O ne

17. listopad: Den boje Ženy s moly za svéprávnost

Rulisa tuhle naťukla a v komentářích doklepla problém, se kterým se potýkám od školky, kde jsem spolužáka vyzvala, abychom si společně hráli s plastovými dinosaury a jeho kamarád na celou školku zařval, že ho miluju a chci se s ním pusinkovat. Já si přitom jenom chtěla hrát s těmi dinosaury, protože já jsem měla brontosaura a on stegosaura. Mít brontosaura mimochodem bylo dost terno, takže předpokládám, že kdyby mi ho spolužák sebral, vysvětlili by mi, že nemám žalovat učitelce, protože mi tím chlapeček dává najevo, že mě miluje a chce mě pusinkovat.

Někdy v tomto období si tedy zaděláme na komunikační nedorozumění, které se s námi pak táhne zbytek života. Linky Bílého kruhu bezpečí jsou přetížené telefonáty od ženských, co si uvědomily, že fraktura lebky není důkaz lásky, a hospody jsou přetížené zklamanými muži, kteří rozvedené sousedce fakt jenom spravili protékající záchod, a to bylo všechno.

U Rulisy k tomu Saul napsal:

Chlapi to zkousi a proc by vlastne nezkouseli?
Protoze vi, ze sem tam to vyjde.
Tedy ze zajem je na obou stranach.
Tak v cem je problem?
Kdyz zajem neni, staci naznacit, nebo rovnou rict a jede se dal.
Co nemame radi je naznacenej zajem a pak nic.

Problém mám s posledními dvěma prohlášeními.

Co nemame radi je naznacenej zajem a pak nic.

Co je to ten „naznačenej zájem“? Že si přijdu půjčit vrtačku? Že projevím zájem o rozmnožování živorodek? Že s někým zajdu na pivo? Navíc opakovaně? Pak se dozvím, co že jsem čekala. Čekala jsem, že se nad pivem dozvím něco o rozmnožování živorodek a odnesu si domů vrtačku. I s třicítkou na krku jsem pořád stejně naivní a za každým chlapem vidím potenciálního kamaráda nebo aspoň zajímavou konverzaci. A proč bych to vlastně nezkoušela, když vím, že sem tam to vyjde? Mám dva takový kamarády!

Kdyz zajem neni,staci naznacit,nebo rovnou rict a jede se dal.

A někdy to nestačí. Asi neumím říkat to správné ne.

V nejbývalejší práci jsme měli kolegu, kterému jsme říkali Kolouch. Kolouch žil s přítelkyní a zrovna tou dobou si vybavovali garsonku, dokonce si ode mě málem odkoupil starou lednici. Ozval se mi asi tři čtvrtě roku potom, co jsem z práce odešla. Že se do mě zamiloval. Zalhala jsem mu, že mi to lichotí, ale že mám pořád toho stejného přítele a nehodlám na tom nic měnit (to jsem nelhala). Myslela jsem, že to stačí. Rok na to jsem procházela po náměstí ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce, a z cizího čísla mi přišla smska, že jsem pořád stejně krásná. Po několika dalších jsem přišla na to, že se jedná o Koloucha, který by se se mnou rád sešel aspoň na kafe, což jsem na rovinu zavrhla jako velmi špatný nápad. Před pár měsíci mě požádal o přátelství na FB, odkud si mě přitom jednou sám smazal, zřejmě v záchvatu prozření, že to tak pro něj bude jednodušší. Klikla jsem na delete. Které z mých NE nebylo dostatečně srozumitelné? Pomohla by třeba zdrcující upřímnost? Něco jako:

„Víš, Kolouchu, věc se má tak, že mě prostě vůbec nezajímáš. Nezajímáš mě jako chlap, nepřitahuješ mě. Tvoje minus je už to, že jsi mladší než já a navíc i ve svých pětadvaceti vypadáš, jak kdybys posledních dvacet let strávil s lahváčem před televizí. Vybavuju si tě, jak sedíš v práci u počítače, s vyvaleným panděrem a v bačkorách. Nemáš mi co nabídnout. Pamatuju si, jak jsi jednou přišel do práce v pyžamu. Z přepracování. Nezvládal jsi agendu během pracovní doby, spousta přesčasů. V práci, ve které jsem zvládla brát úkoly ostatních, i když jsem měla půl den dovolené. Nezajímáš mě ani jako kámoš na pokec u piva. Asi ti u těch pár teambuildingů v hospodě uniklo, že si nemáme co říct. To tvoje „tak to je v pohodě“ na všechno, co jsem řekla. „Na Kubě nám vypustili kolo a tvářili se, že nám najdou autoservis, aby nás mohli natáhnout.“ – „Tak to je v pohodě.“ – „Průměrnej plat je tam asi pět stovek měsíčně, takže za pět pesos nám umyli to auto od asfaltu.“ – „Tak to je v pohodě.“ „Jo, dávám výpověď, chci teď zkusit dělat na volný noze. Shánění kšeftů, žádnej jistej příjem. Ale budu aspoň dělat něco, co mě baví.“ – „Tak to je v pohodě.“ – „Víš, než na tebe každej den doma koukat a muset se s tebou bavit, tak radši umřu sama a nechám se ožrat kočkama.“ – „Tak to je v pohodě.“

Na druhou stranu je někdy moje neschopnost říct jasné ne natolik okázalá, že hraničí až s debilitou. Když jsme s Baličkou s cigaret v Kauflandu ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce nakupovaly na další ze série porno party, tentokrát s trpasličí tematikou, přistoupil ke mně u regálu s pivem muž a otázal se mě, zda bych s ním někdy nešla na kafe. Místo, abych mu řekla, že jsem zadaná, popřípadě ho upozornila, že nakupuju s přítelkyní, zalhala jsem, že jeho zájem mě velmi těší, ale nejsem z Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce (to jsem nelhala). Dohnal mě u pokladny a navázal, zda se ve Městě aspoň často nevyskytuju (jak to ví?) nebo bych se tam nechtěla přestěhovat (jak to ví?!). Místo, abych ho odpálkovala něčím jako „Víte, pane, nikam bych s vámi nešla, protože už na první pohled vím, že bych vás nikdy nechtěla vidět nahého“, neboť nepochopil slušné ne, začala jsem se s ním vybavovat o kočkách, protože jsem si všimla, že má ve vozíku kočičí konzervu (zde jsem ho možná měla odradit tím, že ten Kitetak bych mu z vozíku vyhodila). Dozvěděla jsem se, že má dvě kočky, které si pořídila jeho bývalá přítelkyně do domu, který společně postavili ve vesnici, kam jsme se s Hostujícím profesorem chtěli jet podívat na chalupu. Skončilo to tak, že jsme si vyměnili facebook. Prohlédla jsem si jeho zeď plnou odkazů na klipy Divokýho Billa a fotek s motivačními citáty a napsala mu, že je to fakt bez šance.

Když jsem včera odcházela z práce, na chodbě mě zastavil kolega. Už po dvou slovech jsem věděla, co řekne a co mu odpovím. Je mi jasný, jak dlouho se na to připravoval a co si asi myslel o načasování, když si pro pozvání na kafe vybral zrovna moment, kdy kolem procházely dvě kvalitářky, a já uvažovala, jestli bude horší odpovědět mu před nimi, anebo čekat až projdou a nechat si ho odžít těch pár desítek sekund utrpení navíc. Doufám, že prohlášení, že nás někdy může někam zajít víc z práce bylo dostatečné, ale diplomatické ne. Abych nemusela být upřímná a říct mu, že se mu sice líbím, ale že bych ho zlikvidovala do měsíce.

A dnes v noci jsem na něco přišla. Mozek má jedno centrum, které dosud nebylo objeveno. Jmenuje se centrum svéprávnosti a umožňuje vám říct jasné ne, které nelze jinak než jako ne vykládat. Bohužel se ale zapojuje jenom ve chvílích, kdy vám alkohol všechna ostatní centra už vyřadil.

Do města přijel tátův kamarád Matka. Proč otcově nejlepšímu kamarádovi říkám „mami“ a on mně „naše prvorozená“, je někde na blogu určitě vysvětleno, ale nepamatuju si kde. Když Matka přijede, nikdy to není pár piv v hospodě. Proto se z té hospody obvykle snažím zdekovat dřív, než se to přes těch pár piv přehoupne. Po hospodě Matka s otcem přijdou k tátovi domů, kde si nejčastěji udělají míchaná vejce nebo párky, pustí si Vivaldianno a trápí Řehoře. Moje sestra obvykle přijde, vypne jim Vivaldianno, zakáže jim týrat Řehoře a pošle je spát. Včera byla sestra ve sklípku na Moravě.

Přísahám, že jsem si s Matkou, otcem a dalším jeho kamarádem Preventistou (který kdysi bydlel v mém bytě se svou druhou bývalou ženou a kterého jsem se poté, co mi prozradil, že zná naši personalistku, zeptala, jestli s ní spal (nespal, ale chtěl)) chtěla dát jenom ty míchaný vajíčka s domácím uzeným a jít domů. Měla jsem dvě a půl piva, všechno nasvědčovalo tomu, že den volna využiju k posilování břišních svalů a údržbě domácnosti.

Ti idioti k těm vajíčkům otevřeli flašku vína. Druhou jsem otevřela já (jak se ukázalo po sestřině návratu, bylo to přívlastkové Chardonnay, ročník 2012, umístilo se to na druhém místě v nějaké vinařské soutěži, které dostala za státnice. Než s námi přestala mluvit, vysvětlila jsem jí, že si za to může sama, protože: a) má už rok a půl po promoci; b) neměla to označené – když jsem tam ještě bydlela já, lepila jsem si na všechny důležité flašky cedulky VYCHLASTEJ TO A UPADNE TI PENIS; c) měla prostě být doma, vypnout nám Vivaldianno, zakázat nám týrat Řehoře a poslat nás spát!). Kdo otvíral třetí, si nevzpomínám. Vznikla série fotek, na kterých držím v zubech poleno a na něm je položený panák zelené. Série fotek, na kterých mám položený na hlavě talíř, na něm stojí panák zelené, dojdu s ním do kuchyně a vyklopím ho do sebe. Video, na kterém tančím s Matkou a Preventistou na Vivaldianno něco mezi menuetem a break dance a které je zakončeno tupým úderem, kdy vzpouzející se Řehoř, který nechtěl tančit, vypadl Matce z náručí. Video, kde tančím na stole, na gauči, všude.

Otec usnul  kolem půl třetí, chodili jsme ho pouze kontrolovat, zda ještě dýchá. O půl čtvrté (hrubým odhadem) jsme se rozhodli akci ukončit, dřív než na nás sousedi zavolají policii a Preventista jim bude vysvětlovat, že on je policie. Nedokážu posoudit, jestli to, co jsem projevovala po celý večer, by se dalo definovat jako zájem. Nicméně navrhla jsem Prevenistovi, že mu ustelu v pokoji pro hosty. Pak jsem si uvědomila, že už tam vlastně nebydlím, takže teoreticky to nemám co nabízet, a navrhla jsem jako alternativu svůj byt. Preventista se na mě velmi něžně podíval, usmál se a mile řekl, že na gauči ustlat nepotřebuje, ke mně že by šel, jestli chci, ale jinak že půjde domů. Mně se zapnulo centrum svéprávnosti, usmála jsem se a řekla důstojné ne.

Ráno jsem měla chvilku, kdy jsem uvažovala, jestli toho nemám litovat.

Preventista se cestou domů poblil.

A já jsem 17. listopadu nestrávila posilováním břišních svalů, údržbou domácnosti nebo návštěvou Albertova, ale celý den jsem čekala, kdy bude vhodné, abych už šla zase spát. Což je někdy teď.

A důrazné NE se musím naučit říkat hlavně alkoholu. Chlapa se zbavím rychleji než kocoviny.