Židovské paradoxy

Když se diskuze pod minulým příspěvkem zvrhla v diskuzi o předkožkách, podnítilo mě to konečně napsat o cestě do Země zaslíbené.

„Vstoupili jsme do izraelského vzdušného prostoru,“ oznámil nám kapitán a Adléta se podívala z okýnka.

„Vyhlížíš rakety Hamásu?“ zeptala jsem se.

A tak začala naše cesta po Izraeli. Fakticky začala již v duty free shopu, kde Adléta trvala na koupi flašky ginu, neboť nějaký ten rok zpátky na měsíc zakotvila na kurzu hebrejštiny v Haifě, takže věděla, co to znamená přiletět do Země zaslíbené na šábes.

Ještě v Čechách mi vykládala, jak si budeme kupovat nejlevnější pivo na trhu, co se ještě dá pít a jmenuje se „Goldstein nebo Goldsberg nebo tak nějak“. „Goldstein nebo Goldsberg“ nás uvítal už na letišti.

Prej Goldstein nebo Goldsberg...

Poprvé v životě jsem vyzkoušela ubytování přes Air bnb. Nejdřív se nám nechtělo věřit, že do bytu fakt máme projít smradlavou uličkou kolem zadních dveří pouličního baru, přestože pravděpodobně jako poznávací znamení byla hned u kraje chodníku nenápadně položená láhev od vína, ale byt zevnitř vypadal líp než zvenku.

 Každopádně měli hezký záchod.

Nicméně právě stran našeho vylučování jsme se rozhodly pro příště volit hotel. S Adlétou si v tomto naprosto vyhovujeme. Na dovolené s ní dotaz „Už jsi byla?“ dostává zcela jiný rozměr. Během méprvní a poslední dovolené přes cestovku v dospělém životě se to stalo téměř hlavním tématem pobytu. Vyzkoušela jsem všechny doporučované postupy: dužina z rajčat, studená voda, k snídani bílý kafe a jogurt, ranní cigareta, to vše v kombinaci a stalo se… Nic. Další tři dny. Na dovolené v Barceloně jsme se dopracovaly až k tomu, že jsme si ve slovníku hledaly, jak se španělsky řekne projímadlo. Je tedy jasné, že pobyt v bytě se dvěma cizími lidmi představuje pro naše vylučování jistý diskomfort, na kterém se nevyplatí šetřit, přestože velmi brzy jsme došly k závěru, že s židovskou kulturou je třeba se asimilovat a vzhledem k izraelským cenám šetřit, kde se dá. To se ale dá jinde než na záchodě.

V Tel Avivu jsem se začala seznamovat s tím, co jsem nazvala „židovský paradox“. Tak například jsme měly flašku ginu a žádný tonic. Prošly jsme čtyři obchody a to nejbližší tonicu, co jsme našly, byla nějaká tonicová esence v citronádě – tři decy asi za devět šekelů, tj. skoro za šedesát korun. První večer si Adléta gin smíchala s citronovou limonádou, což jsem udělat odmítla, a radši jsem si otevřela Goldsteina. Další den, když jsme se vracely z večerní procházky do přístavu, jsem v pouličním stánku spatřila v lednici petku s povědomou etiketou a nápisem „Schweppes“. Nadšeně jsem ji za deset šekelů koupila, abych si následně všimla nápisu „soda water“. Tonic jsme sehnaly v předvečer našeho odjezdu z Tel Avivu. Adléta ho rovnou smíchala se zbytkem ginu, flaška s námi procestovala půl Izraele a dopily jsme ji zase až v Tel Avivu.

Dalším židovským paradoxem je tak trochu šábes sám o sobě. Oproti očekávání bylo v sobotu dopoledne otevřeno Muzeum diaspory. Nebylo se do něj však jak dostat, protože nejezdily autobusy. Plánovaly jsme pronajmout si kolo, ale u platebního automatu jsme zjistily, že kolo vyjde na 144 šekelů s velmi pravděpodobným rizikem ztráty orientace, zatímco taxík na 130 šekelů (další židovský paradox).

Další paradox není ani tak židovský, zato náš. Je to taková naše never ending passport story. Na konci srpna během každoročního Vejra jsem se zmínila, že po dvou stěhování si nejsem tak úplně jista lokací svého pasu. Pak jsem Adlétu ubezpečila, že bude v deskách s diplomem, kam dávám všechny důležité dokumenty. Adléta se chlubila, že přede dvěma měsíci kontrolovala, že ho má. Slíbila jsem jí, že po příjezdu domů jí hned dám vědět. U diplomu pas nebyl. Prohledala jsem všechny krabice v garáži, které jsem ani po roce nevybalila. Našla jsem si, za jak dlouho mi udělají expresní pas a kolik stojí. Pas na mě nakonec vypadl z desek s maturitním vysvědčením. Napsala jsem Adlétě. Adléta odepsala, že zjistila, že pas ji propadl v červenci. Na úřadě jí slíbili, že ho stihnou udělat do dvou týdnů.

V neděli dopoledne proběhl náš první pokus půjčit si auto. Adléta totiž jakožto pasivní řidič vymyslela, že si půjčíme auto, protože vzhledem k svátkům se v Izraeli s autobusy nedá moc počítat. A že řídit budu já. Kromě řidičáku po mně chtěli i pas. Který se v tu dobu nacházel v batohu, který se nacházel v našem společném kufru, který jsme zavíraly deset minut a který se nacházel půl hodiny chůze ve třiceti stupních daleko. Zkoušely jsme to usmlouvat na to, že podle instrukcí se má předložit „passport or ID“, ale Icík nás utřel, že ale „Israeli ID“. Bůh nás potrestal za lenost, protože to, že po mně asi budou chtít pas, jsem si uvědomila asi tak dvacet sekund po zapnutí kufru, ale nechtělo se nám ho znova otvírat.

Mimochodem, poslední část passport story se odehrála na Ruzyni, kde mě s téměř deset let starou fotkou automatická čtečka bez problémů identifikovala, zatímco Adlétu se zbrusu novou fotkou nepoznala. Někomu asi Goldstein svědčí víc a někomu míň.