, na sídlišti, kde jsou všechny paneláky růžový, tak u růžovýho doleva, potom na dvou křižovatkách doprava, na čtyřech doleva a na poslední rovně a seš tam“, tak tam nejsem, to jsem akorát tak v hajzlu.

A potom bůh stvořil navigaci. A potom bůh stvořil navigaci, kterou si koupil Hostující profesor a půjčil mi ji, když jsem začala jezdit do Krna. První semínko nedůvěry bylo zaseto již při první jízdě z Krna a jejím „jeďte ulicí Ú-ZET-KÁ-Á“ a „v ulici Trnitá se otočte do protisměru“. Následoval objev, že navigace sice je schopna najít většinu ulic, ale pokud je číslo popisné mladší deseti let, musíte se smířit s tím, že v ulici zastaví tak nějak orientačně. Což nevadí do chvíle, kdy se jedná o ulici rovnou, nikoliv takovou, jejíž jméno nese několik slepých i neslepých ramen. Pro dokreslení situace ještě uvádím, že dotykový displej navigace na dotyk reaguje asi jako obrazovka stolního PC z roku 93.

A takto jsme se já a navigace vydaly ráno na pohovor ze Salónu republiky do vedlejšího statutárního města se stejným počtem obyvatel, kteréžto však považujeme za přidruženou vesnici. Nějaká půl hodinka cesty. Chci vyjet s dvacetiminutovou rezervou. Navigace pět minut hledá GPS signál, mezitím se mě třikrát zeptá, zda-li si ji přeji nadále používat. Vyjíždím s patnáctiminutovou rezervou. Až do požadované ulice jedeme bez problémů. Po „dojeli jste na místo určení“ usuzuji, že v obytné zóně tu sedmipatrovou průmyslovou budovu asi nenajdu. Vracím se na hlavní silnici. Doprava nebo doleva? Doleva. Blbě. Žádná sedmipatrová budova. U pumpy se otáčím. Nacházím pobočku sedmipatrové budovy. Vrátnice C19. Potřebuju C21. O dvě stě metrů dál nacházím vrátnici C20. Pak už jenom pole. O dalších pět set metrů dál vjíždím do obytné zóny, volá mi personalistka, vysvětluji, že mám menší nehodu s autem, kterou jsem nezpůsobila, což je v podstatě pravda, a domlouváme si náhradní termín pohovoru. Budete se divit, ale to ještě nebyl TEN moment. Ten nastal, když jsem ve snaze vykličkovat z obytného komplexu jednosměrek a slepých uliček zadala do navigace svou adresu a navigace mi oznámila, že hledaný bod neexistuje. Hod a následný úder o dveře spolujezdce odnesl pouze kabel:

Když jsem se výjezd na Salón republiky snažila najít svépomocí a povážlivě se blížila centru a spatřila první trolejbus, rozhodla jsem se dát navigaci ještě šanci. Po přibližně patnácti důrazných poklepech na displej si navigace všimla, že po ní něco chci. Vyhledala jsem v seznamu oblíbených míst jinou adresu v Salónu republiky. Navigace se mě otázala, zda-li si tento bod přejit uložit jako „Domů“ anebo „Vymazat“. Jako třetí možnost nabídla, že můžu jet k Hostujícímu profesorovi domů. Rozmlátila jsem ji o palubní desku a odjela.

Ta odbočka na výjezd byla za rohem.

Když jsem doma vystoupila z auta, necítila jsem žádné výčitky svědomí nad tím, že cizí věci se ničit nemají. Měla jsem chuť navigací mrštit o zem a dorazit ji podpatkem.

Když tak narozeniny mám za měsíc.