Zkušební doba

Jednou ve vlaku z Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce

V pátek jsem na rozlučkové party Sociální pracovnice odjíždějící na půl roku na pracovní stáž do Států dostala svou první EET účtenku.

(Kdyby chtěl někdo upozornit na to, že ve svém věku už bych neměla míchat alkohol, tak to víno není moje.)

Po víc než tři čtvrtě roce jsem se viděla s Rebekou. U anglické snídaně jsem jí spočítala, že v poslední době celkem čtyřikrát někomu řekla „Co si ze mě snad děláš srandu?“

1)      Večer předtím bývalému milenci Pičusovi, který svou přezdívku nezískal náhodou a kterého v rámci jednoho nejmenovaného festivalu, jehož průvodní fotografie byla letos natolik blbá, že jsme dobrou půl hodinu strávily tím, že jsme řešily, jestli je na ní mops nebo tuleň, pozvala na panáka, na což ji odpověděl, že za dvanáct minut. Samozřejmě nepočkala. Už se na něj načekala dost.

2)      Svému bratrovi, u kterého v Praze bydlí a který jí vyčítá, že si s patnáctitisícovým platem nechce pronajmout garsonku za jedenáct, aby už konečně vypadla z jeho bytu.

3)      Kolegovi, který jí vyprávěl, jak o ní zástupkyně ředitelky na poradě mluvila jako o té Ester se zrzavými vlasy. Rebeka je černovláska. Už se nedivím, že jí nezastaví ani autobus.

4)      Cikánovi, který se jí pokusil v Libni vytáhnout z batohu peněženku.

U snídaně jsme stihly analyzovat vliv pracovního prostředí na některé naše zásady. Například Baličku cigaret jsme usvědčily z toho, že má v kabelce deset různých přípravků od Avonu nebo Oriflame, z toho šest byly balzámy na rty. Protože kolegyně to dealujou, tak neobjednej si něco. Já jsem se připojila s tím, že sem tam si do práce objednám na oběd něco z restaurace se zdravou výživou, takže vedoucí personálního mi poslala e-mail s nabídkou workshopu na pečení cukroví ze špaldové mouky. Vzájemně jsme se s Baličkou a Rebekou ujistily, že ani letos nemáme a nebudeme mít napečeno ani z normální mouky. Špaldová prý navíc stejně obsahuje víc lepku. Šly jsme na punč.

Cestou do Salónu republiky jsem v kupé seděla s mladým párem, odhadem kolem dvaadvaceti. Ona vykládala o práci grafičky, co má zatím spíš asi jako koníčka, a že má začít pracovat ve směnárně, kde ji vzali všema deseti, protože má zkušenost ze směnárny z Václaváku, a dokonce jí slíbili, že když nebudou lidi, bude se tam moct kreslit, a plat bude mít vyšší než Rebeka coby učitelka. Docela se mi líbila, ale trochu to zkazila objednáním „velkého lunga“. On byl ovšem se svým „Dal bych si dortík a latéčko“ ještě horší.

Dortík byl ovšem signál, že mám začít poslouchat, protože se určitě dozvím kokotiny, o kterých během cesty budu moct informovat Baličku cigaret.

Chlapec začal vyprávět o tom, jak chodí do jednoho profláklého fitness centra ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce, kam jsem chodila na ježka v zadku. On tam ovšem chodil do posilovny a mokré zóny: „Takže když si zaplatíš členství za sedm stovek na měsíc, tak máš pak to fitko jenom za čtrnáct set. No a chodím taky do mokrý zóny. Vířivka, aroma olejíčky… No a sponzoruje mi to máma.“

Dále z chlapce vylezlo, že prodlužuje studium, což je značně náročné především vzhledem k tomu, kolik má volného času: „Brigádu nemám, takže mám fakt moc času. V září jsem se snažil být akční, pořád nějaká akce a hospoda, ale teď už tolik ne.“

Zadívala jsem se na dívku, doufala, že se její pohled střetne s mým, ona z něj vyčte: „Je to idiot, uteč“ a okamžitě se s ním rozejde. Vzápětí jsem zjistila, že se naštěstí nejedná o pár, neboť chlapec začal hovořit o svém nedávném rozchodu, kdy opustila ona jeho. „A kolik jí je?“ zeptala se dívka.

„Je mladá. Ještě je na střední. Hledá sama sebe, víš. Takže možná se vrátí, až si zkusí, jaký je to být měsíc beze mě.“ Přemítala jsem, jestli mu mám říct, že nevrátí a že tolik rozumu, kolik má ona v osmnácti, jsem měla mít já v sedmadvaceti.

Dívka přikývla, že i její podzim byl bohatý na rozchody. Hlavně, že spousta jejích kamarádek se rozešla třeba po pěti letech, protože jim došla trpělivost. Vesměs trpělivost čekat, až SE něco. „Děje se to teď všem kromě mě, protože já nikoho nemám.,“ zakončila to. „Vlastně něco jsem měla v září, ale to jsem ukončila ještě v předvztahu. V takový zkušební době.“

Tak mě napadlo, jestli by vztahy nefungovaly líp, kdyby se budovaly podle zákoníku práce. Kdy v ideálním případě se sebou zúčastněné strany vzájemně nevyjebávají. Já nekradu toner do tiskárny, ty mi platíš přesčasy. Ty mi dáš flexibilní pracovní dobu, já si nebudu falšovat docházku.

Zkušební doba trvá tři měsíce. Potom na rok smlouva na dobu určitou, po roce na neurčitou. Benefity. Stravenky, příspěvek na masáž. Něco posereš jednou, přijde ti vytýkací dopis. Promluvíme si o pohyblivé složce mzdy. Nemůžeš dostávat víc, než dáváš. Posereš něco znova, máš padáka. Ze závažných důvodů to bude na okamžité rozvázání pracovního poměru. Z důvodu hrubého porušení pracovní kázně.

Asi je tam moc proměnných na to, abyste se mě nezeptali, jestli si snad nedělám srandu, co?