Better safe than sorry?

Opět porušuji pravidlo (které, jak víme, neexistuje) nepsat o práci před koncem zkušebky, protože tentokrát nejenom, že nevím, jestli se nerozloučí oni se mnou, ale nevím, zda se nerozloučím já s nimi.

Ale nejdřív si dejme nějakou srovnávací analýzu:

V této práci nepotřebuju nikoho náhodou potkávat v hospodě. Na firemním večírku jsem pochopila, že tyhle děcka neuchlastám. „Na Silvestra jsem náhodou moc nejedl. Měl jsem jenom dvě lahvinky červeného.“ Na o deset centimetrů vyšší a deset kilo těžší kolegyni nebylo po třech dvanáctkách ani stopy.

Na obědy můžeme chodit do školní jídelny, k jejíž kvalitě zatím odmítám zaujmout stanovisko. Největší odvar zatím byla dušená játra s tatarkou (podle jídelníčku měla být na roštu) a chlebem. Na výběr je ze dvou jídel, při čemž každé může mít jiný doprovod (k jedničce např. salát a ke dvojce jablko) a v případě, že máte jedničku a vezmete si jablko, jste pokáráni a musíte ho vrátit.

V případě nutriční nedostatečnosti školní jídelny doplňují kalorie kolegové například domácí zabíjačkou včetně grilované prasečí kůže, kterou kolega v kanceláři distribuoval jako žvýkačku. „Chrupavky z kuřat taky žerete?“ zeptala jsem se s plnou pusou. Prej jo.

Na záchodech nesvítí červené ani jiné světýlko a nelze tam nikoho zamknout. Co víc, vzhledem k tomu, že v naší firmě pracují celé tři ženy, nelze u něj ani vytvořit frontu.

Dalším plusem je absence píchaček či čipových karet. První den v práci jsme byli na obědě hodinu a ve čtvrt na pět mě přitom vyhodili domů. Ale jenom ten první den, pak už jsem začala něco dělat a prokázala se kompetentní k tomu po sobě zhasnout a zamknout.

Nyní již k dalším zajímavostem z nového pracovního poměru.

Vzhledem k tomu, že prvních čtrnáct dní jsem žila bez pračky a vzhledem k tomu, že jestli se něco při stěhování ztratí, je to to, co budete první den v práci potřebovat, musela jsem si od Baličky cigaret půjčit čisté ponožky. Dobře jsem udělala, protože hned můj první den v práci byla porada, kde bylo 12 lidí, ale oproti 120 to není žádný rozdíl – taky jsem si zapamatovala čtvrtinu jmen.

Od šéfa jsem se dozvěděla, že prý se mnou mají velké plány. V šoku jsem se zapomněla zeptat jaké. Ale mám pocit, jestli jsem si tentokrát neukousla moc velké sousto. Při první události, kterou bylo třeba nějak řešit, se ukázalo, že možná bude trochu problém ty plány realizovat. Utrpěla jsem flashback, jako bych se ocitla v Doře před dvaceti lety. Kálení si do vlastního hnízda. Teď nám bude chvíli teplo, ale z dlouhodobého hlediska už to pak bude jenom smrdět. Dalo by se říct, že je to Dora před MVDr. Akorát, že já nejsem MVDr. Prohrabávám se tunami papírů a projevuje se přesně to, co mě Dora naučila: vidím, že je něco špatně, jenže tak úplně nevím, jak to má být správně.

Přestože jsem si svým přístupem „better safe than sorry“ znepřátelila minimálně jednoho člověka, což je při dvanácti lidech celkem dobrý procento, i po pouhém měsíci vím, že o jiné bych nerada přišla. Zvlášť, když jsem se jim přiznala k pozadí svého životopisu:

„Když jsem hledala nějakou fotku, která by se dala použít na CV, zjistila jsem, že na všech mám buď sluneční brýle nebo v ruce půllitr s pivem nebo skleničku vína. Vlastně i z tý, kterou jsem nakonec poslala, je ta sklenička vystřižená.“ – „To je jako ty. Tos měla poslat. To by bylo hned ‚Hej, ju berem.‘“