Nápady zpruzeného čtenáře II

Za 2017.

(Po dvou letech další, trochu intelektuální vložka.)

Z hlediska literatury byl rok 2017 zaprvé rok velkých ženských postav v průřezu 20. století a zadruhé pronikání do žánrů, které mě nikdy nezajímaly. Na velké intelektuálno letos nebyl prostor ani IQ, takže jsem vlastně ani neměla příliš šancí se nechat zprudit, ale tak pro kontinuitu nadpisů…

Níže neutříděný výcuc z toho, co jo a co ne.

Druhý život Marýny G: Podle anotace přesně typ žánru, který jsem si tenhle rok oblíbila. Čtyři ženské osudy na pozadí dějin 20. století. Zvládla jsem to dočíst ke znárodnění, přesvědčena, že kniha je pokusem autorky unudit čtenáře k smrti. Monotónní vyprávění v člověku vyvolá emoce asi jako uspávač hadů. Sloh by potěšil možná učitelku na základní škole ve slohovce na téma objektivního popisu, ale nesměla by mít víc než tři stránky. V autorské poznámce Klimecká píše, že knížku napsala, protože nechtěla, aby se zapomnělo na příběhy, které kolem ní kolují. A že staré fotografie „jitří její fantazii“. Je škoda, že ji při sepisování těch příběhů nepoužila, přestože tvrdí, že se nesnažila zachytit autentické osudy, takže klidně mohla, protože tyhle příběhy čtenář zapomene do deseti minut po zavření knihy.

Objevem roku je pro mě Alena Mornštajnová: Slepá mapa, Hana a Hotýlek. Přečteno v tomto pořadí, jinak je umístění: Hana, Slepá mapa a Hotýlek, nicméně Hana vyhrává jenom díky tomu, že téma je mi bližší. Pokud chodíte do online diskuzí zaměřených na literaturu nebo na různá literární fóra, pravděpodobně už vám Hana leze na nervy, protože ji četli úplně všichni a úplně všichni budou tvrdit, jak je skvělá. Ráda v takových případech nesouhlasím jako třeba u Kvítku, ale v tomhle případě nemůžu. Někdo tvrdí, že v tématu holocaustu nepřinesla Hana nic nového. Nesouhlasila bych, protože si nemyslím, že by existovalo hodně dobrých knih, kdy vidíme tak málo toho, co se stalo v Osvětimi, ale z pohledu někoho jiného, než je hlavní postava, vidíme následky toho, co se tam stalo.

Mornštajnová je v první řadě autorka ženských postav, ale letos si mě získala nepochybně i tím, jak umí vytvořit výstižné postavy mužů jako ješitných alibistů. Václavovi jsem na konci Hotýlku tu potupnou smrt z prologu přála. Celkově dokáže krásně popsat taková ta malá zla, která občas děláme každý a která za určitých konstelací mohou mít velké následky.

Číslem jedna je pro mě Pískový vrch od Joanny Batorové, který jsem četla v lednu a který mě tak nějak tematicky poslal dál do letošního roku. Batorová je polská novinářka, spisovatelka a feministka, co vystudovala filozofii a kulturologii, takže ještě že si před přečtením knížky nic nevyhledávám o autorech. Pískový vrch je bohužel jediná její kniha, která byla zatím přeložena do češtiny.

Na prvním místě je sice Pískový vrch, a přestože je komplexnější, čtivější a stylisticky asi vybroušenější, srdcovkou je pro mě Starý kraj od Dörte Hansenové. V centru dění tentokrát jenom dvě hlavní postavy a dvě vedlejší. Jediný důvod, který pro to mám, je, že Anna je jediná z postav výše zmíněných autorek, u které si můžu říct, že to bych mohla být já.

Další věc, které tři autorky mají společné je to, co přesně nedokázala Klimecká: abych k postavám něco cítila. Když během 1. světové války čekala na manžela Anna ze Slepé mapy, čekala jsem s ní, když na něj čekala Marýna, byla to pro mě statistika.

Jak je Starý kraj srdcová záležitost, tak mozková záležitost jsou Dveře od Magdy Szabó. Definuje to citát z knihy: „Bez nějakého citového zaujetí je jakákoliv definice nepřesná.“ Nejsem Dveřmi naprosto citově zaujatá, ale myslet jsem na knížku nepřestala několik týdnů po dočtení. A samotné přečtení mi trvalo neobvykle dlouho.

Kniha, kterou jsem nedočetla, protože mě rozčílila: Erika Härtl Coccolini: Praha – Vinohrady, Čáslavská 15. Mám pochopení pro to, jak se cítí osmileté dítě, když mu vezmou domov a rodinu. Ale nemám pochopení pro to, když se to dítě skoro o šedesát let později profňukává svými memoáry stále cítíc lítost i nad tím, že neskončilo v NDR, ale v západním Německu, a přitom ohýbá historická fakta tak, že ho v poznámkách pod čarou musí krotit i překladatelka (patnáct tisíc mrtvých při květnovém pražském povstání – ještě chybělo, aby dodala, že devadesát procent z nich byli Němci) a neustále zdůrazňuje, že její rodina přece neznala žádné české Němce, kteří by byli nacisti. Knížku jsme doslova znechuceně odhodila, když jsem se dočetla, že ve čtyřicátém pátém přece neměli ani tušení o existenci koncentračních táborů, tak jak mohli vědět, kam se všichni ti Židé poděli.

Jako poslední ze žánru zmíním Marie a Magdalény: Knížka, která by mohla být mnohem lepší nebýt těch logických lapsů: sousedka pozná znásilněnou dívku ve tmě pohledem okna přes dvůr a chlap, kterému leze do postele půl hodiny po znásilnění si ničeho nevšimne?

Dítě 44 jsem si půjčila omylem, protože jsem si myslela, že se jedná o něco jiného. Nečekala bych, že to bude jedna z těch knížek, kterou s blížícím se koncem čtu naschvál pomalu. O to větší zklamání byl od Smithe Utajovaný projev. Ten útěk do gulagu už je snad trochu moc i na zemi neomezených možností, ne?

Další knížka, kterou jsem se společně se Smithem zcela vymkla svému žánru, jsou Černooké Zuzany. Podle kritiky ale možná moje nadšení vychází z toho, že jsem v žánru detektivek a thrillerů pořád vlastně neposkvrněná a nemám v úmyslu se násilím nutit do dalších zkušeností. Místy mi z knížky přebíhal mráz po zádech. Z překladu taky. Jedná se o počin nakladatelství Omega, o jehož přístupu k překladu lze na internetu najít spoustu informací, takže překvapit by mě to nemělo. Překladatelce evidentně na krk dýchal deadline, protože druhá část knížky je přeložena výrazněji hůř než první, nejedná se už jenom o nějaké stylistické neobratnosti, ale o celé fráze a věty, kterým není rozumět. Bohuslava Nováková nemusí být nutně špatná překladatelka, ale zjevně potřebovala mít víc času a Omegou zajištěného alespoň jednoho člověka, který si po ní překlad přečte. Takhle to bohužel vypadá, že neměla čas si ho po sobě přečíst ani sama.

Kniha, která vyhrála místo o nejrychlejší odložení: Kateřina Dubská: Člověk Gabriel. Nemám ráda lyriku, ale kvůli dobrému příběhu jsem ochotná nechat po večerní obloze poletovat pár ohnivých koní, zvlášť kruté odstavce případně přeskočím, ale ne, když se v první kapitole celou dobu krade. Čekala jsem intermezzo nějaké neziskové organizace na podporu integrace Romů sponzorované z evropských fondů. Skončila jsem na straně 28, protože ne, ani za Rakouska-Uherska pro mě není akceptovatelné, že se na vesnici nekradou slepice, „protože tam jich přece má každý dost“.

Na závěr ještě pár tipů:

Jakuba Katalpa: Němci

Zuzana Kultánová (zvlášť je-li libo Zolu po česku): Augustin Zimmerman

Jan Urban: Všem sráčům navzdory (je-li libo nějaký válečný konflikt, který už známe ze zpráv)

Přesunem do Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce jsem se posunula blíž k univerzitní knihovně, kam mám pořád přístup na kartu absolventa. Zatím však od Vánoc v důsledku stěhování a nové práce zvládám po večerech pár stránek Harryho Pottera, hezky od začátku. A je to pořád stejně dobrý jako před deseti lety.