sobota 11. listopadu 2017

Že by to byl Žid?



Po posledním pohovoru jsem chvíli nabírala dech na další kolo „Proč právě vy?“, „Kde se vidíte za pět let?“ a „Proč neučíte, když umíte anglicky a španělsky?“ a přitom jsem myslela na Ugandu. A uvědomila jsem si, že sice možná dokážu přesvědčit potenciálního zaměstnavatele o tom, jak mi hrozně chybí komunikace se zákazníkem, ráda vyjednávám s dodavateli a celkově miluju lidi, ale nepřesvědčím o tom sebe. A že si mám připustit, že mě baví žít pracovní život v šanonech, buzerovat ostatní, co dělají blbě, a celkově být článkem nejméně oblíbeného oddělení ve firmě. Protože nejsem placená za to, aby mě lidi měli rádi, jsem placená za to, aby obchoďáci mohli prodávat a náš CEO nemusel jít sedět.

Poslala jsem životopis k dceřiné společnosti třídního nepřítele v Přerově. Kvůli pohovoru zavolali obratem. Po měsíci se ozvali z firmy ve stejném městě a shodou okolností navrhli termín pohovoru ve stejný den. Den před oběma pohovory se ozval plod iniciativy jdoucí proti přirozenosti člověka, jenž ani nezvládne předbíhat ve frontě u baru, v podobě firmy podnikající v podobném oboru jako Dora, s.r.o., kam jsem na blind poslala životopis. Respektive k jejich distributorovi, který vypsal výběrové řízení na úplně jinou pozici, skrz kterou jsem se aspoň dostala k mailu na konkrétní osobu, protože nerada píšu na info@, neb když tam v domnění, že má větší šanci, někdo napíše u nás, přestože je uvedená adresa konkrétní osoby, je to první filtr, proč mail hodit rovnou do koše. Distributor po třech týdnech přeposlal můj životopis výrobci, který mi hned zavolal, že sice nemají otevřenou žádnou pozici, ale přišlo by jim škoda se se mnou nesejít. Tak jsem si je dala jako třetí schůzku následujícího dne.

Od dceřiné společnosti třídního nepřítele jsem čekala, že na místě s údivem projdou můj životopis a zeptají se, jestli fakt nemám technické vzdělání, a že to tedy asi nepůjde, a já hrdě se vztyčeným prostředníčkem projdu dveřmi (což by šlo dost těžko vzhledem k tomu, že mi ty poslední dveře musel někdo otevřít, jinak bych musela lézt přes kolejiště) se slovy, že bych u nich stejně pracovat nechtěla, protože ve formuláři na stížnosti mají nastaveno, aby nešly používat vulgarismy, a že u zaměstnanců to bude určitě stejné.
Nenapadlo mě, že sympatického potenciálního šéfa požádám o číslo nařízení EU, o kterém mluvil, protože mám touhu si ho přečíst, budu odcházet s tím, že bych pro ně chtěla pracovat, a uvažovat, jestli byl dobrý nápad ucházet se u nich o práci ze stejné e-mailové adresy, z jaké jsem jim posílala stížnosti.

Následně jsem měla dvě hodiny volno. Bylo hezky a člověk by se v tom Přerově šel snad i projít, kdyby tam třeba měli něco jako chodníky. Takhle jsem si na další pohovor počkala na lavičce autobusového nádraží.

Firma, která byla příliš retro i na mě. Doro, omlouvám se, že jsem o tobě kdy řekla, žes zamrzla v devadesátkách. V devadesátkách neuvízlo jenom celé nastavení téhle společnosti („A jak probíhá kontrola vytvořené dokumentace, když jste řekl, že na tom v podstatě pracuje jeden a půl člověka?“ – „Když jste manažer, tak kontrolu nepotřebujete.“), ale i pán, co vedl pohovor a přísedící jednatel. Ani vodu jsem nedostala! Ještě bych pak nedostala ani plat. Už přibližně v půlce pohovoru, kdy padla věta „A proč děláte to, co děláte? Chápu, že ne každý může překládat a tlumočit…“ (Jasně, nedělám to proto, že to neumím.), jsem věděla, že už chci být hlavně pryč.

Na poslední schůzku jsem do Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce dorazila na poslední chvíli (příhodně kvůli zpoždění vlaku), takže jsem se zaprvé nestihla vyčůrat a zadruhé jsem nemohla jít pěšky, takže jsem se na nádraží musela ve městě, které považuju víc za své než to rodné, potupně zeptat, který autobus tam jede.
Asi to mám zkrátit, že jo? Beztak většina z vás přeskakuje odstavce už od slova „Přerov“.
Nechtěla jsem propadat přílišnému optimismu, že i mně by se mohlo stát, že se ozvu firmě, která se mi líbí, a já se jim budu líbit tak, že pro mě vytvoří pozici. To spadá do stejné kategorie jako láska na první pohled a pak spolu žili šťastně až do smrti, nikdy si nezahnuli a neprděli před sebou.

No a ono jo. (Sice taky s některými ale, nicméně žádné z nich by se nevyrovnalo prdění u oběda.)
Po jejich nabídce jsem vyjela do Přerova zjistit, co nabízí třídní nepřítel. Ten se jenom zeptal, jestli se ještě na něco chci zeptat já a jestli se u mě něco změnilo. Připustila jsem, že změnilo a že mi by vlastně docela usnadnilo život, kdyby si mě nevybrali. Protože jsem se najednou měla rozhodnout, jestli bych dala přednost malé firmě, se kterou můžu jít buď vzhůru, nebo do prdele, anebo stabilní židli v národním kolosu, vyšší plat a režijku. Je pravda, že k rozhodování přispěla i cesta zpět do Salónu vlakem, kdy jsem si představovala pohrdavé pohledy svých bližních, když bych vytáhla režijku. A pomrkávání průvodčího, jako že jsem jedna z nich. A jednou týdně služební cesta přes půl republiky. Vlakem. Českých drah.

Rozhodnutá jsem tedy byla ještě předtím, než mi v půlce týdne dal třídní nepřítel vědět, že dal nakonec přednost někomu jinému (kdo projevil větší zájem o tu režijku), takže pokud bych měla svého rozhodnutí někdy litovat, mám v rukou neprůstřelný argument, že mě stejně nevzali!

Jak už to u podobných cest bývá, dospěla jsem u toho i k něčemu jinému než k nové pracovní smlouvě. Nejtěžší na tom nebylo totiž samotné hledání, ale nenechat si to hledání rozmluvit lidmi, kteří to s vámi myslí dobře. Hlavně, když přišlo na Ugandu. Headhunterka, která mi na to, že nehledám práci v Praze, odpověděla: „A kde hledáte? Na Moravě?! Ale na Moravě přece nic není!“. Pohovory, které mi daly najevo, že s mým vzděláním nemám v oboru šanci a mám jít radši dělat tu paní učitelku. Kolegové, kteří mě přesvědčovali, ať jdu na pár let do pražského korporátu, protože se mi to bude vyjímat v CV. Rodina, která je přesvědčená o tom, že nejlíp mi bude doma. Protože tady mám dobrou práci a hezký byt.

Určitě se ještě setkám s názorem, že jsem se zahrabala na Moravě a svojí kariéře zahrála requiem. Taky určitě budu bydlet v bytě bez myčky, takže mi táta řekne, že kdybych zůstala doma, nemusím mýt nádobí. Nebo že kdybych vzala práci za víc peněz, mohla bych si tu myčku koupit. A taky se může stát, že to vlastně celé nedopadne tak dobře, jak jsem si myslela.

Ale po třiceti letech jsem se konečně dohrabala k tomu, že mi na tom nezáleží. Neposlechla jsem dobře míněné rady týkající se práce a jsou oblasti, ve kterých je hodlám neposlouchat dál. Třeba stran toho, co mám chtít od mužů, co mám chtít od sebe nebo co mám chtít od života. Když tak si ho poseru sama, díky všem za snahu.

A pokřtít se taky nenechám.

42 komentářů:

  1. nechat se zaměstnat na Moravě, ouplná rebelie

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na Moravě ale nic není. Můžu tam akorát tak pást krávy.

      Vymazat
    2. Já tam dělala 2 roky a měla jsem tam na rozdíl od Prahy myčku!

      Vymazat
  2. Tu myčku bych nevzdávala. Zrovna jsem se na ně koukala, páč na té svojí jsem předevčíremn zmáčkla jeden čudlík, on udělal lup, zajel někam dovnitř a už nefunguje. A hele, když mám na myčku já, co neumím ani jeden cizí jazyk, v Praze jsem NIKDY nepracovala a sem na jih Vysočiny se stěhovala s rozladěnými komentáři tehdejších svých nedalekobrněnských kolegů VŠ zootechniků - "Tam? A co tam budeš dělat? Tam nic není, tam lidi žerou šutry..." - tak ty na ni vyděláš taky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A šutry dobrý?
      Ale jo, ne že bych neměla peníze, abych si koupila myčku, spíš, jestli budu vůbec bydlet někde, kam půjde dát. A kdyby jo, táta si najde něco jinýho;o)

      Vymazat
    2. Jj, princip myčky jsem pochopila, a právě - šutry teď čéče úplně žeru... :-)

      Vymazat
    3. A je fakt, že i můj otec už se smířil s tím, že jsem se zahrabala tady, a nepřesvědčuje mě o racionalitě návratu do skorovelkoměsta.

      Vymazat
    4. Ale tak zase na jeho obranu musím říct, že už se taky smířil s iracionalitou mého rozhodnutí.

      Vymazat
  3. Mě se už hodně roků otec furt dokola ptá, jestli si nemůžu najít něco blíž. Dojíždím totiž do práce celých patnáct kilometrů.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Toto téma si s ním užívá sestra, která do práce dojíždí kilometrů dvacet. Táta to totiž má do práce cca 750 metrů.
      Ve stejném paralelním vesmíru žije i co se týče mezd. Teprve po půl roce překvapeně zjistil, že ta částka, kterou beru, je v hrubém.

      Vymazat
    2. Taky dojíždím celých 13 kiláků, ale v Matce měst se to asi bere jinak, protože krtek přidrncá každé dvě minuty.
      Jinak jsem ráda, že i někdo jiný se zaobírá hledáním nového místa s pocity podobnými mým. I když já jsem spíše zralá hodit si pár měsíců totální pracovní absenci, abych se ze svého posledního angažmá otřepala a vyspala. Vivien

      Vymazat
    3. V Matce měst se to bere jinak podle toho, kterých 13 kiláků myslíš :-)

      Vymazat
    4. Mně dlouhý dojíždění v rámci jednoho města přijde horší než meziměsto. Protože to nedojíždíš jenom do práce, ale dojíždíš všude. Zlatý město, kde jsem do půl hodiny pěšky doma z oblíbený hospody;o)

      Vymazat
    5. ...ale tak to já zvládnu v Matce úplně bez problému taky...
      Z hospody, které říkám "moje nejoblíbenější" teď jsem doma do půl hodiny pěšky i v případě, že jsem vylitej jak váza a na jeden krok dopředu připadají dva doprava a jeden dozadu.

      Vymazat
    6. Ale já nechci být limitovaná jednou oblíbenou hospodou;o)

      Vymazat
    7. To je v pořádku. Já taky nejsem... :-)

      Vymazat
  4. Palec nahoru.
    Kdy se stěhuješ? :-)

    OdpovědětVymazat
  5. V Přerově jsem byl kdysi taky na pár pohovorech.
    U jedné firmy dokonce třikrát a
    na to abych se dozvěděl,že si vybrali jiného zájemce jsem jim nakonec ještě musel zavolat.
    Takže do Přerova já už jedině na Zubra.
    Přerov,Přerov...nezní to tak nějak moc tvrdě a neintelektuálně?:-)
    Co třeba Město učitele národů?


    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. O zvuku jména Přerov jsem nikdy nepřemýšlel. Ale když na to přišla řeč - mnohem nepřívětivěji na mne působí Zlín.
      ...o Otrokovicích nemluvě... :-)

      Vymazat
    2. A mně se dycky pletl Přerov s Prostějovem.

      Vymazat
    3. Já si to taky pletu. Než si koupim jízdenku na vlak, musím si několikrát zopakovat, kam jedu. Abych neskončila v Přerově.

      galahad: K 1.1.

      Vymazat
    4. ...se s těma změnama na Novej rok moc nesereš...
      :-)
      Ať ti tam všechno pod rukama kvete... ;-)

      Vymazat
  6. Galahad:
    Zlín,Zlín...a ty asi myslíš Gottwaldov:-)
    Ru:
    V Prostějově není tolik cikánů.
    A neházejí tam decka na skla projíždějících aut před HN.
    A je tam secese.
    No,žena teď z Moravy bude mít o čem psát:-))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ne, myslím Zlín. Zlín zní zle.
      Gottwaldov je jen takovej divnej hranatej humus barvy červánků...

      Vymazat
  7. Pracovat pro České dráhy a ještě k tomu v Přerově (Prerow)? No buďte ráda, že Vás to minulo.
    V Přerově jsem sice také kdysi pradávno souložil, ale stejně mne to město nenadchlo.
    A České dráhy? Ty opravdu zamrzly v devadesátkách, ovšem 19. století.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. pamatovat si město dle soulože :-)) to muselo zanechat dojem

      Vymazat
    2. Ratko, já si taky pamatuju města, kde jsem souložila. :o) To mi přijde normální, pokud člověk není Casanova.

      Vymazat
    3. To já si pamatuju i města, kde ne. A Přerov k nim patří. Jednoduše je úplně jiný, než Prostějov :-)

      Vymazat
    4. Ale je fakt, že na města či místa, kde člověk zažil pěknou až láskyplnou soulož, má tendenci nahlížet jako na vlídnější, slunečnější... Tak to ten Přerov musí bejt hodně bída, když u pana Milana ani tohle nefungovalo.

      Já z Přerova znám jen vlakový nádraží, anžto uzel a párkrát přesedání. Navíc z totáče. A to byly všecky nádražní uzle odpudivý cca stejně.

      Vymazat
    5. Já se tedy musím ohradit, že v Přerově jsem rozhodně nikdy nesouložila!

      Vymazat
    6. Já bych tam tedy raději soulozil,než pracoval.
      Ale proti gustu.....:-)

      Vymazat
    7. Jsem si vždycky myslel, že je důležitější, s kým se souloží, než kde. Jsou ale lidi, kteří vyloženě preferují a vyhledávají souložení v letadle nebo ve vlaku. Tak možná má Přerov taky nějakou svoji zvláštní erotickou atmosféru, když o něm tak moc mluvíte. Nevím, místní nádraží mi v tomto nijak zvláštní nepřišlo.

      Vymazat
    8. Saul: I s někým z Přerova, jo?

      Vymazat
    9. Já tam jednou málem souložil s někym z Prostějova. Počítá se to?

      Vymazat
    10. By mě zajímalo, jak to chcheš počítat. Kdybys souložil fakticky, tak to spočítáš, ale málem? To je úplně stejně nepočitatelný jako nemálem.

      Vymazat
    11. Málem, jo. Jednou jsem takhle málem souložil na přechodu pro chodce. Jenomže, jak jsem se díval, kam neměl, narazil jsem do auta, co zastavilo přede mnou. Nevím, možná bylo lepší, napsat to spíš k předchozímu článku.

      Vymazat
    12. Jééé...pořád si řikám, že se musim vyjadřovat přesně a stejně to každou chvíli nějak nedám :-D
      ...si tam představte podmiňovací způsob, hnidopiši... ;-)

      Vymazat
    13. Gal: vyjádření bylo přesné dostatečně. Jen pochopení bylo pojato tvůrčím způsobem :-)

      Vymazat
  8. To zní, že tě to bude bavit!
    A jak s hledáním bytu, když máš kočky? Já si pamatuju, že když jsem hledala byt, kde měl se mnou bydlet můj kocour, polovina nabídek odpadla. Ale polovina dobrý.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No to bych doporučovala, když už kvůli tomu nebudu mít myčku!
      Inzeráty, kde je výslovně uvedeno, že zvíře ne, přeskakuju. Pokud uvedeno není, neuvádím ani já;o)
      Jinak budu tvrdit, že jsem je dostala až k Vánocům a byl to nevhodný dárek :D

      Vymazat
  9. Vždycky jsem si chtěla vzít muže s režijkou, abych mohla jezdit zadarmo. Teprve dneska mi díky tobě došlo, že k tomu abych ji získala stačí se tam nechat zaměstnat!
    Začnu po večerech trénovat štípání lístků...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím ale, že režijku pro příbuzné dostaneš až po pár odsloužených letech. Takže radši štípej.

      Vymazat