Lišejník

Takže jedině na sever.

Od loňského Silvestra na naší chalupě, kam jsme pozvali takovou směsici lidí, že to de facto byl spíš sociální experiment, nabral tradiční Vejr jiný směr a to takový, že nejezdíme jenom v létě, ale kdykoliv, a Vejr je obohacen o část Klubu perverzních lingvistek, část mých spolužáků z výšky, jejich kamarády a jejich kamarády.

Poslední akce nazvaná Šelmičky v cheskaku (ano, nikoliv v cheesecaku, což odkazuje na jedno z mých tajných guilty pleasures) slibovala vzhledem k datu na prodloužený víkend hojnou účast, nicméně nejdřív nás bylo sedm a nakonec z nás bylo šest, protože jsme jedné z našich kamarádek, Sanche, byli nuceni sdělit, že si o jejím novém příteli myslíme, že je debil, a proto nemůže jet.

Sancha skoro deset let chodila s mužem, kterého jsem za tu dobu viděla přibližně na hodinu, během které řekl dvě věty. Podle Sanchy se s jejími kamarády nechtěl stýkat, protože to prý jsou moc velcí intelektuálové (což je vidět především na všech Vejrech, kdy většinu času trávíme tím, že hrajeme šipky, kulečník, kostky, karty nebo deskové hry pro děti od šesti let). V nové práci Sancha poznala cizince, který v době, kdy spolu ještě platonicky chodívali na pivo a kafe, a když Sanche ujelo poslední metro, přespala u něj na gauči, začal chodit se Slovenkou. Se kterou se půl roku poté, co vztah se Sanchou přestal být platonický, nemohl rozejít se zdůvodněním, že její kamarádi by se na něj zlobili. Tak zřejmě položil základ tomu, že minulý Sanchin přítel se nechtěl stýkat s námi, a my se zase nebudeme chtít stýkat s tím současným.

Když jsem se viděla se Sanchou v srpnu, visela na telefonu, protože cizinec byl se Slovenkou na dovolené, což je běžná věc, kterou začínající páry, jejichž vztah nemá budoucnost, dělají. V září měla Sancha plán, jak odejde od přítele a nastěhuje se k němu. Až bude vystěhovaná Slovenka. V září ještě nebyla. Když jsme v říjnu cizince poznali osobně, pořád ještě nebyla. Konverzaci musel zastat Adlétin přítel Sirup, protože s ní a se Sockou jsme po první půl hodině neměly sílu na udržování small talku s někým, kdo při rozhovoru s vámi čumí do telefonu a na dotaz, co dělal doma, odpoví, že nic. Takových pár znám. V rodné zemi byli obvykle příliš neschopní na to, aby se nějak rozumně chytli, tak to zkusili v bývalém východním bloku, kde chvíli zkoušeli učit angličtinu a nakonec je pohltila nějaká nadnárodní korporace, kde žijí z toho, že umí anglicky a berou dvakrát takový plat než jejich český kolega. V Čechách je drží především dvě věci: pivo a ženský. Z toho prvního do pětatřiceti vypadají jako fotrové toho druhého, co s nimi i přesto leze do postele, protože v Praze se můžou na rozdíl od Horní Dolní ve Washingtonu (toho vlevo nahoře) tvářit, jako že jsou někdo.

Takže když nám Sancha sdělila, že s ní pojede na chalupu, postavila nás do situace, jak jí sdělit, že nepojede, protože si o něm myslíme, že je debil. Nejdřív jsme to zkusili přes to, že se nevejde k Adéle a Sirupovi do auta, což je pravda, ale Sancha měla záložní plán, takže mi od Adléty a Socky pouze přišla zpráva: „Zasáhni!“ Zasáhla jsem vysvětlením, že přestože anglicky všichni mluvíme, je přece jenom trochu pruda dělat to čtyři dny v kuse a že se kvůli tomu vždycky někdo nebude cítit dobře, což je taky pravda. Sanchina odpověď byla, že se teda budeme muset obejít bez cheesecaku (nakonec ho stejně udělal někdo jiný, ale to jenom tak na okraj). Musela jsem dodat, že si nemyslím, že by to bylo lepší, i kdyby mluvil česky plynule, což je taky pravda. Adléta jí napsala to samé.

Jestli jsem si myslela, že když nás to nepotkalo na gymplu ani na výšce, budeme to řešit ve třiceti? Ne.

Nicméně dohodly jsme se, že si zaslouží druhou šanci, ale ne čtyři dny na samotě v horách. Což nechávám na Socce a Adlétě v Praze a ať mi pak řeknou, co si o něm myslíme.

Ale zpátky k lišejníku. K lišejníkovi.

Na poslední akci, kde se slavily moje, Tolstolobikovy, Adlétiny a Baliččiny třicátiny jsem vypadala normálně, nicméně v květnu jsem s tím, co mi vykvetlo na bradě, málem způsobila několik dopravních nehod, protože řidiči protijedoucích vozidel se nebyli schopni soustředit na řízení. Jelikož jsem v pubertě skoro vůbec netrpěla na akné, jednalo se zřejmě o spojení všech jebáků, které jsem nikdy neměla.

Týden před touto akcí mi oschl ret, což se mi občas stává a vždycky to do pár dní zmizí. Tentokrát nejenom, že to nezmizelo, ale oschlo to tak, že to rozpraskalo a začalo hnisat. Pojala jsem podezření, že se jedná o opar, který mě navštívil po pětadvaceti letech a který jsem v tomto věku chytla pravděpodobně od olizování prolízaček ve školce. Mastička na opary ovšem nezabírala.

Když to přesto začalo vypadat skoro normálně, dala jsem si na chalupě domácí kachnu s domácím zelím a s bramborovým knedlíkem, který jsem koupila. Na základě toho, co se mi na puse udělalo potom, byla založena teze, že jsem alergická na ptáky (přestože tuto reakci pravděpodobně způsobilo zelí). Podle Socky jsem měla to, čemu se říká lišej. Víc by se mi sice líbilo být Žena s lišajem než Žena s lišejem, ovšem mí blbí kamarádi mi brzy začali říkat Lišejník. Hodilo se to především ve chvíli, kdy jsem je úplnou tmou měla dovést ke stromu na kopci, kde si obvykle každý vlezeme na jednu větev a otevřeme si šampaňské. Je to na sever.

V pondělí po návratu jsem se rozhodla jít z práce na kožní, protože moje blbá sestra, povoláním zdravotní sestra, mi sdělila, že mám lepru, a když jsem otci vracela klíče od chalupy, odvrátil ode mě zrak se slovy: „Ty seš hnusná, už si s tím někam zajdi.“ Nespecifikoval kam. Jestli třeba na jatka.

V tento moment se projevilo, jak je skvělé sdílet kancelář s lékaři. Docent: „No jo, s oparem není radno si zahrávat. Je to blízko lymfatických uzlin a leze to nahoru.“ MVDr. ho doplnila: „No jo, trojúhelník smrti.“

U kožního jsem dostala framykoin a vazelínu. Při odchodu jsem se v čekárně zasmála (a vypustila přitom decku krve a hnisu) ceníku s estetickými výkony (např. za jednotku botulotoxinu). V práci, kde se naposledy drb, který byl jedné osobě sdělen v úterý odpoledne, dostal úplně ke všem ve středu ráno, jsem poznamenala něco o zvětšení rtů a mé dočasné indispozici.

Jestliže jsem si na konci výletu do Mexika myslela, že mé přání mít opět tuhou stolici, je mrzké, neměla jsem ještě zkušenost s lišejníkem. Teď si přeju moct si sníst polívku jinak než brčkem.