Svépomocí

Nečumte mi na espézetku!

„Cos zase dělala?“ odpověděl mi otec na zaslanou fotku promáčknuté přední SPZ s dotazem, jestli to půjde vyklepat.

Jak ZASE? Je to po roce! Říjen, potažmo podzim, bych mohla jmenovat svým obdobím dopravních nehod a anticipovat je, stejně jako každé jaro, nejčastěji v dubnu, čekám, jestli náhodou nezměním práci.

Do práce jezdím po salónním okruhu. Mám spočítané intervaly, vím, kde má cenu snažit se stihnout zelenou, a kde ne a směju se řidičům, co mě předjedou, a pak si na červený zamáváme. Dojedu ke kruhovému objezdu se semafory. Scénář je vždycky stejný: před kruháčem se zpomalí v koloně vozidel, pak se zrychlí a projede se. Takže dojíždím kolonu, zpomaluju a rozjíždím se. Akorát, že to poslední jsem udělala jako jediná, protože všichni ostatní stáli na červený. No, nedobrzdila jsem. Jela jsem asi dvacet, takže si nepamatuju, proč se mi nepodařilo včas zabrzdit – jestli jsem udělala něco, co zakazuje BESIP ve videích, jako třeba, že jsem regulovala topení, ladila rádio nebo se dívala na kabelku studentky čekající na přechodu. Mám okno, protože s nárazem jsem se vyděsila, o kolik mi zase zvednou pojistku!

Já a sestra jsme dřív měly pojistky psané na tátu. Poté, co jsem vloni nezvládla zajet do lady parking slotu a sestra jednou na náledí vzala značku v protisměru a jednou poškodila dočasné dopravní značení a jako na potvoru za ní zrovna jeli policajti, jsme byly nuceny si obratem pojistky přepsat na sebe. Poslední roční pojištění jsem zaplatila před týdnem.

Takže po výstupu z auta se mi značně ulevilo, že v mé SPZ je zabodnutá koule auta přede mnou.

„Omlouvám se, nedobrzdila jsem to. Ale koukám, že máte kouli…,“ hlesnu.

„No, ale vy máte v prdeli espézetku,“ praví bodře paní. „Tak to necháme.“

V práci ukazuju kolegovi, jehož matka pracuje na magistrátu na odboru dopravy, fotku přední SZP s dotazem, jestli mi nemůže zjistit, jestli je to na výměnu. „Někdo tě na parkovišti nabořil koulí, jo?“ táže se. „Ne, to jsem si udělala svépomocí.“

Odpověď z odboru dopravy zní ano, a že nejrychlejší a nejlevnější je nechat si udělat na počkaní obě dvě SPZ nové a vyměnit si techničáky. Vzpomenu si, jak jsem na tomto detašovaném pracovišti byla naposledy – pro nový řidičák – a na svůj pocit nadřazenosti, kdy jsem s číslem z online rezervace předbíhala o půl osmé ráno frontu do půlky schodů. Všechny ranní termíny jsou plné na měsíc dopředu. Třikrát si rezervuju a ruším termíny kolem oběda a seznávám, že měsíc před auditem se z práce z urvanou SPZ neurvu. Navíc si představuju tu srandu, jak jedu ráno se starou SPZ autobusem do práce, pak s novou zpátky do práce a pak domů. Otec se sestrou se mi nejdřív vysmáli, proč si SPZ nesundám a nenasadím před magistrátem, ale potom pochopili, že ani za použití vymožeností moderní technologie, jako je třeba šroubovák, prostě nefunguje pravidlo, že když šlo něco dovnitř, půjde to i ven, ani že když šlo něco ven, půjde to i dovnitř. Ne u mě. Jedno z toho by rozhodně nešlo.

Takže jsem posouvala termíny a jezdila a jezdila s pocitem, že řidič každého protijedoucího vozidla mi čumí na SPZ, nechtěla jsem pouštět chodce, protože mi připadalo, že mi taky čumí na SPZ, a hlavně jsem nechtěla potkat měšťáky, co by mi taky čuměli na SPZ, až jsem se dostala k jinému termínu – k termínu objednání na přezutí. (Ještě jsem stihla intermezzo, kdy jsem v garáži i ve sklepě hledala poklice, které – jak správně tušíte – byly u letních pneumatik na autě.)

Když si technik přebíral auto (tentokrát jiný, ne ten, který mě vždy uvede do rozpaků záludnými otázkami typu „Budeme měnit celá kola nebo jenom pneumatiky?“), nesměle jsem se zeptala na SPZ. „Všimnul jsem si. To vyklepem. Někdo s koulí do vás nacouval?“

„Jo. To parkování ve městě je hrozný.“

Nemusím být za debila pořád.