Na Sudety dobrý

Gastromapa od Šumperka dál

Normálně sem nepravidelně vkládám intelektuální knižní okénka Nápady zpruzeného čtenáře, jelikož však minulý rok v září padl za oběť jednomu z mých záchvatů vzteku notebook (což byl jeden z mých lepších nápadů loňského roku, protože ten notebook byl fakt od začátku děsný pičus) a to takovým způsobem, že z disku nešlo dostat ani písmenko, takže jsem přišla o excelovou tabulku se seznamem přečtené a nedočtené literatury, a se sžíravou kritikou na Goodreads jsem začala teprve v půlce roku, pamatuju si houby, co jsem četla a co jsem si o tom myslela, zato si ale pamatuju, co jsem kde sežrala.

Nemůžu říct, že bych měla zvláštní slabost pro jídlo, o čemž svědčí i fakt, že několikrát do týdne se chodím stravovat do blízké školní jídelny a uvařit si jídlo do práce doma mě přinutí jenom případy, kdy je jako první varianta obědu jáhlová kaše s kakaem a druhá zavináče s rohlíkem. Popřípadě hanácká paella, která dokonce vyústila v drobný konflikt s vedením školní jídelny, který mi ovšem vysloužil další ostruhy u kolegů (něco mezi respektem a názorem, že jsem opravdu úplná kráva, která prudí kvůli hnidám). Ne že bych ve školní jídelně místní praktické školy očekávala španělskou paellu. Ale prostě jsem myslela, že to bude takové české rizoto, které bude žluté. No tak ne. Byla to těstovinová rýže se stopovým množstvím kuřecího masa a velkým množstvím kari. A bylo to studené. Když jsem šla takřka netknutý talíř vrátit, než si půjdu koupit pizzu, předvedla jsem u okénka lekci asertivity:

„Prosím vás, kde jste vzali tenhle recept na paellu?“ Samozřejmě vysloveno [paela], aby mi rozuměli, v Kauflandu vám taky neprodají [chamón], jenom [jamón]. „Paella je španělské jídlo s rýží, do kterého se mimo jiné dává šafrán, rozhodně tam nepatří kari, ale především je teplé.“

„Takhle to tady děláme dlouho. A máme dvě varianty, teplou a studenou.“

„Aha. A proč do toho jídelníčku nenapíšete rovnou, že je to těstovinový salát s kari, abych si ho nedávala?“

Jelikož jsem hodlala bojovat za své právo i právo ostatních na pravdivé informace na jídelním lístku (víte například, co je to „italské guláš“?), neváhala jsem napsat mail vedení školní jídelny. Přišla mi odpověď bez gramatických chyb a s interpunkcí na patřičných místech, že kari tam určitě nebylo, protože používají směs asijského koření, ale že na můj popud už budou paellu dělat jenom v teplé variantě. Komu teď asi flušou do zavináčů, co.

Nemám ani slabost pro nazi kavárny, kde vám do kafe odmítnou dát smetanu, protože kafe proste piju tak, jak mi zrovna chutná. Ale nicméně z rozpustnýho kafe se mi navaluje a flat white fakt není, když do silnýho pressa nalejete hodně mlíka a takový flat white byste si měli strčit tam, kam školní jídelna studenou paellu, tj. někam jinam než na lístek.

Mám ale slabost pro Sudety. Pro ty chudý. Kde se tato slabost vzala, je stejná záhada, jako kde se ve mně vzala fascinace vším židovským (proboha, vtipy o předkožkách jindy, jo?). Nemám žádného předka v Osvětimi, ani zabranou sudeťáckou chajdu (mí prarodiče jsou sudetská naplavenina, ale normálně tam bydleli v paneláku a pak si postavili okál). Asi aby se ve mně mělo co mlátit a mohlo se u mě střídat holocaustové a sudetsko-německé období a dle situace bych mohla pořádat výlety po vypálených synagogách a pomníkách sudetsko-českého přátelství.

Tady by měla být sociologická vsuvka o rázovitosti Sudetenlandu, kterou jsem vynechala.  

Sudety pamatuju jako malá, protože jsem se učila v Jeseníkách lyžovat. Vzpomínám si, jak na mě cesta na Červenohorské sedlo působila v porovnání s cestou ze Salónu republiky do Orlických hor, kde naše chalupa byla ta poslední na těch „správných“ hranicích Sudet. Omlácený baráky, silnice jak D1 v roce 2019 a pocit zmaru. Ještě několik let zpátky byl fyzicky znát přechod mezi Sudety a Nesudety a městští liberálové si mysleli, že v Sudetech je normální množit se mezi sebou a mít tři ruce.

Když jedu na Červenohorské sedlo dneska, připadá na jeden rozpadající se barák deset opravených, je vidět umírněný turistický ruch, co do kraje lije peníze, ale pořád z něj nedělá prostor pro špindlovskou promenádu s Evianem v ruce, mizí ponurá atmosféra místa, na kterém vlastně nikomu moc nezáleží.

Pravděpodobně proto, že mám představu, že tohle mohli vybudovat jenom ti nejvytrvalejší lidi, co to tam nevzdali a nešli buď na pracák nebo do vnitrozemí, jim prostě musím fandit. Takže jsem zaujatá a ve svém žebříčku gastrohodnocení mám speciální kategorii „Na Sudety dobrý“.

(Jestli se naučím zacházet s instragramem a dělat hashtagy, mohla by ze mě být influencerka, a jim by to hrozně pomohlo. Nebo zničilo.)

Kategorie „Na Sudety dobrý“ vznikla v kavárně v opraveném areálu lázní Velké Losiny, které jsem udělila tři body z pěti, protože jsem byla překvapená, že neměli jenom turka a vídeň. Kromě teze incestních sudetských vztahů a nadprůměrného množství končetin jsem tedy posléze musela korigovat i mínění, že Sudety jsou ta oblast České republiky, díky kterým se drží na trhu Jihlavanka, a to když Sporty Spice jako možný cíl výletu navrhla kavárnu Pikola v Šumperku. Z Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce a nemůžete si tam dojít ani na vlastní záchod, abyste nedošli do kavárny, pojedeme na kafe někam do Sudet, ne asi. Dobře, v přemyslovských poměrech by to byly tři hvězdičky z pěti, ale jsme v kategorii „Na Sudety dobrý“. U každého stolu karafa s vodou, jednoduchý interiér bez „Provence, pičo“, zatím bez hipsterů (ten, co hraje v promo videu na jejich stránkách, bude asi z Olomouce). Jediná kavárna otevřená v Šumperku i v neděli. Presso a zákusek dobrý. Flat white spíš průměr, ale… moment, řekla jsem flat white v Sudetech?! Čtyři z pěti.

Cestou z hor s aktivním důchodcem po bypassu jsme se stavili na obědě v odzkoušeném Losínu. Tam jsem byla poprvé s Baličkou cigaret, kdy nás do náruče tamní svíčkové a kachny vehnala sousední restaurace U Mrázků, kde nám obsluha neodpověděla na pozdrav, následně nás deset minut ignorovala, a když už to vypadalo nadějně, že si budeme moct objednat smažák a hranolky za stopade, servírka se s jídelními lístky v ruce stočila od našeho stolu k zahraničním hostům, kteří přišli po nás, což byla s její znalostí angličtiny a němčiny celkem odvaha. Za normálních okolností bychom jí asi pomohly, ale holt to západoněmecký dýško si musíš zasloužit, když se blbá, takže jsme chvíli pozorovaly její trápení a pak jsme se zvedly do Losínu.

Po králíkovi s kaší jsem si objednala presso. Řekla jsem jenom „presso“, protože jasně, že v Sudetech dělaj jenom lungo, ne? Aha. Blbý na tom jenom je, že jsem fakt chtěla lungo. Pět z pěti.

Včera jsme se s aktivním důchodcem a rodinnou delegací ze strany, která byla rozvedena, nevešli do restaurace Arte v centru, které, kdyby nebyla v Sudetech, bych ubrala hvězdičku za to, že nad čtvrtinou stolů na zahrádce nemá slunečníky, a do té čtvrtiny se vešel ten poslední volný, takže jsme po jednom intermezzu, ke kterému se dostanu, skončili v sudetských Benátkách u rybníku, kterým se říká taky Šenkes nebo Schenkhoftaich a navíc sídlí na ulici Lidická, takže co víc si já můžu přát, abych dala pět z pěti. Možná to, abych tam jednou nebyla autem a mohla využít i alkoholického nápojového lístku.

Teď k tomu intermezzu, které předcházelo. Do restaurace u Jirsáka chodíme od doby, kdy na místě dnešní zahrádky stávala latrína pro hosty a dělali tam kuře s broskví. Děda tvrdí, že se to tam tak dlouho drží proto, že tam kolem jezdívaly povozy. Ještě v roce devadesát tři. Kvalita se měnila s kuchaři, nicméně jeden čas tam mívali vepřovou panenku v parmské šunce se švestkovou omáčku, kterou nic na žádnou světovou stranu od Sudet nedokázalo překonat.

Včera se to ovšem vymklo veškeré sudetské škále. Když jsme přišli, míjeli jsme se se servírkou na schodech na zahrádku nad řekou. Nemusela se jako otáčet hned, ale jídelní lístky jsme si z vedlejšího stolu taky nemuseli brát sami. Z první strany jsme zjistili, že lístky obsahují jen menu na 1.5. – 12.5., takže jsme lístky vrátili na místo s tím, že budou neaktuální.

„Už víte, co si dáte?“ přišla se zeptat slečna servírka.

„Asi ne, když jsme ještě nedostali jídelní lístky.“

„Ale ty jsou přece tady!“

„Tam máte datum do 12.5.“

„Ale to samozřejmě platí, jinak bychom to tady neměli.“

„Já bych si dal nějakou rybu,“ řekl děda.

„Rybu nemáme,“ kontrovala servírka, „ale máme vepřové výpečky, jenom tam nejsou napsaný.“

Při pročítání lístku, do kterého ve chvíli, kdy se teploty přehouply přes dvacítku, nasadili těžkooděnce a odshora dolů mu vévodily svíčková, řízky a krkovice a na konci se krčily těstoviny se smetanovou omáčkou, se mi tepová frekvence přehoupla do patologických hodnot. Slečna servírka a Jirsák se netrefily do dne, kdy jsem chtěla být asertivní.

Zavelela jsem k ústupu a míjejíc ji na schodech jsem se nechala slyšet: „To je moc i na Sudety.“

„Na shledanou,“ odpověděla vesele.