Trikolóra na týden 39

Chtěla bych se dostat k nějakému ucelenějšímu textu, například o cyklovýletech ve spojení s Českými drahami a metalovými hospodami nebo edukativnímu článku o tom, jak nenabízet kuchyňskou linku zadarmo, nicméně kvůli přebytku těchto zážitků to bude opět jen poslední zářijová Trikolóra.

Toaletní papír v práci: Když jsem nastoupila, byl tam běžný dvouvrstvý, pravda, ideálu třívrstvého nedosahoval, ale vypovídalo to něco o úrovni společnosti, však proto jsem si tam už při pohovoru odskočila. Pak ale asi poklesly prodeje a normální papír nahradil recyklovaný. Jako nezlobte se, já vím, co by děti v Africe daly za to, aby měly recyklovaný toaletní papír, nebo aby si do něj měly co utírat, ale podle mě neexistuje člověk, který by si do něj dokázal pořádně utřít zadek. Jeden čas jsem si schovávala vlastní nerecyklovaný za nádržkou, časem jsem to ale vzdala a k vložkám a tamponům přihodila ještě vlhčený toaleťák. Navíc recyklovaný papír často nejde spláchnout. A zase jsme v Africe. Kolik pitné vody spotřebujete na spláchnutí recyklovaného toaletního papíru a není to kontraproduktivní? Recyklát občas alternuje běžný papír tvrdšího povrchu, svůj nynější turnus zahájil minulý týden. Je to lepší varianta, ale v tom, abych pocítila byť jen náznak análního uspokojení, mi brání fakt, že v zásobníku konec ruličky věčně někam sublimuje! Takže nevím, jak mužští kolegové, ale z naše záchoda se věčně ozývá zvuk vzteklého protáčení role hajzlpapíru, dokud jedné z nás nerupnou nervy, nepřerve ho nehtem v půlce a tři metry, které položí vedle mísy, nevymotá.

Učíme se semafory: Dělali jste autoškolu v době, kdy maximální rychlost vozu při sešlápnutí pedálu až na zem dosahovala 30km/hod a na hlavním tahu mezi Prahem a Brnem jste závodili s povozy taženými osly? No, tak já ne, ale dělala jsem ji v době, kdy se ještě minimálně vyskytovaly blikající oranžové panáčky značící, že zelenou mají jak chodci, tak auta. Když to před deseti lety zavedli v Šumperku (hned po kruhových objezdech, kdy pak jeden čas masově stoupla nehodovost), můj děda teprve v Salónu pochopil, co to znamená, do té doby se divil, proč mu do silnice furt skáčou lidi. Takže bych chápala, kdyby to byla olomoucká novinka, ale už to bude nějaká ta dekáda, kdy se to dostalo i do měst pod sto tisíc, takže už bychom se to mohli naučit používat. Přesně takovou rušnou silnici oddělenou tramvajovým ostrůvkem mám kousek od domu. Nejrizikovější pro obě skupiny je část, kde auta poměrně rychle odbočují doprava. Přecházím ji minimálně dvakrát denně a dvakrát až třikrát týdně po ní jedu autem. Pravidelně pozoruju, jak mi na mojí straně blikne zelená a automaticky začnou přecházet i matky s kočárkem nebo teenageři s mobilem v ruce na druhé straně před ostrůvkem, kde zelená ještě není a naskočí tam do dvaceti sekund. Je asi těžký překonat ten Pavlovův reflex a nevrhat se pod kola aut, jakmile uslyším zrychlený zvukový signál pro slepce (na druhou stranu se nabízí otázka, jak to jako rozlišují nevidomí, protože osobně na křižovatce nemám šajnu, ze kterýho přechodu to tikání jde), ale možná je to vlastně něco evolučního. Nechci se ale dostat do přetlačované „ty seš na vozíčku, já ve vězení, kdo se má líp“, takže vzhledem k tomu, že chování lidí na tomto přechodu mám odpozorované, tipuju, že spíš než ve vězení skončím na tom vozíčku, protože jsem přesvědčená, že jednou mě oranžovému panáčkovi navzdory sejme na přechodu někdo jako můj děda. Zhruba tak každé třetí přecházení narazím na řidiče odbočujícího doprava, který je překvapen množstvím chodců na přechodu, nadává a gestikuluje a nevěřícně se dívá na signalizaci pro chodce. To poslední je nejlepší, když se tam podívá půl sekundy potom, co tam naskočila červená, a odjíždí s pocitem, že ti chodci jsou fakt kreténi.

Česneková pletýnka aneb takhle se na ten západ nedostaneme: Naštvala jsem sama sebe. Takový běžný poobědový hlad, kdy máte chuť se po obědě ze školní jídelny něčím dorazit, večer plánujete jít běhat, tak si řeknete, že trochu toho těsta a lepku vám neublíží. V pekárně jsem si vyhlídla čistou, česnekovou pletýnku za sedm korun. Nadýchaný, provoněný těsto. Na to, co se stalo pak, jsem nebyla připravená a litovala jsem, že jsem v jídelně radši nepředstírala, že mi upadl tác a nevyžebrala jsem si porci navíc!

„Prosím česnekovou pletýnku.“ Holka za kasou mi podává slaninovou: „Třináct korun.“

„Promiňte, já jsem ale chtěla česnekovou.“

„Česnekovou nemám. Kde ji tam vidíte?“

„U té cedulky?“ Zkontroluju znova nápis „Pletýnka česnek 6,90,-“, u které se válí něco bílého, co může být česneková, sýrová nebo obyčejná pletýnka, ale rozhodně ne slaninová, protože ta se od nich odlišuje právě tou slaninou na vrchu!

„Ale nemám ji. Kdybych měla ty cedulky pořád vyndávat…,“ sdělí mi o sobě, že je líná kráva. „Takže slaninovou?“

Nejhorší na tom je, že já jsem si konsternovaně vzala tu slaninovou. A odešla jsem s pocitem, že mám něco, co nechci, zaplatila jsem za to dvakrát tolik a nedala jsem druhé straně ani náznakem najevo, že má jít s tímhle přístupem do prdele, ačkoliv když jsem si posléze u počítače žvýkala svou slaninovou pletýnku, napadlo mě x různých scénářů, jak to udělat, a přitom si zachovat důstojnost (a potravu zajistit jinde). Večer jsem zaběhla svůj nejhorší čas za posledních čtrnáct dní.