Ztráty a nálezy

PF 2018

Předevčírem jsem za sebou a stěhováky (poprvé jsem se stěhovala se stěhováky a doufám, že je to s nimi jako s gynekology – všechno už viděli, takže se nemusím stydět, např. za kousky plesnivých okrajů pizzy, které mi pod gauč schovali kocouři) zabouchla dveře nového přemyslovského bytu a vydala se zpět uklidit ten salónní. (Což mělo roztomilé intermezzo, ve které jsem na zadní sedadlo auta dávala pravou rukou krabice, a z levé mi vypadly klíče od auta. Při pohledu dolů jsem zjistila, že stojím nad kanálem. Nejdřív mě panika nezachvátila, protože jsem si řekla, že každý kanál jde přece otevřít. Než jsem si uvědomila, že je v něm voda. Nejdřív jsem se chtěla smát, protože se mi v hlavě rýsovala ta skvělá historka. Zároveň s tím, jak mi v hlavě kolaboval přesně naplánovaný harmonogram stěhování. Náhradní klíče od auta sto třicet kilometrů daleko a nikdo, kdo by mi je přivezl. Auto jsem si mohla půjčit ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce, ale čtyři jízdy za den už bych nedala. Dodržení harmonogramu by znamenalo nechat skoro tři dny odemčené auto. Když jsem si šla sednout do auta s tím, že budu chvíli brečet a pak se rozmyslím, co dál, klíče jsem našla. Metr vpravo od kanálu. Popřelo to všechny fyzikální zákony, takže mě někdo nahoře zase jednou miloval. Jako celý tenhle rok.)

Nepřijde mi, že je to dva roky a osm měsíců od chvíle, kdy jsem se rozhodla odstěhovat se z MkZPP do Salónu republiky, že je to dva roky a šest měsíců, co jsem nastoupila do první práce v Salónu a že je to dva roky a čtyři měsíce, co jsem si z MkZPP odvezla poslední věci. Přijde mi to jako desetiletí.

Nevím, jak dlouho to je, co jsem zjistila, že to byl omyl. Ta sentimentální část stěhování zůstala jenom na papíře, na starých fotkách a v opakujících se historkách. Někdy pochybuju o tom, jestli to existovalo aspoň tenkrát. Když jsem jednou byla u tety Augusty, strýc několikrát prohlásil, že musí ještě zalít zahradu, a pak nakonec šel. Augusta se za ním podívala a po pětapadesáti letech manželství prohlásila: „To je stejně zvláštní člověk.“ Zvláštním myslela to, že místo, aby se věnoval mně, jde zalívat zahradu (což mi nevadilo, protože chápu, že ho víc zajímají legie než milostný život jeho prarodičů, a Augusta ho stejně ke slovu nepustila), a to, že když si nás minule Augusta pozvala na středu, kdy má basket, docela razantně si vymohl, že stihne aspoň druhý poločas nebo na co se to dělí, což mi taky zvláštní nepřišlo. Zvláštní mi přišlo, když zmínila, jak se kdysi dozvěděli, že nějaký jeho dlouholetý kamarád nebo kolega je vážně nemocný. A on za ním nechtěl jít s argumentem, že určitě nechce, aby ho někdo otravoval. Že by se ozval, kdyby něco potřeboval. Nakonec ho Augusta donutila a ten známý měl radost. Poprvé jsem se někoho zeptala, jestli si nemyslí, že tak to ale má celá ta rodina. Začala jsem si to uvědomovat až po Návratu do Salónu republiky. Že si v rodině nevoláme jen tak, abychom zjistili, jak se kdo má. Volá se, když člověk potřebuje něco oznámit nebo něco chce. Scházíme se jenom, když je k tomu nějaký důvod jako narozeniny nebo Vánoce. Augusta to zamluvila.

Jednou jsem se táty zeptala, jestli pro dědu vlastně nebyla svým způsobem úleva, když jim komunisti sebrali statek, protože on nikdy hospodářství nechtěl a jeho bratr stihl za jinou kariérou utéct dřív, takže to na něj spadlo. Táta přiznal, že možná. Myslím, že tenkrát nepřipadalo v úvahu navrhnout, ať to prodají, protože nikdo ze zainteresovaných v tom nenajde vlastní štěstí. To se u nás v rodině nedělá. Jakkoliv mám svoji rodinu ráda a můžu se na ni spolehnout, fakt je ten, že jsme rodina studených čumáků, kteří neumí poslouchat svoje emoce. Nezahodíme stoletou rodinou tradici, i když vlastně nikoho nebaví v ní pokračovat, a neodstěhujeme se do města, ke kterému nemáme jiné pouto než citové, a nevyměníme byt, kde konečně nemáme nejlevnější linku z Globusu, popřípadě linku tak starou, že než do ní uložíme nádobí, z hygienických důvodů ji polepíme protiskluzovými podložkami, máme rádi svoji koupelnu, kde je vana i sprchový kout a teplá voda není limitovaná objemem bojleru, za byt, který je skoro poloviční a do jeho chodby stěží nacpeme kočičí záchod, a náklady za něj budou dvakrát vyšší.

Svoji rebelii jsem plánovala dokonat tím, že si oddělím štědrovečerní salát a do svojí části si nedám celer a naopak do něj dám hrášek. Pak jsem si uvědomila, že celer není to jediné, co mi v bramborovém salátu nechutná. Vlastně mi v něm vadí i petržel, cibule a okurka. Když mi zbývaly brambory, vajíčko, majonéza a hořčice, usoudila jsem, že mi ve skutečnosti nechutná bramborový salát jako takový. Poslušně jsem ho připravila podle tradičního rodinného receptu a na Štědrý den si dala bramborovou kaši a snažila jsem se večeři nikomu neznechutit. Stejně tak jsem se sbalila a odstěhovala zpátky do Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce.

Jako první ztrátu vidí spoustu lidí můj vztah s Hostujícím profesorem. Když jsme se s tátou na Štědrý den připili, řekl mi, že jsem ztratila tři roky. Chtěla jsem se zeptat, jestli on to v tom případě bere tak, že s mojí matkou ztratil let dvacet pět. Žádné roky jsem neztratila proto, že zaprvé to nebylo vždycky špatný, a zadruhé to nemůžu vyúčtovat jako ztrátu, když to byla zkušenost. Vnímat některé chyby ne jako selhání, ale jako zkušenost, mě naučila Motorová myš, jeden z nejdůležitějších nálezů mého působení v Salónu republiky. Mimochodem, Motorová myš si myslela, že přede mnou utají vztah s teď již bývalým kolegou z Dory. Bývalý kolega měl přítelkyni, se kterou měl sex třikrát do roka, ale zato spolu měli hypotéku. S Motorovou myší se dali dohromady, když už měla jinou práci čtyři hodiny cesty od Salónu republiky. Slíbil jí, že se rozejde a až to půjde, přestěhuje se za ní. Stačil jeden hysterický záchvat přítelkyně a kolega vycouval. Tenkrát jsem jí řekla, že oni nás hrozně milují, hrozně by chtěli být s námi, ale jenom v případě, že je to nic nestojí. O dvacet čtyři hodin později se kolega skutečně rozešel s přítelkyní a přijel za Motorovou myší a následně dal výpověď. Firmě, po které v tu dobu už kolovaly zmutované drby, poslal vysvětlující e-mail, že ano, chodí s Motorovou myší, ano, stěhuje se za ní, ne, není těhotná, ne, nebudou se brát. V březnu budou mít svatbu a v červnu se jim narodí dítě. Málokdy jsem tak šťastná, když se spletu.

Dora mi dál dala Kanylu a Katetr. O pět let mladší pár, který k nám nastoupil hned po škole. S Motorovou myší jsme jim jednou zachraňovali vztah i kariéru. Motorová myš mi kladla na srdce, abych na ně po jejím odchodu dohlížela. Úspěšně se transferovali do jiné firmy a ve své výpovědní době mě Katetr doučoval kvadratické rovnice a učil skládat vlaštovky. Jednu z nich má se vzkazem: „Ať Vás odnese co nejdál“ doteď na stole MVDr. Kanyla a Katetr se hlavně stali adoptivními rodiči mého třetího kočičího (přirozeně černého) přírůstku, když jsem zjistila, že ti starší dva o jeho přítomnost nestojí natolik, že č.3 radši tráví volný čas schovaný v záchodu. A že plán tří koček byl přece jenom dimenzovaný na ten barák na venkově, ne na byt 2+1. Včerejší interní audit u nich doma ukázal, že to bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí. Č.3 už neví, kdo jsem.

I další nálezy se musí přičíst Doře. Zaprvé ty, které mě profesně poslaly tam, kde chci být. Zadruhé ty, které poskytlo personální oddělení. Pro půlku lidí v Doře bych totiž vraždila. Tu druhou půlku.

Další znovunálezy jsou ti, co na mě čekají ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce, a nezapomněli na mě.

Existuje jediná ztráta, která opravdu bolí. Váží 5,2 kg a právě teď se někde sžívá s ohařem a yorkshirem.

Nejdřív jsem si myslela, že se mi podaří najít bydlení, kde by mohl Black chodit ven. Jenže v Olomouci je problém najít nějaké bydlení, natož tak na místě s výběhem pro kočky. Všichni, co slibovali, že by si ho vzít mohli (např. moje matka: „Tchyně by si ho určitě vzala… Aha, my jsme to vlastně ještě pořádně neprobíraly, zkusím ji přemluvit.“… „Volalas prosím tě té kolegyni, jestli by si ho vzala její mamka?“ – „Jé, já jsem na to úplně zapomněla!“ – no a tohle vždycky, když si už skoro myslím, že bychom se spolu zase mohly normálně bavit.) Původně si ho měl vzít Hostující profesor. Bloků jsem z toho měla spoustu, ale nakonec jsem usoudila, že to je to nejlepší řešení, protože prostředí pro něj má ideální a mají se navzájem rádi. Mezitím si Hostující profesor pořídil nového psa. Při víkendu, kdy za ním byla jeho dcera s kočkou, která je tam zvyklá chodit ven, zjistil, že to v kombinaci se psem nepůjde. Nekoncentrovaný Hostující profesor ve své typické podobě. Vlastně větší vztek jsem spíš než z toho, že si nevezme Blacka (aspoň to znamenalo, že už s ním nikdy nebudu muset komunikovat) měla z toho, že on ví, že jeho dcera s problémy, které má, tu kočku (která je mimochodem ještě větší psycho než ti dva psychocati dohromady – začala mě respektovat teprve potom, co mi jednou spala na peřině, a já jsem zrovna měla noční můru…) chce brát s sebou, a teď nebude moct. A on si stejně prostě musel pořídit psa.

Odmítala jsem dát Blacka k úplně někomu cizímu. Dostávalo se mi dobře míněných nevyžádaných rad:

V bytě si zvykne.

Děkuji, že znáte kočku líp než já. Když jsem si pro něj byla, lidi, od kterých ho mám, mi tvrdili, že je venku poprvé. Zřejmě to pro něj byl takový zážitek, že následující rok a půl našeho společného soužití v bytě se snažil ven dostat zase. Když jsem bydlela v pátém patře bez výtahu, jednou jsem se kvůli jeho notorickému útěkářství počůrala. Teprve když jsem ho v Salónu mohla začít pouštět ven, doslova jsme oba teprve začali mít klidné spaní. Nechci, aby si následujících deset let zase tímto způsobem „zvykal“.

Můžeš ho venčit na vodítku.

Ano. Osm hodin budu lozit po stromech a vymetat křoví já, na další směnu se mi nabídla Balička cigaret a na léto si na noční směnu najmu Rumuny.

Bylo pořád únavnější dokola vysvětlovat, že na stěhování mě nemrzí výměna bytu za poloviční a jeden plat za stěhováky a nové spotřebiče, protože staré se mi tam nevejdou, ale to, že už na mě nikdo nebude ječet, že jsem ho měla už před hodinou pustit ven, a už před hodinou pustit zpátky a proč jako zmoknul/zasněžil.

29. prosince jsem se měla stěhovat. Domov jsem mu našla 28. prosince. Překvapilo mě, že po tom všem, jsem na dotaz položený jeden den večer dostala kladnou odpověď druhý den odpoledne. A kdy si ho můžou vzít.

Po dlouhé době jsem se rozbrečela úlevou. Nikdo mi ale neřekl, že opustit kočku je těžší než opustit chlapa.

Ráno jsem automaticky dala konzervu do dvou misek a očekávala, že se ode dveří ozve vzteklé mňoukání, že Black nechce žrát, ale chce ven. Před sebou mám jeho vyčítavý výraz, když na mě koukal z přepravky a čtyřměsíční ohař ho chtěl přivítat.

Snažím se jim nepsat co dvě hodiny, jak to vypadá, a myslet na to, že začátky budeme mít s Blackem oba těžké a že kolem nás hned všichni nezačnou kadit duhu, ale že nakonec to všechno bude dobrý.

Z posledních několika dní i z celého roku jsem unavená tak, že bych si po dvou nocích strávených na karimatce ve vyklizeném bytě po příjezdu do Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce šla nejradši lehnout do postele, která je tam jako jediná věc připravená k používání. Ale zbývají další záležitosti, které se musí vyřídit ještě tenhle rok. Třeba jít si na jednu oslavu Silvestra napravit pověst.

Když jsem někdy pochybovala o svých rozhodnutích a sčítala ztráty, nejdůležitější lekci jsem dostala od MVDr.: není ostuda udělat chybu, ostuda je si na té chybě trvat: „Připadám si, jak kdybychom dělali repliky korunovačních klenotů a snažili se dodržet tehdejší postupy.“

I vám do nového roku přeju, abyste dokázali nelpět na svých chybách, i když je to někdy jednodušší než začít znova.