Blít duhu

Chtěla bych být pozitivní.

Před dvěma lety jsem si myslela, že se nikdy nezvládnu sama vrátit do Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce. Že to nepůjde finančně, nepůjde to logisticky, nenajdu si práci, která by nebyla jedna velká úlitba. Tohle píšu částečně ze svého vlastního bytu, den poté, co jsem dokonce zvládla vyplnit přiznání k dani z nabytí nemovitosti, přestože na čtyřstránkový formulář připadá dvanáctistránkový manuál a já bych si normálně nepřečetla ani návod k jadernému reaktoru, a částečně z práce, kde jsem v dubnu skoro dávala výpověď, respektive přesvědčovala své nadřízené, že mě nepotřebují. Den na to se ohlásila kontrola ze SÚKLu, která mi tuto moji hypotézu rozmetala, dostala jsem vyšší plat a lepší kancl. Je to taková bitva u Verdunu. V zákopech smrdí mrtvoly mých pracovních ideálů (jako že v pracovní době se vykonává činnost, za kterou jsem placená, přestože to nikoho jiného nezajímá) a za cenu obrovských ztrát pomalu postupujeme (dřív jsem netušila, že excelová tabulka může být vnímána jako obrovský pracovní úspěch) a někdy ustupujeme.

Nikdo vám neřekne, že po rozchodu to nekončí osvobozením posledního okupovaného města. Že ještě dlouho budete vztyčovat památníky neznámým padlým vojínům, budovat novou infrastrukturu, že pak přijdou na řadu válečný reparace a Marshallův plán nikde.

Chtěla bych věřit tomu, že když se mi něco zdá nepředstavitelný teď, neznamená to, že za dva roky to nebude realita.

Chtěla bych mít tu sílu a energii, kterou jsem našla, abych se ze Salónu republiky dostala zpátky do MkzpP, a investovat ji do toho, abych zjistila, kde přesně na tý dlouhý trase mezi tím, kdy dělám kompromis a kdy si nechávám srát na hlavu, pokaždý odbočím blbě, že se dostanu tam, kam nechci.

Chtěla bych vědět, jestli teď držím kurz, anebo zbytečně přešlapuju na místě. Jestli je to trpělivost nebo blbost. Předloni v září jsem to přirovnala k pohybu robotického vysavače. Vidí světlé předměty, takže pozná překážku a nějakých pět centimetrů před ní změní směr. Tmavé předměty nevidí, takže do nich narazí a směr změní až potom. Když teď řeším privilegované starosti, jako že už nevysaju celý být včetně gauče z jedné zásuvky, tak jsem si ten robotický vysavač zase přivezla z úschovy u ségry. Je nastavený, aby se automaticky spustil ve dvě odpoledne. Včera jsem přišla z finančáku a obývák byl do posledního klučičího chlupu vyluxovaný. Uprostřed byl perfektně symetrický mastný kruh. S Blackem jsme si řekli, že sice nebude hned srát duhu, ale bude to dobrý. Duhu nesereme ani jeden, ale Balů se jí evidentně před startem vysavače pokusil vyblít, ale byl z toho zas jen bezoár. Večer jsem strávila příjemnou půlhodinkou vybíráním zvratek z koleček vysavače. Analogie? Že taky vtáhnu cokoliv, na co narazím, místo toho, abych se tomu vyhla, a pak čekám, až mi ten humus někdo vybere z útrob?

„Člověk by měl usilovat o to, aby byl jeho život smysluplný.“ Napsala jsem si taky předloni v září. Ta nynější otázka je, jestli je o to, že jsem tady šťastnější, můj život smysluplnější. Pořád si ale aspoň myslím, že šance na nalezení toho smyslu je tady vyšší. Stejně jako riziko jeho ztráty. Protože kdo nic nedělá, nic nezkazí, a v Salónu republiky se nedalo dělat fakt nic.

U bilančního příspěvku psice napsala, že je někdy těžké rozlišit, kdy člověk dělá chybu. Chtěla bych umět rozpoznat, jestli dělám chybu, nebo je to posun, který ale bolí. Poslední rok byl test teze Motorové myši, že chyba ve své podstatě neexistuje, protože všechno je zkušenost. Některý zkušenosti bych si asi odpustila.

Často se mi vybavuje, co mi kdysi, když jsme řešili nějakého mého chlapa, který se s odstupem času jeví jako naprosto bezvýznamný, řekl SAXana. „Seš hezká, chytrá, zdravá, mladá holka. Tak proč nad sebou pořád tak brečíš?“

Nejsem sice už tak mladá, ale zato mám hypotéku, čímž se to kompenzuje. Ale proč nad sebou pořád tak brečím?

Dobyla jsem Svatou zem, jenže je v ní i Gaza. Izrael je o krok napřed, já teď musím dostavět Iron Dome. (V listopadu jsem se podruhý vrátila z Izraele a už bych tam zas jela.)

Taky bych chtěla zase umět psát vtipný příspěvky. Takový katastrální úřad a rekonstrukce bytu si o to úplně říkají. Možná bych splnění cíle alespoň dvou vtipných příspěvků do měsíce mohla brát jako první sestřelenou raketu krátkého doletu. Akorát mi pak vždycky v komentářích budete muset napsat, jestli se to nezdálo vtipný jenom mně.