Goldsteinova algebra

A Adam.

Na druhý pokus se všemi akceptovatelnými doklady se nám podařilo půjčit si auto. Místo rezervovaného Opela Corsy v manuálu se vytasili s Opelem Adam s automatem, autem, o kterém jsem v životě neslyšela. Musí se mu nechat, že vypadal dobře. Hlavně retro, takže mi to v něm slušelo.

 Poprvé nám ho pochválil izraelský obšourník, který nás lákal do jiného ubytování, než jsme měly rezervované, ale po něm i několik dalších lidí, co jako obšourníci nevypadali. Oni tu věc totiž nemuseli řídit a chtít po ní, aby se kupříkladu zvládla rozjet do kopce.

Nicméně časem jsme auto z Adama překřtily na Tolstolobika, našeho drahého přítele z Vejra: dobře vypadá, ale výkon nic moc.* Myslím, že techničák, který uváděl motor 1.4, byl zfalšovaný. Motor 1.4 má moje auto, a Adam by na rozdíl od nějnedokázal žádné jiné auto odřít, ani kdybych se snažila. Jo a moje auto taky umí vyjet kopec. První, co jsem udělala, bylo, že jsem ve městě vypnula funkci ECO.

Snažila jsem se řídit tatínkovým přáním, abych jezdila bezpečně, takže jsem jako jediná společně s několika dalšími turisty používala blinkry. První tři dny, pak jsem se u toho začala cítit trapně, když je nepoužívala ani autoškola. Zvykala jsem si také na izraelský jev, který jsem nazvala „samovolný zip“. To si tak jedu ve třech pruzích a najednou, aniž bych já přejela do jiného pruhu, nebo se někdo zařadil přede mě, se ze tří pruhů stanou dva. Po několika dnech jsem zjistila, že je to v podstatě stejný systém jako u nás, jenom my na to máme značku, která nás upozorní, že váš pruh brzy skončí. Nicméně Izraelci se v tom umí naprosto bez problémů pohybovat, to jenom já jsem to brala jako souboj vůlí.

První věc, o kterou jsme se s naším autem pokusily, byl nákup zásob do Judské pouště. Dojely jsme do nejbližšího shopping mallu, který nám nabídla navigace. Po obligátní kontrole tašek na přítomnost výbušnin, jsme našly Vuittona i Armaniho, ale žádný Lidl! Chtěla jsem to označit za ještě větší fail než naši passport story, ale něco tak přízemního jako obchod s jídlem jsme nakonec našly u parkoviště u záchodů. Jedna absolventka filosofické fakulty a jedna absolventka VŠE počítaly, jestli se vyplatí koupit karton Goldsteina v lahvích nebo v plechovkách, až se nakonec rozhodly pro láhve, protože ty pak vrátíme, a dostaneme zpátky zálohu na plechovky. Vzhledem k tomu, že jsme nepřišly na to, jak je vrátit, prázdné láhve jsme potom vyhodily v Golanských výšinách.

Do Ein Gedi k Mrtvému moři jsme dojely na naše ubytování, kde o nás v rezervačním systému nebylo ani památky. Luxusní hotel a Rusy promenádujícími se v lobby v županech mi připadal poněkud podezřelý. Nakonec jsme po delším bádáním s recepčním zjistili, že ubytované jsme o tři kilometry dál na západ, kam jsme po pouhém jednom špatném odbočení na kruhovém objezdu skutečně dojely. Nacházely jsme se v krajině, kde byly dva hotely, dvanáct kruhových objezdů a moře, ve kterém nic nežije. A večeře stojí 70 šekelů. Čímž značně klesla úroveň naší gastronomie:

Nepozvracely jsme se jenom díky tomu, že jsme měly zásoby Goldsteina. S láskou jsme se potom navrátily k tuňákům z konzervy a lilkovému salátu v majonéze. Adléta dokonce jedla něco, co připomínalo hanácký salát.

Bohužel nic z těchto delikates jsme si nevychutnaly na terase s výhledem na moře, neboť ještě v sedm večer tam bylo 35°C.

* Čímžto mu velmi křivdím, protože zatímco dřív jsme mu tak dlouho říkaly, ať dojde pro dřevu, až jsme si pro něj došly samy, nyní připraví ohniště dřív, než my vůbec stihneme naložit maso na gril.