Slepičí nálet

Klub perverzních lingvistek po deseti letech

Se slepičí bandou, jmenovitě s Baličkou cigaret, Gedžitkou a Sporty Spice jsme se vydaly do Anglie, toho času působiště těhotné Zrzky. V rámci výcviku jsme s sebou přibalily Gedžitčino druhé lingvistické mládě, krycí jméno kojenec B, pohlaví ženské. Výcvik dále zahrnoval správný úchop plechovky piva a workshop na téma, co s hroznovým vínem aneb rozinka = špatně, víno = správně. Jsem skvělá teta.

Mnoho lidí říká, že v letadle je lepší infarkt než infant. Doteď jsem si to myslela taky a při mnohahodinových letech, při nichž jsem devadesát procent cesty poslouchala řev infantů, jsem si kladla otázku, jestli je pro matku ta cesta skutečně nutná. Po zkušenosti s Gedžitkou si myslím, že každá matka, především matka více dětí, by měla mít zákonem dané právo alespoň jednou ročně jednoho infanta, který již je schopen samostatné výživy, odložit k jinému rodinnému příslušníkovi a prostě vypadnout. Navíc jsme měly nejhodnějšího infanta v letadle.

Přítomnost kojence B a těhotné Zrzky dávala našemu výletu jasný spád, zavzpomínaly jsme tedy, jaké to kdysi bylo, když jsme každá vypila litr stáčenýho vína a ráno došla na osmou na přednášku, a otevřely jsme si u toho ve čtyřech jednu sedmičku. Při rozhovorech o kočárech jsem sice tajně listovala facebookem, ale téma, které mě nepřestane fascinovat, je homo homini lupus a u matek to platí dvojnásobně. Nevím, proč mě toto téma fascinuje víc než třeba cena másla, možná proto, že jsem se ještě nevzdala myšlenky, že jednou potkám někoho, u koho budu chtít, aby mě zbouchnul, a chci být na názorový střet připravená, zatímco míchaný vajíčka si klidně udělám na krému Bonjour. Právě na facebooku mi zbylo několik dětných kamarádek, které jsem si neskryla, protože mi od nich na zeď v jednom kuse nevyskakovala prsa, protože dítě se má kojit do puberty, nebo protože se mi špatně kouká na polonahou ženu po porodu a muže s rozepnutými kalhotami, kterak se fotí s novorozencem, takže se občas pasivně připletu do nějaké té mateřské diskuze, v horším případě kliknu na odkaz ven. Takže jako abych to zkrátila – za emancipaci jsme bojovaly/i proto, aby odhadem u třetiny matek (nevím, zda to jde poměrně vztáhnout i na společnost celkově) převládal názor, že žena se minimálně na tři roky stává otrokem svého dítěte. Nemá nárok na další role jako je kamarádka nebo partnerka, natož tak na nějaké vlastní potřeby, třeba odletět na prodloužený víkend do Anglie nebo používat rtěnku. Hlídání několikaměsíčního dítěte prarodiči je špatně, protože dítě má být jedině u matky, hlídání dítěte otcem je sice o něco lepší, ale pořád to není ono, protože nemá prsa, a svěřeno mu může být dítě až tak od deseti let, kdy bude schopno případně zavolat matce. A co teprve, když ta kariéristická čubka zkusí dát roční dítě do jeslí a dovolí si jít do práce, jak je to běžné ve většině evropských zemí a nemám pocit ani statistiku, že by v nich vyrůstalo víc deprivantů než u nás.

Své online postřehy jsem konfrontovala s Gedžitčinou realitou a výsledek byl skutečně ten, že ostatní matky jsou nejméně tolerantním druhem. A to Gedžitka nepatří do toho tábora kariéristických čubek, naopak na první rodičovskou navázala druhou a u kojení používá slovo „koza“, ale například si dovoluje děti víc nosit než vozit a na plavání s batoletem A chodí do šatny její manžel, protože proč ona by se s batoletem A mačkala v dámské šatně, kde má to děcko každá, zatímco pánská je batole-free. Takže pokud to čte nějaká matka, tak tohle vám body rozhodně nepřidá!

Tohle není brojení proti matkám, co se po dobu tří let a více nechtějí od svých dětí vzdálit, když to náš velkorysý systém umožňuje, ale odstavec koncentrovaného údivu nad tím, kolik lidí lze do vrtule dostat tím, když si matka dovolí na tři hodiny odskočit od měsíčního dítěte do práce. Kéž bych tohle uměla s našimi obchoďáky.

A zároveň je to trochu hold Zrzce a Gedžitce. Zrzka dostála své pověsti bývalé rajdy a na letišti nás přivítala na podpatkách a v šatek krátkých tak, že já už podobnou délku nenosím přibližně pět let. Zrzka je o dva roky starší a o sedm měsíců těhotnější. Gedžitka všem matkám doporučuje dvoufázovou rtěnku od Dermacolu, která vydrží úplně všechno. Platí na ni jenom mastnota, takže buď musíte jíst kuře anebo ji odlíčit odličovačem na olejové bázi, což já nemám, takže jsem si s ní ještě v úterý šla pro neschopenku.

Výlet do Anglie s Klubem perverzních lingvistek v plném složení kolidoval s desetiletým výročím našeho seznámení. Někdy touhle dobou před deseti lety jsme poprvé slavily první čtvrtek v týdnu. Tato tradice nám vydržela rok, než jsme spolu začaly bydlet a slavit všechno a pořád.

Během deseti let se některá témata nezměnila. Více (vlastně spíš zlomek) v záložce Klub perverzních lingvistek. Ale rozhodně jsme naše debaty nekončívaly prohlášením, že na vodní kámen je nejlepší Cilit Bang a na mastnotu zelenej Frosch.

Jo a to máslo...

Libra třicet! Vědět, že to provezu, vezmu jich víc a ne jenom jeden dárek pro tátu za hlídání kocourů.

P.S.: Rozmáhá se nám tu takový nešvar vytýkat mi, že si hraju na Sex ve městě, což bych ráda uvedla na pravou míru:

1. Nehraju. Ono to tak je. A nevybrala jsem si to.

2. Až do letošní cyklodovolené jsem mohla směle prohlašovat, že ze Sexu ve městě jsem viděla půl dílu (přibližně před sedmi lety a Carrie v něm řešila, že její nový objev má jenom jedno varle) a připadalo mi to debilní. Letos jsem využila přítomnosti televize v apartmánu a dala jsem si další domnívajíc se, že kolem třicítky se to třeba láme a pochopím to. Co dělala Carrie, si nevzpomínám, ale jinou sbalil na hřbitově chlápek, co jich takhle nad hrobem své mrtvé ženy balil povícero, a další se právě přestěhovala sama do bytu s kočkou a měla panickou ataku z toho, že umře sama v tom bytě a kočka ji ožere (neožere: kočka chce maso do nerezové misky. Umyté.). Myšlenka nebyla špatná, provedení bylo debilní. Takže jsem buď prošvihla ten správný věk nebo je Sex ve městě debilní.