A Adam.
Na druhý pokus se všemi akceptovatelnými doklady se nám
podařilo půjčit si auto. Místo rezervovaného Opela Corsy v manuálu se vytasili
s Opelem Adam s automatem, autem, o kterém jsem v životě neslyšela.
Musí se mu nechat, že vypadal dobře. Hlavně retro, takže mi to v něm slušelo.
Poprvé nám ho pochválil izraelský obšourník, který nás lákal do jiného
ubytování, než jsme měly rezervované, ale po něm i několik dalších lidí, co
jako obšourníci nevypadali. Oni tu věc totiž nemuseli řídit a chtít po ní, aby
se kupříkladu zvládla rozjet do kopce.
Nicméně časem jsme auto z Adama překřtily na
Tolstolobika, našeho drahého přítele z Vejra: dobře vypadá, ale výkon nic
moc.* Myslím, že techničák, který uváděl motor 1.4, byl zfalšovaný. Motor 1.4 má
moje auto, a Adam by na rozdíl od nějnedokázal žádné jiné auto odřít, ani kdybych se snažila. Jo a moje auto taky umí vyjet kopec. První,
co jsem udělala, bylo, že jsem ve městě vypnula funkci ECO.
Snažila jsem se řídit tatínkovým přáním, abych jezdila
bezpečně, takže jsem jako jediná společně s několika dalšími turisty
používala blinkry. První tři dny, pak jsem se u toho začala cítit trapně, když
je nepoužívala ani autoškola. Zvykala jsem si také na izraelský jev, který jsem
nazvala „samovolný zip“. To si tak jedu ve třech pruzích a najednou, aniž bych
já přejela do jiného pruhu, nebo se někdo zařadil přede mě, se ze tří pruhů
stanou dva. Po několika dnech jsem zjistila, že je to v podstatě stejný
systém jako u nás, jenom my na to máme značku, která nás upozorní, že váš pruh
brzy skončí. Nicméně Izraelci se v tom umí naprosto bez problémů pohybovat,
to jenom já jsem to brala jako souboj vůlí.
První věc, o kterou jsme se s naším autem pokusily, byl nákup
zásob do Judské pouště. Dojely jsme do nejbližšího shopping mallu, který nám
nabídla navigace. Po obligátní kontrole tašek na přítomnost výbušnin, jsme
našly Vuittona i Armaniho, ale žádný Lidl! Chtěla jsem to označit za ještě
větší fail než naši passport story, ale něco tak přízemního jako obchod s jídlem
jsme nakonec našly u parkoviště u záchodů. Jedna absolventka filosofické
fakulty a jedna absolventka VŠE počítaly, jestli se vyplatí koupit karton
Goldsteina v lahvích nebo v plechovkách, až se nakonec rozhodly pro
láhve, protože ty pak vrátíme, a dostaneme zpátky zálohu na plechovky. Vzhledem
k tomu, že jsme nepřišly na to, jak je vrátit, prázdné láhve jsme potom
vyhodily v Golanských výšinách.
Do Ein Gedi k Mrtvému moři jsme dojely na naše ubytování, kde o nás v rezervačním
systému nebylo ani památky. Luxusní hotel a Rusy promenádujícími se v lobby
v županech mi připadal poněkud podezřelý. Nakonec jsme po delším bádáním s recepčním
zjistili, že ubytované jsme o tři kilometry dál na západ, kam jsme po pouhém
jednom špatném odbočení na kruhovém objezdu skutečně dojely. Nacházely jsme se
v krajině, kde byly dva hotely, dvanáct kruhových objezdů a moře, ve
kterém nic nežije. A večeře stojí 70 šekelů. Čímž značně klesla úroveň naší
gastronomie:
Nepozvracely jsme se jenom díky tomu, že jsme měly zásoby
Goldsteina. S láskou jsme se potom navrátily k tuňákům z konzervy
a lilkovému salátu v majonéze. Adléta dokonce jedla něco, co připomínalo
hanácký salát.
Bohužel nic z těchto delikates jsme si nevychutnaly na terase s výhledem na moře, neboť ještě v sedm večer tam
bylo 35°C.
* Čímžto mu velmi křivdím, protože zatímco dřív jsme mu tak dlouho říkaly, ať dojde pro dřevu, až jsme si pro něj došly samy, nyní připraví ohniště dřív, než my vůbec stihneme naložit maso na gril.
To jídlo vypadá....skoro čínsky. Až na to písmo ovšem.
OdpovědětVymazatTak on to zřejmě produkt izraelsko-čínského přátelství je. O důvod víc, proč se s Čínou nekamarádit!
VymazatGoldstein forever!
OdpovědětVymazat