Buržoazní dcerka

... byla nucena koupit několik litrů sava a vzít do ruky kartáč. Ale samozřejmě měla rukavičky, aby si nepolámala nehtíčky.

Předtím se ale ještě buržoazní dceruška stavila v Praze a málem se nestihla sbalit na stěhování do nové lingvistického doupěte, protože do Prahy odjela ve čtvrtek odpoledne s úmyslem vrátit se v pátek večer a přijela v sobotu odpoledne. Ve čtvrtek to byla romantika – pivo, večeře, kino, víno... se Sockou a Adlétou. Se Sockou jsem nakonec strávila noc, bohužel narozdíl od chaty nebylo z manželského lože, kam uniknout před jejím chrápáním (sorry, kočko, ale je to prostě tak). Ona sice tvrdí, že chrápe jenom když jde spát opilá, ale už je to dost dlouho, co jsem s ní spala v jedné, místnosti a ona nechrápala.
V pátek jsem se zcela náhodně potkala na Florenci s kretkou a zcela náhodou jsem u sebe měla Pianistku, kterou mi před rokem půjčila, a ona u sebe zcela náhodou měla moji Etxebarriu, kterou jsem jí před rokem půjčila. V hospodě jsme si je pak skoro zapomněly vrátit. Asi u třetího piva jsem si povzdechly nad situací české blogosféry. Je tu spousta kvalitních blogerů. Ale kam se sakra poděla ta nepostradatelná složka v podobě
peťulky nebo ailyn? Vždyť já jsem na peťulce blogersky vyrůstala a Ailyn je s tmavomodrým koníkem ze sametu, secesí a symbolismem holt legenda. A teď bez ironie – měly prostě své místo v koloritu blogosféry a chybí mi, protože jsou nenahraditlené. Takové bloggerky už se dneska nerodí. V podstatě je v dnešní blogosféře nuda, když se nedá do nikoho rejt a když tu není nikdo, kdo by vám byl v rejpacích komentářích rovným soupeřem. Jistě, jsou tu exoti jako gurzigost, taková galahadova peťulka, nebo grafomani jako hamilton nebo alien, obzvlášť alien je zlatíčko, ale ani on nemá šťávu, navíc u něj chybí správná komentářová základna, v podstatě mu tam chodí pět pravidelných pokyvovačům a jinak to nikoho nezajímá. A co si budeme povídat, návštěvnost ma vysokou jenom proto, že denně vyprdne deset článků, z nichž je půlka kopie jiných textů. Holt nuda. Ale abyste neřekli, tak jsem mu náhodou dala šanci, ale bavilo mě to asi tři komentáře.
Holt časy se mění. (Ale v duchu stejně pořád doufám, že se vrátí aspoň peťulka. Stýská se mi, fakt.)

Pak na kretku na její židli vystřídal galahad na neschopence a k večeru jsem odjela do Bohnic, kde jsem odstranila kočky a pod nimi našla Aries a kvůli ní a několika litrům vína jsem se domů dostala až druhý den.
Jo, ještě jsem vám chtěla říct, že máte něco v nepořádku s metrem – dřív jsem si myslela, že se tam ztrácím, protože nemíám orientační smysl. Ale ve čtyřikrát větším madridském metru jsem se ztratila za půl roku jednou a to proto, že tam dočasně chyběla šipka. Takže prostě není normální, abych na Florenci vylezla z C, hledala B a dostala se zase na C! Blbě vám to postavili, reklamujte to.

V neděli jsem se stěhovala do nově rekonstruovaného lingvistického doupěte vsříc spolubydlení bez Mediček a bez nutnosti používat pro dopravu do centra MHD. V podstatě teda přijel táta s mým skromným majetkem a taky čtyřmi židlemi, mikrovlnkou a varnou konvicí po babičce až v pondělí a já se v neděli dostavila pouze se spacákem a třemi litry vína, abychom se v nekompletní sestavě rozloučily s lingvistkou Sporty Spice, která se v úterý odjela za unijní peníze na půl roku opíjet do Granady. Dokonce jsem tentokrát byly obohaceny i o přítomnost Tonca, francouzského ex-milence Zrzky, co jí pomáhal se stěhováním a on a jeho tři láhve francouzského vína se zdrželi. Po půl roce jsem použila angličtinu v mluveném projevu v jiném než morfologickém kontextu a musím s hrdostí konstatovat, že po hodině jsem se začala vyjadřovat už i v souvětích. Nicméně když jsem se Zrzky zeptala, jak se anglicky řekne sacacorchos (vývrtka), tak už jsem u španělštiny zůstala, než mě na to upozornili. Ještě to chce trénink.
Sporty Spice a Toncek nás na lingvistické poměry opustili poměrně brzy a my se Zrzkou jsme osaměly ještě se spóustou litrů vína. Po dlouhé době jsem se mezi nevybalenými krabicemi a ležící na matracích od gauče cítila vskutku dekadentně. Dvakrát jsem se Zrzky zeptala, co má v tom stříbrném kufříku, dvakrát mi odpověděla, že poker, Zrzka mi zase třikrát vyprávěla, že jí Toncek řekl, aby si nedávala postel ke dveřím, protože strašně řve. Doufám, že podobných večerů bude s perverzními lingvistkami více.

Druhý den už to byla menší sranda a o to větší dekadence, když jsme se seznámily se skutečným stavem koupelny. Nějak nechápu, proč nám byla poskytnuta informace, že byt je od soboty obyvatelný. Musela se vyměnit sprcha a na baterii nefungoval ten zobáček, který dělá sprchu sprchou. Celkový úklid jsme odhadly minimálně na tři hodiny (nakonec čtyři a ještě to není všechno). Nehledě na to, že dlažba v koupelně zřejmě pamatuje oba Sarajevské atentáty a kachličky jsou pro změnu poctivě soudružské. A dělníci jsou hovada, protože na dlažbě a ve vaně nechali zaschnout barvu. Po několika hodinách úklidu a po litrech prolitého sava a potu začala vana vypadat tak, že když do ní koupíme protiskluzovou podložku, nebudeme se štítit do ní vlízt. Proto nám udělala radost zpáva pana D., majitele, že vana se bude smaltovat, takže ty černý skvrny, co vypadaj jako plíseň, tam nebudou.

Po koupelně jsme začaly zjišťovat další závady. Ale oproti vaně byly chybějící klika, v kuchyni jedno okno, co nejde otevřít a jedno, co nejde zavřít, a jedno nesvítící světlo detaily.
Pan D. je k mému překvapení, byť zatím pouze v teoretické rovine, začal řešit. K mému překvapení proto, že než přijel táta, co vyřešil půlku problémů, ehm, nahozením jednoho z jističů pojistek, vypadalo to, že bude potřeba zavolat instalatéra, topenáře a elektrikáře (ale abych nepotvrdila vaše podezření, že jsem úplně blbá, tak ten elektrikář byl nakonec fakt potřeba) a to nejlépe ještě ten den, pan D. mě v podstatě poslal do prdele s tím, že smlouvu máme až od 15. Asi to mělo znamenat, že až se v úterý probudím, tak budou všechny závady odstraněny. Jakožto buržoazní dcérka, jejíž otec je majitel činžáku a která v předchozích podnájmech viděla majitele jenom při podpisu smlouvy, protože byt nebyl po rekonstrukci, jsem nechápala, co ti nájemníci furt s něčim vymrzujou. Asi už vim... Jinak kdyby udělali takovou rekonstrukci v mém bytě, tak to budou předělávat. Koho jako napadlo položit lino přes práh? (Ale to je asi stejný jako se ptát, koho napadalo do toho bloku secesních domů vysrat ten panelák, co s náma sousedí.)
Nicméně se mi mezitím podařila vytvořit další závada, když jsem otvírala dveře na balkon. Protože se otvíraj dost blbě, musela jsem se o ně opřít a vysypalo se sklo. Jelikož jeden Ital kvůli mě v Madridu vyrážel sklo na balkoně a během půl hodiny se mu to nepodařilo, tak náhodou vím, že to není žádná prdel jako ve filmech, takže jestli to sklo bylo ještě starší než pan D., kterému je osmdesát sedm, tak se nedivim, že jsem ho rozbila tlakem svého rachytického ramena. Každopádně tuto nepříjemnost nahlásíme při prvním silnějším větru. Průvan je svině.
Mám ale dojem, že na zasklení dveří postačí ještě párkrát vyslechnout povídání pana D., jenž je mimojiné autorem not, ze kterých hrál každý, kdo se kdy přiblížil k zobcové flétně (abyste věděli, prodalo se už přes milion výtisků a ty noty napsal pro svého syna, když mu bylo pět), kterak vytvořil program na převádění tónů do počítače a s ním naučí zpívat úplně každého. Docela bych se nabídla jako pokusná osoba, ale nechci mu kazit radost... (Když jsem včera přišla z piva a měla jsem tátovi zavolat na důkaz, že jsem dorazila v pořádku domů (protože jsme na tom pivu byli spolu), tak nepoznal, že mu do telefonu zpívám Běžela ovečka.) Naposledy jsme takhle stáli mezi dveřma a Zrzka už tu historku slyšela podruhé. Roztomilý pán. Pro ty dveře se obětujem. Anebo jsem uvažovala, že bychom si nacvičily kánonové (Červená se line záře) vystoupení na flétnu a šly se postavit před jeho dveře. Akorát si nejsem jistá, jestli by naši produkci přežil.

V úterý jsem přijela domů (jinak nedělní vlaky již nabírají svou tradiční podobu, i když ještě nezačal semestr) a našla ve schránce pozvánku na předvolební vystoupení Jiřího Paroubka a to za přítomnosti Šárky Vaňkové a Káti Brožové. To teď Jirka asi zruší, co? A já se tak těšila!

A večer si koukejte pustit Hříšnej tanec. Za Patricka se příští týden chystáme držet tryznu. Plakáty, svíčky, Hříšňák 1, Hříšňák 2 a tak... Bejby nebude sedět v koutě a na Patricka nezapomenem.