Že by to byl Žid?

Navazuje.

Po posledním pohovoru jsem chvíli nabírala dech na další kolo „Proč právě vy?“, „Kde se vidíte za pět let?“ a „Proč neučíte, když umíte anglicky a španělsky?“ a přitom jsem myslela na Ugandu. A uvědomila jsem si, že sice možná dokážu přesvědčit potenciálního zaměstnavatele o tom, jak mi hrozně chybí komunikace se zákazníkem, ráda vyjednávám s dodavateli a celkově miluju lidi, ale nepřesvědčím o tom sebe. A že si mám připustit, že mě baví žít pracovní život v šanonech, buzerovat ostatní, co dělají blbě, a celkově být článkem nejméně oblíbeného oddělení ve firmě. Protože nejsem placená za to, aby mě lidi měli rádi, jsem placená za to, aby obchoďáci mohli prodávat a náš CEO nemusel jít sedět.

Poslala jsem životopis k dceřiné společnosti třídního nepřítele v Přerově. Kvůli pohovoru zavolali obratem. Po měsíci se ozvali z firmy ve stejném městě a shodou okolností navrhli termín pohovoru ve stejný den. Den před oběma pohovory se ozval plod iniciativy jdoucí proti přirozenosti člověka, jenž ani nezvládne předbíhat ve frontě u baru, v podobě firmy podnikající v podobném oboru jako Dora, s.r.o., kam jsem na blind poslala životopis. Respektive k jejich distributorovi, který vypsal výběrové řízení na úplně jinou pozici, skrz kterou jsem se aspoň dostala k mailu na konkrétní osobu, protože nerada píšu na info@, neb když tam v domnění, že má větší šanci, někdo napíše u nás, přestože je uvedená adresa konkrétní osoby, je to první filtr, proč mail hodit rovnou do koše. Distributor po třech týdnech přeposlal můj životopis výrobci, který mi hned zavolal, že sice nemají otevřenou žádnou pozici, ale přišlo by jim škoda se se mnou nesejít. Tak jsem si je dala jako třetí schůzku následujícího dne.

Od dceřiné společnosti třídního nepřítele jsem čekala, že na místě s údivem projdou můj životopis a zeptají se, jestli fakt nemám technické vzdělání, a že to tedy asi nepůjde, a já hrdě se vztyčeným prostředníčkem projdu dveřmi (což by šlo dost těžko vzhledem k tomu, že mi ty poslední dveře musel někdo otevřít, jinak bych musela lézt přes kolejiště) se slovy, že bych u nich stejně pracovat nechtěla, protože ve formuláři na stížnosti mají nastaveno, aby nešly používat vulgarismy, a že u zaměstnanců to bude určitě stejné.

Nenapadlo mě, že sympatického potenciálního šéfa požádám o číslo nařízení EU, o kterém mluvil, protože mám touhu si ho přečíst, budu odcházet s tím, že bych pro ně chtěla pracovat, a uvažovat, jestli byl dobrý nápad ucházet se u nich o práci ze stejné e-mailové adresy, z jaké jsem jim posílala stížnosti.

Následně jsem měla dvě hodiny volno. Bylo hezky a člověk by se v tom Přerově šel snad i projít, kdyby tam třeba měli něco jako chodníky. Takhle jsem si na další pohovor počkala na lavičce autobusového nádraží.

Firma, která byla příliš retro i na mě. Doro, omlouvám se, že jsem o tobě kdy řekla, žes zamrzla v devadesátkách. V devadesátkách neuvízlo jenom celé nastavení téhle společnosti („A jak probíhá kontrola vytvořené dokumentace, když jste řekl, že na tom v podstatě pracuje jeden a půl člověka?“ – „Když jste manažer, tak kontrolu nepotřebujete.“), ale i pán, co vedl pohovor a přísedící jednatel. Ani vodu jsem nedostala! Ještě bych pak nedostala ani plat. Už přibližně v půlce pohovoru, kdy padla věta „A proč děláte to, co děláte? Chápu, že ne každý může překládat a tlumočit…“ (Jasně, nedělám to proto, že to neumím.), jsem věděla, že už chci být hlavně pryč.

Na poslední schůzku jsem do Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce dorazila na poslední chvíli (příhodně kvůli zpoždění vlaku), takže jsem se zaprvé nestihla vyčůrat a zadruhé jsem nemohla jít pěšky, takže jsem se na nádraží musela ve městě, které považuju víc za své než to rodné, potupně zeptat, který autobus tam jede.

Asi to mám zkrátit, že jo? Beztak většina z vás přeskakuje odstavce už od slova „Přerov“.

Nechtěla jsem propadat přílišnému optimismu, že i mně by se mohlo stát, že se ozvu firmě, která se mi líbí, a já se jim budu líbit tak, že pro mě vytvoří pozici. To spadá do stejné kategorie jako láska na první pohled a pak spolu žili šťastně až do smrti, nikdy si nezahnuli a neprděli před sebou.

No a ono jo. (Sice taky s některými ale, nicméně žádné z nich by se nevyrovnalo prdění u oběda.)

Po jejich nabídce jsem vyjela do Přerova zjistit, co nabízí třídní nepřítel. Ten se jenom zeptal, jestli se ještě na něco chci zeptat já a jestli se u mě něco změnilo. Připustila jsem, že změnilo a že mi by vlastně docela usnadnilo život, kdyby si mě nevybrali. Protože jsem se najednou měla rozhodnout, jestli bych dala přednost malé firmě, se kterou můžu jít buď vzhůru, nebo do prdele, anebo stabilní židli v národním kolosu, vyšší plat a režijku. Je pravda, že k rozhodování přispěla i cesta zpět do Salónu vlakem, kdy jsem si představovala pohrdavé pohledy svých bližních, když bych vytáhla režijku. A pomrkávání průvodčího, jako že jsem jedna z nich. A jednou týdně služební cesta přes půl republiky. Vlakem. Českých drah.

Rozhodnutá jsem tedy byla ještě předtím, než mi v půlce týdne dal třídní nepřítel vědět, že dal nakonec přednost někomu jinému (kdo projevil větší zájem o tu režijku), takže pokud bych měla svého rozhodnutí někdy litovat, mám v rukou neprůstřelný argument, že mě stejně nevzali!

Jak už to u podobných cest bývá, dospěla jsem u toho i k něčemu jinému než k nové pracovní smlouvě. Nejtěžší na tom nebylo totiž samotné hledání, ale nenechat si to hledání rozmluvit lidmi, kteří to s vámi myslí dobře. Hlavně, když přišlo na Ugandu. Headhunterka, která mi na to, že nehledám práci v Praze, odpověděla: „A kde hledáte? Na Moravě?! Ale na Moravě přece nic není!“. Pohovory, které mi daly najevo, že s mým vzděláním nemám v oboru šanci a mám jít radši dělat tu paní učitelku. Kolegové, kteří mě přesvědčovali, ať jdu na pár let do pražského korporátu, protože se mi to bude vyjímat v CV. Rodina, která je přesvědčená o tom, že nejlíp mi bude doma. Protože tady mám dobrou práci a hezký byt.

Určitě se ještě setkám s názorem, že jsem se zahrabala na Moravě a svojí kariéře zahrála requiem. Taky určitě budu bydlet v bytě bez myčky, takže mi táta řekne, že kdybych zůstala doma, nemusím mýt nádobí. Nebo že kdybych vzala práci za víc peněz, mohla bych si tu myčku koupit. A taky se může stát, že to vlastně celé nedopadne tak dobře, jak jsem si myslela.

Ale po třiceti letech jsem se konečně dohrabala k tomu, že mi na tom nezáleží. Neposlechla jsem dobře míněné rady týkající se práce a jsou oblasti, ve kterých je hodlám neposlouchat dál. Třeba stran toho, co mám chtít od mužů, co mám chtít od sebe nebo co mám chtít od života. Když tak si ho poseru sama, díky všem za snahu.

A pokřtít se taky nenechám.