čtvrtek 29. srpna 2019

Blít duhu


Chtěla bych být pozitivní.

Před dvěma lety jsem si myslela, že se nikdy nezvládnu sama vrátit do Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce. Že to nepůjde finančně, nepůjde to logisticky, nenajdu si práci, která by nebyla jedna velká úlitba. Tohle píšu částečně ze svého vlastního bytu, den poté, co jsem dokonce zvládla vyplnit přiznání k dani z nabytí nemovitosti, přestože na čtyřstránkový formulář připadá dvanáctistránkový manuál a já bych si normálně nepřečetla ani návod k jadernému reaktoru, a částečně z práce, kde jsem v dubnu skoro dávala výpověď, respektive přesvědčovala své nadřízené, že mě nepotřebují. Den na to se ohlásila kontrola ze SÚKLu, která mi tuto moji hypotézu rozmetala, dostala jsem vyšší plat a lepší kancl. Je to taková bitva u Verdunu. V zákopech smrdí mrtvoly mých pracovních ideálů (jako že v pracovní době se vykonává činnost, za kterou jsem placená, přestože to nikoho jiného nezajímá) a za cenu obrovských ztrát pomalu postupujeme (dřív jsem netušila, že excelová tabulka může být vnímána jako obrovský pracovní úspěch) a někdy ustupujeme.

Nikdo vám neřekne, že po rozchodu to nekončí osvobozením posledního okupovaného města. Že ještě dlouho budete vztyčovat památníky neznámým padlým vojínům, budovat novou infrastrukturu, že pak přijdou na řadu válečný reparace a Marshallův plán nikde.

Chtěla bych věřit tomu, že když se mi něco zdá nepředstavitelný teď, neznamená to, že za dva roky to nebude realita.

Chtěla bych mít tu sílu a energii, kterou jsem našla, abych se ze Salónu republiky dostala zpátky do MkzpP, a investovat ji do toho, abych zjistila, kde přesně na tý dlouhý trase mezi tím, kdy dělám kompromis a kdy si nechávám srát na hlavu, pokaždý odbočím blbě, že se dostanu tam, kam nechci.

Chtěla bych vědět, jestli teď držím kurz, anebo zbytečně přešlapuju na místě. Jestli je to trpělivost nebo blbost. Předloni v září jsem to přirovnala k pohybu robotického vysavače. Vidí světlé předměty, takže pozná překážku a nějakých pět centimetrů před ní změní směr. Tmavé předměty nevidí, takže do nich narazí a směr změní až potom. Když teď řeším privilegované starosti, jako že už nevysaju celý být včetně gauče z jedné zásuvky, tak jsem si ten robotický vysavač zase přivezla z úschovy u ségry. Je nastavený, aby se automaticky spustil ve dvě odpoledne. Včera jsem přišla z finančáku a obývák byl do posledního klučičího chlupu vyluxovaný. Uprostřed byl perfektně symetrický mastný kruh. S Blackem jsme si řekli, že sice nebude hned srát duhu, ale bude to dobrý. Duhu nesereme ani jeden, ale Balů se jí evidentně před startem vysavače pokusil vyblít, ale byl z toho zas jen bezoár. Večer jsem strávila příjemnou půlhodinkou vybíráním zvratek z koleček vysavače. Analogie? Že taky vtáhnu cokoliv, na co narazím, místo toho, abych se tomu vyhla, a pak čekám, až mi ten humus někdo vybere z útrob?

„Člověk by měl usilovat o to, aby byl jeho život smysluplný.“ Napsala jsem si taky předloni v září. Ta nynější otázka je, jestli je o to, že jsem tady šťastnější, můj život smysluplnější. Pořád si ale aspoň myslím, že šance na nalezení toho smyslu je tady vyšší. Stejně jako riziko jeho ztráty. Protože kdo nic nedělá, nic nezkazí, a v Salónu republiky se nedalo dělat fakt nic.

U bilančního příspěvku psice napsala, že je někdy těžké rozlišit, kdy člověk dělá chybu. Chtěla bych umět rozpoznat, jestli dělám chybu, nebo je to posun, který ale bolí. Poslední rok byl test teze Motorové myši, že chyba ve své podstatě neexistuje, protože všechno je zkušenost. Některý zkušenosti bych si asi odpustila.

Často se mi vybavuje, co mi kdysi, když jsme řešili nějakého mého chlapa, který se s odstupem času jeví jako naprosto bezvýznamný, řekl SAXana. „Seš hezká, chytrá, zdravá, mladá holka. Tak proč nad sebou pořád tak brečíš?“
Nejsem sice už tak mladá, ale zato mám hypotéku, čímž se to kompenzuje. Ale proč nad sebou pořád tak brečím?

Dobyla jsem Svatou zem, jenže je v ní i Gaza. Izrael je o krok napřed, já teď musím dostavět Iron Dome. (V listopadu jsem se podruhý vrátila z Izraele a už bych tam zas jela.)

Taky bych chtěla zase umět psát vtipný příspěvky. Takový katastrální úřad a rekonstrukce bytu si o to úplně říkají. Možná bych splnění cíle alespoň dvou vtipných příspěvků do měsíce mohla brát jako první sestřelenou raketu krátkého doletu. Akorát mi pak vždycky v komentářích budete muset napsat, jestli se to nezdálo vtipný jenom mně.

17 komentářů:

  1. Jak pravila Smilla, terminace blogu a (pravim ja) jeho reinkarnace vstoupi do slovniku psychologie jako relevantni pojmy. Jinak též ve sračkách jest blog vždy dobrý.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Blog je dobrej vždycky, já bych třeba jinak zapomněla to s tím robotickým vysavačem, takže bych měla o odstavec míň.
      A nikdy jsem blog neterminovala, jenom jsem buď měla tak malej byt, že jsem neměla stůl na notebook, anebo jsem ten notebook roztřískala, no a nebo mi bylo blbý psát z práce.

      Vymazat
    2. well, tak to ber jenom jako zpětnou vazbu, že dva příspěvky ročně se zdají být téměř cyklickou terminací / reinkarnací :)

      Vymazat
  2. K článku není co dodat, řekla bych, že je tam všechno, jen zírám, že to někdo postřehl o cca deset let dřív než kdysi já. Ehm.
    Asi jsem nikdy nebyla tak chytrá, jak jsem si kdysi, než jsem teď k stáru zhloupla, myslela.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hele, jestli jsi v mým věku stihla dvě mateřský, tak je to pochopitelný:D
      Akorát co z toho přesně?

      Vymazat
    2. Ty otázky. Tři odstavce s Chtěla bych a ten další hned po tom.
      Jinak ten cicát Motorové myši jsem zdarma poskytla svému staršímu synovi, když se nahlas zamýšlel nad tím, jestli jeho rozhodnutí stran opakování neúspěšně zakončeného denního studia na stejné univerzitě - tudíž za peníze v Praze dům, ale v Brně jen to studium, zatímco ubytování u babičky zdarma - nebyla chyba.

      Vymazat
  3. Jo robotický vysavač. Ještě že mám nedůvěru k elektronickým inovacím a stihnu vždycky až jejich třetí vlnu v době, kdy fungují lépe a ještě lépe a všichni je znají a poradí mi s nimi. Například s nástupem do letadla.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Simtě...když tě tu vidim - snad mi Žena odpustí, že to teď bude úplně mimo mísu, ale tady jde o pivo a to je vždycky urgentní záležitost. Jestli si pamatuju správně, tak o nějakej ten článek zpátky si zmiňovala pivo z Chotěboře a smutný fakt, že v Praze ho moc nepotkáš. Tak snad ti přinesu dobrou zprávu - v Blanický je pivní bar, který se honosí chotěbořskym štítem. Hádám, že tam piva střídaj, ale taky myslim, že když už tu Chotěboř maj takhle vyvěšenou, budou jí mít vcelku často.
      Tak děkuji za pozornost mému příspěvku a ještě jednou paní domácí omlouvám za off-topic...

      Vymazat
    2. Takhle mi sestra musela vysvětlit, jak si mám koupit v KFC twister, a Balička mi musela asistovat, když jsem si poprvé kupovala na benzince v takovým tom lepším automatu kafe. A podruhý jsem to stejně zvorala a tři čtvrtiny mýho zaplacenýho lunga (přitom se to platí až pak) skončilo v odpadu, protože jsem tam dala kelímek ve špatnou chvíli.

      Vymazat
    3. Ženo, díky za upozornění, budu si na automaty dávat pozor!

      Galahade,
      á, pivo! Chotěboř v blanický, dobře, píšu si to na papírek, co mám po ruce. Je na něm pár poznámek, co chybělo v jisté knize o víře, lásce a naději - a teď tam mám připsáno, že chyběla i ta Chotěboř. No je to fakt, píšu seminární práci s vínem, nejlépe šumivým, ne s pivem, takže Chtěboř chyběla.

      Vymazat
    4. Mě po šumivých vínech bolívá hlava, tak dávám přednost sladovému smoothie ;-)
      Nicméně užívej ve zdraví a psaní nechť jde od ruky...

      Vymazat
  4. Velmi jsem tě obdivoval, jak sis tim stěhovánim odvážně kopla do báboviček. Přišlo mi to tehdy i dost inspirativní.
    Asi bych byl překvapenej, kdyby se po tak velkym rozhodnutí nedostavily pochybnosti o jeho správnosti. Nebo vystřízlivění. Nebo vystřízlivěnim způsobený pochybnosti. Na takový kašlat ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zrovna o tomhle rozhodnutí pochybnosti nemám - všechny bábovičky, který jsem si rozkopala, jsem do necelých dvou let dostala zpátky a k tomu ještě něco navíc. Snažím se na to myslet před rozhodnutím kopnout do jiný bábovičky. Taky na to, jaks mi napsal - a dokonce jsi nebyl jedinej - že ti to přišlo odvážný, protože mě vůbec.

      Vymazat
    2. Možná je to vcelku běžnej fenomén, že zvenku vypadá odvážně něco, co insiderovi přijde jako úplně přirozenej vývoj. Asi proto, že jakkoliv poctivý čtenáři tu jsme, na cestu ti nesvítíme, pročež o ní víme dohromady prd. :-)

      Vymazat
  5. Ja jsem si experimentalne overila, ze me na mym blogu zasadne rozesmeji jen prispevky, co jsou pro ostatni moc nudny, nebo divny. V ojedinelych pripadech mimo tyto dve kategorie se vetsinou pobavi aspon jeden ctenar z peti, takze nekdo z toho tezi vzdycky;) vitej zpet!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neříkala bych tomu nudný nebo divný, spíš nepředatelný. Myslím, že obě máme moc přátel, který prostě nevysvětlíš, ty navíc i děti, akorát ty to na rozdíl ode mě nevzdáváš předem, proto máš úplně jinou frekvenci příspěvků:o)

      Vymazat