Hérodova pomsta

Karma, bitch!

Vstaly jsme ve tři čtvrtě na pět, abychom si vyšly Hadí stezku a podívaly se na východ slunce na Masadě. Tam si  Hérodes nechal asi před dvěma tisíci a kousek lety postavit celkem luxusní bejvák na samotě v Judské poušti.

Akorát tam nikdy nežil, a když to pak Židy přestalo se Římany bavit a povstali, Masada byla poslední bašta, kterou ještě drželi. Římanů ale bylo tenkrát docela dost, a když bylo Židům jasný, že to nedaj, ale úplně se jim nechtělo do římskýho otroctví, tak vybrali deset mužů, kteří povraždili zbytek obyvatel, a pak losovali, který z těch deseti zabije těch zbývajících devět a pak odpraví sebe.

Římanům to pak vyprávělo pár žen a dětí s posttraumatickou stresovou poruchou, co to přežily.

Dneska je pro Izraelce Masada to, co pro Východočechy Babiččino údolí. Jezdí tam školní výlety a izraelští vojáci tam skládají přísahu, protože „Masada už nikdy nesmí padnout“. A to jim schvaluju.

Na Masadu taky pořádají výběhy speciální izraelské jednotky. My jsme šly vycházkovou chůzí a Adlétu jsem ztratila někde v půlce kopce. „Běž, ať to stihneš. Vyřiď sestře a mámě, že je mám ráda, a ať se postarají o psa. Ferencovi, který má náš byt vyklidit, než se vrátím, vyřiď, že jestli se tam rozhodne zůstat, tak jsem stejně změnila heslo na wi-fi!“ řekla mi, ale pak ten východ slunce přece jenom stihla. Zatímco jsem na ni čekala, vytvořila jsem mobilem spoustu nekvalitních fotech východu slunce v různých fázích a z různých úhlů.

Potom jsme se – vzhledem k tomu, že jsme už několik dní nepoužily make-up – fotily proti slunci, aby byla nejlépe vidět jenom silueta, popřípadě ve slunečních brýlích nebo zezadu. Adéla se vyfotila s firemní vlajkou, zřejmě v domnění, že si šplhne a šéf jí proplatí účtenky v hebrejštině.

Nicméně Masada je místo, kam bych se vrátila. Vyšplhala bych se tam třeba i na západ slunce z druhé strany kopce. Ale víte co, vstupný je 24 šekelů.

Šplhala bych se tam i přesto, že všude na světě se najde nějaký Španěl. V tomto případě to byla celá španělská rodinka s otcem jako vedoucím výpravy, jenž nad modelem původního komplexu pravil: „A teď prémiová otázka: Kde teď stojíme?“ Na modelu byla šipka a nápis: „You are here.“

Po výstupu na Masadu a sestupu z ní jsme se domnívaly, že to bude ta poslední věc, kterou ten den uděláme, ale po snídani nám otrnulo a zamířily jsme do Wádí David, které jsme měly ob dva kruhové objezdy vedle. Přímo před naším hotelem jsme se setkaly s tamními kozorožci, což není žádné krycí označení agentů Mosadu, se kterými jsme navázaly styky.

„Ten kozorožec jde k nám. Neudělá nám nic?“ zeptala jsem se Adléty s vidinou toho, jak si každý představuje, že v Izraeli skončím jako oběť palestinského atentátníka, zatímco mě ve skutečnosti ušlape kozorožec.

„To záleží na tom, jestli je izraelskej nebo arabskej,“ odpověděla Adléta a já jsem jí to zapsala na seznam xenofobních hlášek.

Wádí David na první pohled vypadá jako něco, za co těch dalších dvacet šekelů nechcete dát, 

přestože vám to tvrdí průvodce Lonely Planet. Ale ten tvrdí leccos. Protože co by tam asi tak mohlo být…

Tak třeba syslíci:

Panoramata:

Kozorožčí bobky:

Laguny, ve kterých jsme se koupaly:

I k této laguně se váže taková legenda…

Když jsme k ní dorazily, byl u ní takový německý páreček, kterému budeme říkat třeba Hans a Ilse. Do laguny nejdříve zalezla Ilse, Hans byl za skálou a převlékal se do plavek. Myslely jsme tedy, že se vykoupe Ilse, vykoupe se Hans a vykoupeme se my. Bílý (jako že bělejší než já) Hans vylezl zpoza skály a vlezl si k Ilse do laguny. Čekaly jsme dál, protože když lidé tak chodí v pravé poledne Judskou pouští, spojuje je jedna věc - horko. Takže člověk tak chápe, že tu vodu by chtělo využít víc lidí. Po chvíli Hans vylezl. A vybalil jim do laguny svačinu. Když byli v půlce rohlíku (izraelský rohlíky jsou fakt velký), usmála jsem se ně, vlezla do laguny, zčeřila jim hladinu, vystrčila na ně zadek a namočila si aspoň vlasy. V patách nám bylo dalších pět turistů, kteří jim snad zabránili si z laguny udělat Modrou. A Adléta si stejně myslí, že Hans byl ve friend zone.

A já si myslím, že Němci a Rusové to tam stejně chtějí okupovat. To jsem si zapsala na svůj seznam xenofobních hlášek.

Na odpoledne jsme měly v plánu udělat si fotku s novinami v Mrtvém moři, ale zaprvé se nám nechtělo platit za noviny, které si ani Adléta po třech letech hebrejštiny a intenzivním měsíčním kurzu v Haifě nepřečte, a zadruhé pláž u našeho hotelu byla zavřená a blízká Mineral Beach taky, takže jsme jely třicet kilometrů do resortu plného Rusů, abychom se mohly vyfotit, jak se vznášíme na hladině, při čemž vznikla fotka, na které to vypadá, že si hledám prsa. Mimochodem, v Mrtvém moři, ve kterém nejsou žádné vlny, se ročně utopí několik lidí. Protože si nedají bacha a vcucne jim to hlavu pod hladinu a ona pak nejde vyndat. Fakt. Málem se mi to taky stalo.

V Mrtvém moři vznikl kromě seznamu xenofobních hlášek další seznam, totiž seznam našich mentálních selhání. Jako první jsem se do něj zapsala já.

Já: „To se nedivim, že když to tak nadnáší, tak že Mojžíš… hele, nic. Radši ani nebudu říkat, co se mi v myšlenkách povedlo.“

Adléta: „Dělej.“

Já: „Že se nedivim, že Mojžíš mohl chodit po vodě.“

Poslední večer v Ein Gedi jsme strávily s Goldsteinem na balkoně s výhledem na západ slunce na Jordánskem na protějším břehu Mrtvého moře. (Tohle je chyták, z Izraele asi těžko uvidíte západ slunce nad Jordánskem. Ale dobře, bylo to takový umírněný stmívání, no.) Když se setmělo, oponovala jsem Adlétě, že v Jordánsku nic není: „Podívej, taky tam maj města, vždyť tam jsou světla. I auta – hýbou se.“

„To jsou ohně beduínů a velbloudi s baterkou.“

Po snídani jsme si ale přísahaly, že se s xenofobními hláškami budeme krotit (max. jedna na den), protože ve Svaté zemi trochu víc funguje karma. Při snídaní jsme pozorovaly rodinku ortodoxních Židů, manželský pár se dvěma dcerami, při čemž otec měl ponožky v sandálech. Potom udělal všem balíčky se svačinou a matka je strčila do kabelky, přestože všude byly nápisy, že se nemá odnášet jídlo z hotelové jídelny (a nebyly česky). Vzápětí jídelnu obsadil zájezd mentálně postižených, kteří mířili na výlet na Masadu.

Těm Němcům z laguny se muselo stát něco strašného.