Nápady zpruzeného čtenáře

Milí bloggeři, co nikdy nepsat do knihy, pokud chcete, abych ji dočetla a nenapsala o vás hnusný příspěvek na blog.

Jak jsem zmínila, během svých korporátních večerů mám čas číst. S tím souvisí i to, že jsem si přestala dávat pozor, na co to sahám. Někdy si říkám, zda se vysokoškolskému vzdělávání skutečně povedlo kultivovat mě, přestože jsem se zarputile zaměřovala především na lingvistiku a literárním seminářům se vyhýbala (s výjimkou seminářů Hostujícího profesora – těžko soudit, zda v tom sehrály roli jeho pedagogické schopnosti, anebo už tenkrát moje podvědomí) se zdůvodněním, že když se chci zajímat o literaturu, jdu si číst, nikoliv analyzovat topos lesa v Posledním Mohykánovi.

Na druhou stranu je třeba zmínit, že pokud na mě studium skutečně kultivační vliv mělo, některé spolužačky zůstaly zcela nedotčeny a veřejně se přihlásily k četbě Padesáti odstínu šedi, protože „v tom je fascinující ta intertextualita“. Intertextualitou zřejmě bylo myšleno, že oblíbenou knihou hlavní hrdinky je Tess of the d’Urbervilles. Osobně bych taky radši přečetla sebrané spisy Thomase Hardyho než jeden díl Fifty Shades of Grey. S Hostujícím profesorem jsme hlasitým předčítáním zvládli první tři kapitoly, potom jsme si nalistovali ztrátu Anastasiina panenství a slavnou scénu s tampónem ve vaně a pak jsme si najali ajťáka, který nám pomůže zahladit stopy, že něco takového někdy bylo v našich počítačích. U Padesáti odstínů šedi není problém údajná kontroverznost, která je značně diskutabilní, protože zvedněte ruku, kdo jste nikdy nebyl přivázaný k posteli. Navíc Milenec lady Chatterleyové vydaný v roce 1928 ve mně vyvolá víc touhy po sexu než dílo E.L. Jamesové. Ta ve mně vyvolává maximálně tak touhu podtrhat jí všechna opakující se slova včetně „down there“ a „holly cow“ a poslat jí jako nerodilá mluvčí seznam synonym, kterými je může nahradit. Ten průser spočívá v tom, že tolik lidí nepozná, že je to v první řadě tak mizerně napsaná kniha, že ani ten strašný překlad už ji vlastně nemohl doprasit. Existují druhy knih, o kterých tak nějak tušíte, že to není ten druh četby, který nenápadně položíte na konferenční stolek před návštěvou budoucí tchyně, ale něco vás u nich drží. Dokázala jsem přečíst něco (plurál!) od Jackie Collins, jednu knihu od Danielle Steel a Lenku Lanzcovou bych zvládla ještě dneska. Co ale dokáže čtenáře udržet u Padesáti odstínů šedi? Negramotnost?

Čtenářský stav, který u sebe po ukončení školy pozoruju, bych nenazvala ani tak vybíravostí, jako spíš popudlivostí. Jestliže mi dřív trvalo sto padesát stran, než jsem přestala snášet hlavní hrdinku, u poslední knihy se moje tolerance snížila na 62. Byl to trest za to, že jsem v knihkupectví přečetla jenom záložku místo první stránky. Přečtení první stránky by mě donutilo přečíst si něco z prostředka a přečtení něčeho z prostředka by mě donutilo nechtít tu knížku k narozeninám. Richard Sklář: Vila na Sadové. 471 stran. O jedné z vypravěček tvrdí, že je „životem protřelá padesátnice, které nechybí vtip, inteligence a skvělý úsudek“. Prvních sedmdesát stran by šlo zredukovat na čtyřicet. Původně jsem se domnívala, že kdyby tu knihu někdo před vydáním četl a nebylo to dobrý kamarád autora (nebo naopak byl), vyškrtal by mu všechny scény, kde vypravěčka jí a vylučuje (čtenář není ušetřen detailů, co ranní jogging udělal s její peristaltikou, ani po kolika kafích se jí naplní močák). Poté jsem škrtání rozšířila i na scény, ve kterých vypravěčka mluví. Nebo přemýšlí. Od strany osmdesát je mi líto, že tu knihu nenapsal někdo jiný. Co někoho vede k tomu, aby postavě do úst vkládal slova jako „To byl vtip, haha“? Kdyby náhodou čtenáři ten vtip unikl? Proč někdo věnuje odstavec tomu, aby popsal, jak postava sežere kus chleba? „… natahuji ruku pro třetí kousek bílého zázraku s křupavou kůrkou. Jsou opravdu titěrné, člověk po nich dostane ještě větší hlad na něco pořádného.“ A čím, proboha, čím autor čtenáře trestá větou „Smějeme se a je nám dobře“?! Neaspiruju na velkou literární recenzentku, takže si neodpustím: To by jeden blil.

Toho příběhu je škoda. Autor prý napsal dva humoristické romány, z nichž jeden se stal bestsellerem. Možná by všichni autoři, kteří mají dobrý nápad, s tím nápadem měli ty dvě, tři knížky počkat, aby ho nezabili. Například postavou, u které si jenom přeje, aby jí nechyběl vtip, inteligence a skvělý úsudek.

Po jazykové stránce jsem podobně fyzicky trpěla ještě u Konce velkých prázdnin. Jarinu, co po pár letech v Americe prostě nemůže mluvit jinak než Czenglish tak, že absolventi anglické filologie jí nerozumí, si sice Kohout mohl odpustit, ale  ještě ji lze překousnout. Ale slovní spojení „teple se usmál“ nesnese ani hodně nekvalitní překlad, natož český originál.

Na nejpřeceňovanější knihu roku se ovšem nominoval – intelektuálové prominou, ale výhodou toho být zaměstnaná v korporaci a nebýt student, je nemuset být intelektuál – Michel Farber a Kvítek karmínový a bílý. Baličku cigaret od knihy odradila už internetová masáž, na kterou narazila všude, kam vlezla, ale protože se nepohybuju ve stejných online vodách, vyžádala jsem si ji k Vánocům, aby už v lednu mohla dosáhnout výše zmíněného prvenství, které jí dosud nikdo neuzmul.

Prvních dvě stě stran dostává pozitivním recenzím. Pak nastávají dva problémy. Zaprvé začínám mít pocit, že autor potřebuje předvést, jak strašně dobře umí psát – musím použít oblíbené označení Hostujícího profesora: je to prostě overwritten. Zadruhé začínám mít taky pocit, že autor potřebuje předvést, že čtenář je zřejmě debil. Oslovení čtenáře ještě řadím do škatulky overwritten, na to má autor koneckonců právo, nicméně, proč za oslovením musí následovat vysvětlení, že „ne, milý čtenáři, náš hrdina nemíří do pochybné čtvrti za účelem, který se zdá nasnadě“, když předtím už jsme si třikrát přečetli, že Henry si do bordelu chodí se štětkama povídat?!

Knížku jsem ale odložila až ve chvíli, kdy jsem si přečetla, že Sugar, bývalá šlapka, každé ráno zvrací a připisuje to nervům… Tak to pak jo. Posledních dvě stě stran jsem dala studentskou metodou „jen každá lichá stránka“.

Kvítek je zajímavý také jedním speciálním viktoriánským fyzikálním zákonem. Postavy v něm jsou věčně zmoklé a při vstupu do vyhřáté místnosti se z nich kouří. Je mezi námi nějaký fyzik, který by mi to mohl objasnit? Pohybuju se v podnebí, kde člověk taky sem tam zmokne. Ale nikdy se mi nestalo, že by se ze mě začalo kouřit, jen co za mnou zapadnou vchodové dveře.  

Abych se ovšem vrátila k počáteční otázce. Ta lepší varianta samozřejmě je, že jsem toho přečetla moc a ty literární eseje měly nějaký smysl, takže se nenechám utáhnout na bičík pana Greye. O tom mám ovšem své pochybnosti, neboť žijeme v době, kdy student anglické filologie na otázku, co si o knize myslí, odpoví, „že se mu nelíbila, protože tam bylo moc popisných pasáží“ (a málo obrázků – k tomu se dostanem časem), a kdy v seznamech četby figurují díla, která toho semestru měla v nabídce nejmíň stran. Pravděpodobnější se mi ale jeví ta horší varianta – lidi neumí číst. Lidi nepoznají špatně napsanou knihu. Lidi potřebují mít v textu to „haha“, aby poznali vtip. A když má knížka víc než sto stran, potřebují na straně 101 zopakovat, co se stalo na straně 39.

Znamená to, že když si budu chtít přečíst něco normálního, budu muset časem sáhnout po Účastnících zájezdu?  

Ale abych vám byla k něčemu užitečná, tak tipy, které nezklamaly:

Jean-Michel Guenassia: Klub nenapravitelných optimistů

Henri-Pierre Roché: Jules a Jim                          

Julian Barnes: The Sense of an Ending (Vědomí konce)