Pracovně-slepá ulička

Co tě nezabije, to ti vydělá?

Možná, že jsem ještě nevyhořela, ale už doutnám. Jsem v podobné pracovní krizi, v jaké jsem se nacházela na začátku roku 2019, kdy jsem plánovala dát výpověď s nabídkou, že si na dohodu nebo živnosťák nechám jen část agendy, a vrátím se k překladům. Vynechám historku, jak do toho tenkrát hodila vidle kontrola ze SÚKLu a moje spokojenost začala svítit jak hovínko jednorožce a nic s tím nezmohl ani ISOmuž, můj tehdejší nadřízený. V Doře s.r.o. jsem nedělala práci, která měla být součástí mojí agendy v Hanácké kancl. Ale měla jsem vidinu toho, že se budu učit od mnohem staršího kolegy a potom po něm agendu převezmu. ISO muž se ukázal být naprostým opakem člověka, který bych chtěl něco předávat nebo něco někoho učit. Respektive rozhodně se části téhle práce zbavit chtěl, ale tak, že mě naučí metodu kálení si do vlastního hnízda – chvíli nám sice bude teplo, ale pak v tom smradu vzdechnem. Takže moje čerpání zkušeností spočívalo v přeskakování klacků pod nohama a dohledáváním informací od kohokoliv, než byl ten, kdo mi je měl předat.

Pak byl Covid a byla jsem těhotná a tři týdny před mým nástupem na mateřskou mě vystřídal kolega, který do Hanácké kancl poslal naslepo CV úplně jako já, akorát měl desetkrát víc zkušeností a technické vzdělání k tomu, takže šéf s ním mohl realizovat ty velké plány, co měl původně se mnou. Po rodičáku jsem se vrátila už jako jeho podřízená, proti čemuž bych apriori nic neměla, kdyby kvůli tomu jednorožci nepřestali kálet duhu.

Nemám ambice dělat jeho práci, mile ráda jsem v organizačním schématu pod ním, zároveň mě ale jaksi opouští motivace. Přestože nepopírám, že systém ve firmě posunul někam, kam já bych ho nikdy dostat nedokázala, zapomíná se, kolik věcí, které dotáhl do konce – a že je bezpochyby dotáhl efektivně a vyšperkovaně – jsem primárně začala já a jaksi mě sere, že to jednou prezentoval tak, že jsem si po auditu odešla na mateřskou a on pak musel dořešit neshodu, zatímco já jsem jenom řešila plíny a prdíky (taky si teda pamatuju, jak mi tři dny po návratu z porodnice volal, že je potřeba vyplnit nějaký papír, při čemž jediná osoba ve firmě, která by ten papír nedokázala vyplnit taky, byla uklízečka).

Řekněme, že kvalitou dostal Hanácké kancl aspoň tak na Sněžku, ale já jsem ho z tý Macochy dostala aspoň na Praděd, při čemž ISO muž byl něco jako medvěd, kterýho jsem měla věčně za prdelí, do který se mě snažil kousnout, protože věděl, že kdykoliv můžu ukázat na konkrétní příklad toho, co tam dělal blbě (což posléze udělal kolega, ale s větší přesvědčivostí a důkazy než já). Nicméně je fakt, že kolega nastoupil v době, kdy jsem za sebou sice měla kus práce, ale dál už jsem nevěděla. Byla jsem na tom Pradědu a už jsem se neuměla dostat dál. Protože nejsem MVDr. Díky Sucháčovi nemuselo dojít k situaci, kdy mi šéf řekne: „Ženo, děkujeme, ale tady M. to umí líp“, tak nějak přirozeně jsem se v organizačním schématu posunula níž, v platové tabulce výš, takže cajk.

Jenže jistý pocit neuznání zásluh není jedinou složkou demotivace. Jak na jednu stranu umí kolega pracovat efektivně a výkonně, na druhou stranu neumí cokoliv ze své práce předat. Protože to nedělám podle jeho představ. Ne blbě, ale ne podle jeho představ. Je to jako s nádobím do myčky. Pokud ho tam chcete mít naskládaný přesně podle svých představ, budete si to muset udělat sami. Takže pak místo, aby něco dokončil, dvě hodiny do mého dokumentu vkládá citace a dělá čárky, kam nepatří, a nahrazuje synonyma a pak mi řekne, že ze druhého odstavce mám udělat diagram. Šéfovou pak sereme oba – on s tím, že to nepředává, a já s tím, že to nepřebírám.

A mně už se asi nechce.  

Nejsem tady zbytečná, ale nejsem tady ani důležitá. Nikdo nevidí, že za první objednávkou do Koreje je osm měsíců mojí práce a dupání po vývoji, aby dodal chybějící reporty, jejichž absenci rovné oko naší notifikované osoby nepostřehlo, ale šikmému oku úředníka ze Soulu neunikla.

Chtěla bych najít balanc mezi tím, co mě slušně uživí, nebude frustrovat a dovolí mi fungovat se Sucháčem. Ve školce je od tři čtvrtě na osm do čtyř, každý druhý víkend je s tátou, dvě odpoledne z týdne taky. Zároveň volný čas pro sebe mám jednou za dva týdny o víkendu, protože ten ostatní volný bezdětný čas trávím uspokojováním docházkového systému. A já už nechci ten čas, co bych mohla trávit péčí o Sucháče a o sebe, věnovat sezení v práci a kynutí (Sedím tady do šesti a kynu. Od září jsem přibrala tři kila, protože v Hanácké kancl se pořád něco žere, když jde kolega pro zákusky a já řeknu, že nechci, je pak jediný rozdíl v tom, že mu ten věneček nemusím platit, protože když jsem nechtěla, tak je to prý dárek. Dovážený obědy jsou vetší porce, než co bych si uvařila doma, ale přece nebudu čtvrtinu vyhazovat. Jo vlastně, chtěla jsem psát o těch nevýhodách, že jo?)

Právě teď mi připadá, že mi mezi prsty protýká promarněný čas a jo, i můj promarněný potenciál.

Nejspíš bych řekla, že půlku agendy, kterou bych měla dělat, umím průměrně a dělat ji už nechci, a tu druhou umím mnohem líp a je jí tady málo. Mám pocit zmaru, kolik času bych ještě měla trávit tím, že se budu snažit dělat něco, v čem vždycky budu maximálně průměrná, když bych mohla energii a čas investovat do něčeho, v čem můžu být dobrá.

Umím dobře anglicky a španělsky. Jsem velkovýrobna dokumentů na přání. Žádnej kreativní copywriting, ale prostě ty dokumenty, bez kterých ten produkt na trh nedostanete. Umím psát tak, aby to dávalo smysl poslednímu pásovci ve výrobě a umím psát tak, aby se v tom auditor – dle zadání – buď ztratil a radši už se neptal, anebo tak, aby si v check-listu odškrtnul další políčko. Nepíšu líbivý marketingový texty, ale mluvím řečí EU a umím formulář vyplnit tak, že je tam to, co chce evropskounijní úředník číst.

Zároveň na světě existují asi tak tři trhy, se kterými nemám zkušenost buď z Dory s.r.o. nebo z Hanácké kancl, a znám asi všechny myslitelné verze výrazu pro protokol o výstupní kontrole v podání Indů, Alžířanů i Číňanů.

Nedávno jsme s kamarádkou, která má o rok mladší dítě a je na to sama 24/7, při čemž otec se objeví jednou za tři měsíce, řešily, co bychom mohly dělat, kdybychom se s dítětem nemohly/nechtěly vrátit do práce „před“. Protože sice je hrozně hezký, jak se píše o tom, že ženský při rodičáku (obvykle se používá výraz „maminky“) začaly podnikat, jenže pak zjistíte, v kolika procentech případů jim to opravdu i vydělává, a tím podnikáním nemyslí, že začaly vyrábět náramky nebo háčkovat, přivydělají si pár tisíc měsíčně a mají manžela, co živí rodinu. Došly jsme k závěru, že to, co umíme a baví nás to, nevydělává, a to ostatní se nedá dělat na volný noze.

Ale nedávno mě oslovila personalistka s nabídkou v Brně, která by zahrnovala přesně to, co dělám tady, a šlo to i part-time a z větší části z domu. (Jsem se dozvěděla potom, co jsem poděkovala a řekla, že s malým dítětem to nevidím reálně.) Pokud to jde part-time a z domu, znamená to, že to jde dělat i úplně externě.

Běžně je moje práce nazývána také „zasraná administrativa“. Ve většině firem nezabere plný úvazek, ale udělat se musí a musí se udělat pořádně a obvykle ji někdo vyfasuje a nesnáší ji. A mně ta zasraná administrativa nevadí a myslím si, že ji dělám dobře.  A vlastně i když to nikdo nevidí, tak si při tý první objednávce do Koreji otevřu tu šestigigovou složku a dostaví se pocit uspokojení. Takže mě napadlo, jestli by se nenašlo víc firem, které si jí nechtějí zprudit vlastní zaměstnance a nesvěřily by to někomu externě.

Hanácké kancl je pořád srdeční záležitost, pořád je to ta Svatá zem, ve které jsem po dlouhé době zase viděla jednorožce, po zkušenosti z Dory mi ukázala úplně jinou firemní kulturu, „přátelský kolektiv“ z inzerátu fakt znamená věnečky zdarma a ne povinný team-building, navíc už nemáme recyklovaný toaletní papír, naopak máme nové záchody, ale nemůžu tady vyhořet. A možná, že Svatá zem je teď třeba Sardinie, kterou budeme moct se Sucháčem a Přídem projet v obytným autě mimo sezónu.

Zvláštní, jak se člověk dokáže zacyklit – od korporátních jistot zase zpátky k fakturám po splatnosti. Jenže člověk kouká na pět týdnů dovolený jinak jako bezdětný singl, který si tu dovolenou může vybrat kdykoliv a může si nadpracovávat hodiny do fondu, a jinak jako rodič, kterému dovolená sotva pokryje zavřenou školku v pevně daných dnech.

Zároveň je Sucháč a hypotéka celkem výkonná motivace, abych nepracovala za cukety a zbystřila oko na nevýhodné zakázky.

Myslím, že jsem na volné noze strávila dost času na to, abych zaprvé viděla chyby, které jsem dělala, a zadruhé, abych neměla představu, že budu pracovat čtyři hodiny denně a brát za to dvakrát tolik co v práci. Stačilo by mi, kdybych si dokázala vydělat to, co si vydělám teď, ale ne za vysedávání v práci do šesti do večera, aby mi seděly hodiny a abych občas někde upravila pár slov v dokumentu, abych měla pocit, že když někdo bude pátrat, budu moct vykázat činnost (Součástí demotivace je taky to, že poslední měsíce se vlastně stydím, že za tohle dostávám peníze).

Takže jako skoro ve všech důležitých životních rozhodnutích osciluju mezi dvěma přesvědčeními. Že se přeceňuju a riskuju jistý kvůli nějakýmu ideálu, kterýho stejně nedosáhnu, že na to nemám po odborné stránce nebo po praktické stránce a nebudu si umět najít klienty nebo nebudu dost průbojná na to, abych si vyhádala podmínky. Nebo pohořím už na tom, že si špatně zanalyzuju trh a pozdě zjistím, že moji práci zvládá v průměrné firmě při obědové pauze sekretářka.

Anebo že si málo věřím, že to přece jenom dělám od roku 2016, nemám sice zářezy v nadnárodních korporacích, ale bezpečně poznám i bez hlavičky dokumentu, jestli jsou to požadavky z Asie nebo z Latinské Ameriky a mám za sebou jediný neúspěch, kdy se mi někde registrovat nepodařilo, při čemž o tři roky později jsem si dala úspěšný reparát (s o dost kompletnější a preciznější dokumentací, kterou jsem pomáhala vytvářet). Nedělám to jako přeposílač dokumentů, ale i když ne vždycky stoprocentně rozumím obsahu, orientuju se, jakou normu a jakou legislativu to splňuje a jak se mám vymluvit, když náhodou nesplňuje.

A pak teda ještě třetí faktor: že to je jenom přeháňka v podobě PMS, kdy vždycky týden dávám výpověď v práci, rozcházím se a podepisuju adopční papíry, a všechno to zase přejde.

Tak já nevim, nedělal jste to někdy někdo, nebo nemáte pro mě práci?