Kolik kalorií má kebab

Tento příspěvek je nepřístupný dětem a mládeži do osmnácti let. Rozhodně také není vhodný pro citlivé osoby, které si myslí, že o některých věcech by se mluvit a psát nemělo. Vlastně to není vhodné vůbec pro nikoho, ale už se to stalo. Obsahuje sexuální tématiku, nadváhu, alkohol a vulgarismy.

Budu to brát jako takovou výzvu závěru, na kterém jsme se shodly s rulisou (která si myslela, že jsem se u ní nechtěla vysprchovat, protože měla v sítku ve vaně vlasy, zatímco já se nemyla, protože bylo půl třetí ráno a byla jsem ožralá), že nemá smysl se o některých věcech snažit psát, protože jistí přátelé a zážitky jsou nepředatelní/é. V lepším případě zůstanou nepochopení/é, v horším případě skončíte ve škatulce zastydlých puberťáků či vám rovnou odeberou děti nebo domácí zvířata.

Takže. Socka, moje kamarádka od školky. (Tvrdí ona – já mám na ni první vzpomínku až z první třídy, kde mi o přestávce házela penál do zamčené šatny, zatímco já na ni hystericky řvala, že mi zničí plnicí pera a zkřiví kružítko a táta mě zabije.) O Socce by se toho dalo vyprávět spoustu, kdysi jsem ji dokonce donutila založit si blog, aby napsala aspoň o tom, jak se s kolegou z brigády na oko vzali, pak spolu začali fakt chodit a pak se rozešli, když ho nachytala ve vaně s jejich bytným. Pro tento příspěvek bude ovšem stačit několik drobností. Jeden náš kamarád prohlásil, že jsem pravděpodobně vznikla oddělením od Socky. Při stejné výšce, jako mám já, se Socka v průběhu let dostala k šířce, při které, kdyby mi dala půlku své váhy, budeme mít nadváhu obě. Přesto Socčin počet sexuálních partnerů je takový, že kdyby mi půlku připsala, nemůžeme už nikdy krev darovat ani jedna. Ona se prostě vrací z baru, a pokud toho chlapa nesbalila už tam, sbalí ho cestou. Na ulici, v autobuse… ve stánku s kebabem.

Socka taky dost chlastá. Hodně lidí neumí jít „na jedno.“ Socka neumí jít na pět.

Vloni mě přijela navštívit do Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce. Zástěrkou pro to byla simultánní návštěva Grafikovy sestry, která toho roku již potřetí začala omylem chodit s gayem, a Socka jí měla dát nějaké nástroje k včasné detekci. Socka se samozřejmě ožrala. Při placení u baru váhala, jestli se vydá se mnou domů, anebo bude s Grafikem a jeho sestrou pokračovat do gay klubu. Když zjistila, že kdyby se rozhodla pro variantu A, nemám doma alkohol v množství, který by ji uspokojilo, koupila si pro jistotu flašku vína „na cestu“ (stejně skončila v gay klubu, kam ji propašovala v kabelce), kterou si nechala ihned otevřít a začala konzumovat ještě, než zaplatili i ostatní.

Když jsme vyšli na ulici mezi ostatní skupiny v různé míře uvadající střízlivosti, Socka se s lahví vína v ruce a se zasněným výrazem v očích podívala na neonově zářící nápis „Döner Kebab“ naproti a s decibely, které stačily na pokrytí prostranství od hospody po sloup Nejsvětější trojce a k tomu, abychom pak v nastalém tichu slyšeli zvuk nevěřícně se zavírajících oken, pronesla: „Jo… Kebab. Pamatuju si na jednoho černocha z kebabárny v Praze. To bylo to nejvoňavější péro, co jsem kdy měla v hubě.“

Protože minulou neděli bylo po dešti všude bláto, upřednostnili jsme s Bivojem a Delfínou plán jít místo kola na pěší túru, která měla být korunována v dolanské hospodě, ve které najdete to nejlepší z devadesátek, tj. plejádu smažených sýrů s hranolkami v porcích, které by nakrmily africkou vesnici a zabily Kateřinu Cajthamlovou. Bivoj mi tam představil smaženou nivu a věřte mi, že to bylo to nejvoňavější, co jsem v poslední době měla v hubě. Navíc tam jako přílohu nabízí bramborovou kaši.

Na rozdíl ode mě má Bivoj absolutní orientační smysl, jeho jediné menší selhání v tomto směru spočívalo v tom, že nás jednou na cyklovýletě zavedl do hospody, kde točili Litovel, tentokrát nás ale překvapil elektrický ohradník s plemenným býkem, který nám přehradil zelenou (ok, ten plemenný býk tam nebyl, ale představovali jsme si to, když jsme ty dráty podlézali), což myslím, že byla karmická msta za to, že Bivoj cestou ukradl ze stromu jablko. Potom, co si za ohradníkem ze stromu utrhla hrušku Delfína, jsem počítala s tím, že pokud dolanská hospoda zatím úplně nezmizela, budou tam určitě čepovat Litovel. Tím karmická smůla skončila, možná proto, že ta hrušeň rostla na veřejné komunikaci a ne na něčím pozemku, a měli Šeráka.

A další hosty. U vedlejšího stolu seděla skupinka čtyř mužů s asi desetiletým klukem. Taková ta skupinka, která si nemá moc co říct, a tak poslouchá cizí rozhovory! Což samozřejmě dělám taky, ale tak, aby to nebylo poznat.

Nás tři rozhovor nějak nasměřoval ke kaloriím. Pro dokreslení:

Bivoj: „Sjedu si nějakejch sedmdesát kilometrů z Moravskýho Berouna, jedeš se mnou?“

Delfína: Poprvé jsem viděla six pack naživo.

Já: 157 cm, 47 kg, six pack nemám.

Tak jsme prošli nějaké články o nivě a bazálním metabolismu a progooglili jsme se i na objevný článek v Blesku s titulkem „Milujete smažený sýr? Tak to pro vás máme špatnou zprávu!“, jehož obsahem bylo konstatování, že smažený sýr je nezdravý.

Když k vedlejšímu stolu donesla servírka jejich objednávku, místo, aby se pomodlili a popřáli si dobrou chuť, s pohledem směrem k nám jeden z nich pronesl: „Hlavně si spočítejte kalorie.“

Poslouchat cizí rozhovory je blbý, ještě blbější je nepochopit je.

Vyměnili jsme si s Bivojem takové ty pohledy, co nepopíšete, a Bivoj se mě tak, aby se to nedalo přeslechnout, zeptal: „Hele, co tenkrát Socce tak strašně vonělo na tom péru v kebabu?“

Kdyby nic, vybavili jsme do života desetiletého kluka, co taky rád smaženou nivu.