Boj o Svatou zem

Buď víc Žid.

Včera jsem se konečně dostala k tomu, abych si přečetla únorové speciální vydání Reflexu o Izraeli: Největší příběh moderních dějin. V roce 1903 se Sionistický kongres dost zhádal nad nabídkou asi patnácti tisíc kilometrů čtverečních území v Ugandě, kde si Židé mohli založit stát. Odmítli. Na Svatou zem si sice počkali dalších pětačtyřicet let, ale dočkali se.

Já si poslední dva měsíce řeším svou soukromou Ugandu.

Přirovnání k Izraeli se mi líbí, protože jediný pohled, který je hezčí než pohled z Wádí David na izraelské stíhačky hlídkujícínad hranicí s Jordánskem, je pohled na Hanou. Jo, až takhle patetická já umím být. Dále následují samá klišé.

Dubnový rozchod s Hostujícím profesorem mě zanechal bez plánu B. Spouštěč v podstatě byla pracovní nabídka na Moravě, kdy jsem od Hostujícího profesora potřebovala definitivní rozhodnutí, které nepřišlo. Po rozchodu možná ještě nebylo pozdě se o tu nabídku ucházet, ale neudělala jsem to, protože jsem neměla rozplánováno, jak to prakticky udělat a co všechno mě to bude stát. Dneska už bych na ni odpověděla, i když před sebou vidím, co všechno je na seznamu ztrát. Dospěla jsem k závěru, že jediné smysluplné místo k žití je pro mě ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce.

Člověk by měl usilovat o to, aby byl jeho život smysluplný. Otázka zní, jestli můj aktuální způsob života, moje existence v Salónu republiky něco někomu přináší. Dalo by se říct, že můj přínos je to, že táta je rád, že jsem blízko, na druhou stranu ale, kdy jsem žila ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce, byla jsem schopná si s ním o něčem hodinu povídat po telefonu a čas jsme spolu trávili kvalitněji, když jsem do Salónu jezdila jenom na návštěvy. Teď se společně strávený čas často smrskává jenom na vzájemnou únavu neustále se opakujícími tématy, kdy jeden druhému tvrdíme, že jsme to přece říkali a ten druhý si to nepamatuje, a vzájemné nepochopení toho, co ten druhý vidí pod pojmem šťastný život.

Ani po víc než dvou letech zpátky v Salónu republiky jsem si nedokázala najít nic, co by mě naplňovalo. A pořád víc si myslím, že tady to ani nepůjde. Jako kdyby mi tady chyběly podněty. Impuls něco dělat. Nevím, jestli to může být lidmi, kteří jsou ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce, nebo jestli samotné místo může mít takový význam. A jaký vliv na to má fakt, že jsem tam strávila nejkrásnější roky života, které přišly po temné základce a šedivém gymplu, jenom je škoda, že v tu chvíli jsem si to neuvědomovala. V zásadě je to ale jedno, protože z Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce se stal plán A.

Než se tak stalo, v květnu mě oslovila Ibalginová firma s trochu jinou pozicí, než na které jsem teď. V Praze. Než jsme se dohodli, už jsem věděla, že do Prahy nechci ani dojíždět, ani tam žít (ještě bych časem začala lajkovat statusy manželů Třeštíkových jako Tolstolobik). Nicméně mě to utvrdilo v tom, že by to šlo. Zůstat v oboru, který jsem nestudovala a kde jsem teď skoro dva roky. Následující dva měsíce mě utvrdily v tom, že by to šlo. V Praze. Co jsem aktivovala jobs.cz a LinkedIn, přijde mi co čtrnáct dní jedna zajímavá nabídka z Prahy, kterou přeposílám MVDr., která mi říká, že mezinárodní firma by se mi hodila do životopisu a proč to na dva, tři roky nezkusím. Ale dva roky na místě, kde být nechci, jsem strávila teď.

Z rozšíření akčního radia na Moravu ze mě zatím vyplynuly tři realizované pohovory: na jeden jsem jela sto třicet kilometrů a vzala si den dovolenou, aby mi nahlas přečetli moje CV a ujistili se, že opravdu nemám vystudovanou chemii. Na druhém jsem po dvaceti minutách svého zdůrazňování důležitosti ISO normy zjistila, že přítomná manažerka je ve firmě tři týdny a předtím pracovala v úplně jiném oboru, na který se norma nevztahuje. Takže na ten třetí jsem jela vyjednávat o Ugandě. Uganda na pracovním trhu je takový ten typ práce, co neurazí, ale nepotěší. Takový ten, co už jsem dělala a vydržela jsem to devět měsíců. Umím být přesvědčivá, když tvrdím, jak umím jednat s klientem. Umím. A zároveň mě to sere. Radši tepu dodavatele a buzeruju kolegy, že něco nedodržují, a distributorům říkám, že něco nesmí. Lákadlo ugandského zaměstnání spočívá v dojezdové vzdálenosti a penězích. Práce, která mi může usnadnit život a zároveň být potenciálním zdrojem frustrace. Ne že by mě už chtěli vzít, ale Ugand může být víc.

Nevěřím na práci snů. Ale věřím, že ta současná je ta, co bych chtěla dělat dál. A pak… na jednu z pražských nabídek bych potřebovala mít tak o pět let praxe víc a stejně mi zavolali. Další náborář z Anglie, který nerozuměl mému českému profilu na LinkedIn, neváhal zavolat ke mně do práce na centrálu a vyžádat si přepojení, aby si zjistil moje soukromé telefonní číslo. Což nesvědčí o tom, že bych v tom, co dělám, byla tak dobrá, ale o tom, že lidí v tomhle oboru zase tolik není. Jenže chce to trpělivost si na tu práci počkat.

A jedna z mých nejhorších vlastností je netrpělivost (to jsem si definovala na pohovorech při otázce: „A jaké jsou vaše špatné vlastnosti?“, což je skoro stejně dobrý jako: „A proč právě vy?“) (vztah s Hostujícím profesorem byl zřejmě výjimka, případně jsem si veškerou trpělivost vyčerpala na něm). Počkat si, jestli nějaké řešení nezafunguje. Připomíná mi to pohyby robotického vysavače, co jsem si nechala dát k narozeninám. Vidí světlé předměty, takže pozná překážku a nějakých pět centimetrů před ní změní směr. Tmavé předměty nevidí, takže do nich narazí a směr změní až potom. Nechci tím říct, že bych se vyhýbala překonávání překážek, to si nemyslím. Jenom nemám dost trpělivosti držet jeden směr. Pokud řešení nezafunguje hned, okamžitě aplikuju jiné. Proto jsme odešla z Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce. Na účtu jsem měla na jeden nájem dopředu a nemohla najít pořádnou práci. Přitom jejímu hledání jsem se intenzivně věnovala ani ne půl roku. A peníze jsem si v případě nutnosti mohla půjčit od táty. Balička cigaret na tom byla podobně. V podstatě ve stejnou dobu, kdy já jsem si našla práci v Salónu republiky, u které jsem už po pár měsících věděla, že to není ono, si našla práci blízko Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce, kde je doteď.

Nechci si připustit, že by tohle (snad) intermezzo v Salónu republiky nemělo mít nějaký smysl, a nenapadá mě jiný, než že mě přivedlo ke stávající práci. Jenže neudržet směr a osídlit Ugandu mě napadá vždycky, když:

• Mě uprostřed noci nebo nad ránem vzbudí kanál. Na silnici, kam mám okna do ložnice, je vymletý kanál. Že mě vzbudí i to, že přes něj přejede osobní auto, je možná otázka mé antipatie místu (ale tramvaje pod okny mě nebudily), ale přejezd autobusu zcela objektivně roztřese skleničky ve skříni. Duc-duc. Jo, je to v řešení, ale než s tím město něco udělá, jestli vůbec, doufám, že už budu pryč.
• Se podívám na víkendový program ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce a konfrontuji ho s víkendovým programem Salónu republiky, podle kterého si můžu ve výtvarné dílně městské knihovny vytvořit s dětmi záložku nebo strávit víkend s Harrym Potterem.
• Se v Salónu republiky náhodou něco děje a já na to nemám s kým jít.
• Většina lidí od nás z chalupy odjíždí na východ a já na západ.
• Projdu v supermarketu kolem tvarůžků.

Potřebovala bych být víc žid. A Ugandu vzít až v případě, že bude Hitler ante portas.