Návrat do korporace

To je gynekologie?

Ovšem nikoliv do té samé. Tato se liší například tím, že v ní mám o čtvrtinu vyšší plat; kuchyňku cca o sto metrů blíž (minus spočívá v tom, že v kuchyňce na rozdíl od Korporace 1 absentuje kvalitní kávovar… absentuje však i konvice inženýra Hrocha, nicméně pravidlo vylepené na lince, totiž že konvice, není-li používána, musí být odpojena od elektrického napájení nebo postavena mimo podstavec, není striktně dodržováno); závodní kantýnu s dotovaným obědy, ve které si můžu přidat polívku a použité příbory odhazovat do nádob s vodou u umyvadla; tím, že můžeme používat pánské záchody, neboť naše patro v současné době zahrnuje celé tři muže; a tím, že se nachází ve zcela jiném městě, což mimo jiné vysvětluje i ten o čtvrtinu vyšší plat (co vysvětluje můj přesun z Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce, do Salónu republiky, zase v přespříštím díle). 

Disputy mají stejnou formu, nikoliv však obsah. Zatímco v Korporaci 1 největší spory spočívaly v tom, kdo nezapnul nebo nevyklidil myčku, zde se dle mého odhadu budou spory odvíjet od toho, kdo dopil poslední filtrovanou vodu a nevyměnil barel. Byla jsem svědkem toho, kterak kolegyni s prsknutím vypustil do skleničky poslední decku, kolegyně skleničku odložila na stůl a urychleně opustila místnost. S vlastní sklenicí v ruce jsem před barelem zůstala stát já, a kdyby tam kdokoliv přišel, vypadalo by to, že to je moje chyba! Trvám ale na tom, že vyměňování dvacetilitrového barelu s vodou není ženská práce. Což se třemi muži na patře představuje jistý problém. 

Některé korporátní jevy, jako například psaní čárky před if a that, přeplněná lednička, půjčování cizích hrníčků nebo dva stupně v nastavení klimatizace, však jako stálice zůstávají. Stejně tak včasné informování o tom, jaké dnes do práce boty. Oděna v puntíkatých šatech a lodičkách na podpatku jsem ráno zjistila, že mě čeká prohlídka výrobního závodu. U dělníků u lisu jsem se stala oblíbenou – v očích kolegyň jsem četla, že zřejmě i u nich.

Můj nástup do Korporace měl také mnoho shodných rysů. Například jsem večer po pohovoru s Baličkou cigaret a Rebekou potkala v restauraci svou budoucí šéfovou s kolegy a zahraniční návštěvou. Když budoucí šéfová a zahraniční návštěva odešly, jeden ze zbylých mužů si přisedl k našemu stolu a požádal nás, zda se nechceme přisunout k nim. Za firemní peníze. Balička s díky odmítla a já při našem odchodu šla říct ještě jedno díky s tím, že od pondělka budeme kolegové, takže určitě ještě bude nějaká příležitost. Jejich zděšené výrazy napovídaly tomu, že vědí, co všechno jsem slyšela z jejich rozhovoru po odchodu šéfové (zde uvedu jen červené kalhotky). Takže je jasné, proč jsem je v Korporaci ještě neviděla.

Dále pak, že jsem do Salónu republiky přijela s věcmi na týden hlídat tátova psa a nyní doklepávám třetí týden, střídajíc přitom do práce troje kalhoty a dvoje šaty, které jsem si na týden přivezla. (Přítomní muži si odpustí komentář, že troje kalhoty vynosí do práce za rok, já pracuji v ženském kolektivu!) Při druhém kole pohovoru se mě budoucí nadřízená zeptala, jestli tam ještě pořád působí již poloslepo-hluchý oblíbený profesor. (Jedna z mých kolegyň absolvovala stejný obor o dva roky dřív. Doufám, že budu moct na nějaký firemní večírek vzít Hostujícího profesora.) Při pohovorové otázce, jaké mám špatné vlastnosti, jsem nezmínila poslední událost s navigací a vyplivla něco originálního o tom, kterak jsem sebedisciplinou úspěšně překonala vrozenou lenost. Mezi své přínosy Korporaci 2 jsem uvedla slovo „sranec“, které mě naučili používat v Korporaci 1 jako označení čehokoliv od existence jemně perlivé vody, přes jebnutého dodavatele po diplomovou práci. Evidentně to mělo úspěch.

Slovo „sranec“ jsem se ještě implementovat nepokusila, neboť prozatím za mě srance řeší jiní. Za dva týdny zde byl zatím můj největší úspěch matematický výpočet ((a+b)x2)) a vyřízení opravdového telefonátu. Volala paní a sháněla gynekologii. Bohužel mě v tu chvíli nenapadla žádná vtipná odpověď zahrnující izolační panely.