Nejstatečnější čičina na střední Moravě

Pasti na bezbrannou ženu

Takže teď tu o tom, jak jsem kupovala byt. Úvod zkrátím. Jo, mohla jsem mít byt po rekonstrukci, na který bych deset let nemusela sáhnout, pokud by se mi neznelíbily kachličky v koupelně. Pamatujete na takovou tu reklamu, myslím, že na tehdejší Oscar, která končila větou: „Ale my jsme řekli ne“? No, tak já jsem řekla ne a podívala jsem se do územního plánu, zjistila, co se mi vedle baráku chystají postavit, a koupila jiný byt, na který bylo potřeba sáhnout asi už před těmi deseti lety a to tak, že některé věci se měly už při jeho vzniku udělat úplně jinak!

Díky známostem jsem si už v květnu nasmlouvala zedníka na vybourání sádrokartonové příčky mezi dvěma pokoji a její nahrazení za ytongovou (první sebeobdivná chvilka, protože ještě před pěti lety jsem nevěděla, co je to ytong a s jakým se to píše y/i) a podlaháře. Zablokovali si termíny a pak se všechno o tři týdny posunulo, protože na katastru si nepředali informaci ze druhého patra do prvního.

Zedník, u něhož jsem selhání předpokládala nejvíc (týden mi nereagoval na telefon, aby mi pak poslal smsku, že na to zapomněl, ale že už má koupený materiál), stihl za den a půl strhnout, postavit a nahodit příčku, aby mohli podlaháři nastoupit na čas. Mezitím jsme stihli vymalovat dvě a půl místnosti. Do sundání koberců šlo vše podle plánu (což je, převedeno na konkrétní časový údaj, přibližně jedna hodina): „Hm. To se bude muset obrousit.“ Od té doby vím, kolik stojí diamantový kotouč a dobré sousedské vztahy, protože obojí jsem musela zaplatit. O tři dny později: „Můžete se na to přijet podívat? My jsme to vylili, ale tady v té podlaze jsou trámy, takže je to pořád křivý.“ Mohla jsem si vybrat, jestli chci mít přiznané trámy stylově i v podlaze, anebo si dát to stěhování na punk s paní C. za zadkem, které už znáte. Podlaháři zvládli položit lišty a vyprostit smotané lino zpod nábytku nastěhovaného do jediné místnosti v bytě s hotovými podlahami a já jsem si od začátku srpna mohla láskyplně novým mopem leštit podlahy ve svém „forever home“. Toto označení se vžilo během mého týdenního pobytu u Baličky cigaret, kde jsme s Balůem na rohožce před kuchyňskou linkou (kam nás Balička nevykázala, ale já jsem tam měla lepší spaní než v obýváku na gauči s představou, že ji bude Balů budit) přečkali, než nám vyschly podlahy, kterýžto proces jsem jezdila pravidelně kontrolovat a občas jsem z podlahy odstranila nějaké to holubí hovno. Balička mi pustila hororový seriál The Haunting of Hill House, který je o rodině, která kupuje domy, rekonstruuje je a pak je prodává, což mi přišlo dost jako horor samo o sobě, který nepřekonalo ani na zbylých deset dílů s oživlými mrtvolami. Mimochodem, scénáristi v tom seriálu mají chybu – na záběrech je jasně vidět, že už týden po nastěhování má rodina vybaleno. 

Poté nastalo přibližně šest týdnů relativního klidu, pokud za klid budeme považovat: jak jsem si objednávala stěhováky na montáž postele a zpětmontáž staré zapáchající linky, kterou se zdráhali dát zpět, protože prej že, jak mají vědět, jak tam ty tři skříňky pasují, když nevědí, jak to bylo předtím, paninko, a dalo mi neskutečnou práci jim vysvětlit, že deska se nemá lepit a skříňky šroubovat, protože za chvíli celá linka půjde do prdele, týden jsem fungovala bez dřezu, než jsem našla hodinového manžela na výměnu baterie, zapojení pračky a přivrtání držáku na sprchu, průběžně malovala a uklízela po malování a po malování uklízela i potom, co jsem už nemalovala, protože na nové podlaze se neustále znova a znova objevovala barva, jak kdyby prosakovala spodem, drhla jsem lišty, jezdila pro nábytek, občas u výdeje ve skladu zjistila, že nacpat metr devadesát vysokou skříň do auta bude trochu problém, sháněla někoho, kdo mi smontuje nábytek, ať už za peníze nebo za pivo z večerky a příslib domácí sekané od výčepního Stevena Segala v retro hospodě čtyřicet sekund od baráku, řešení zatýkání střechou s předsedou SVJ (kterého nějak podvědomě pořád oslovuju předseda družstva), podání přiznání k daní z nabytí nemovitosti, k jehož čtyřem stranám existuje dvanáctistránkový návod na vyplnění, samotné vyplnění potom trvá asi deset minut, ale předchází mu čtyřhodinová rešerše (druhé sebeobdivné okénko: spočítala jsem směrnou hodnotu, aniž by mi to finančák vrátil) a takhle dva měsíce mezi krabicemi, jejichž obsah zatím nebyl kam dát, a s myšlenkou, kdy už nastane ten moment, kdy si budu moct beztrestně hodit nohy na nový gauč a nekoukat na chybějící lišty pod (od barvy pořád zaflákaným) topením nebo ze zdi trčící hadice od plynu od vypojeného sporáku.

Vždycky, když už jsem si myslela, že jsem si těchto privilegovaných starostí ukousla moc velké sousto, objevil se někdo, kdo mi zachránil zadek: Bivoj, aby mi sestavil koupelnový nábytek a odvezl pro barvu do Hornbachu (protože na začátku července mě neminula kroupová kalamita, a když vám na opravu nabídnou zářijový termín opravy auta v Salónu republiky – protože Salón má jediné dvě věci, které nemá Město, kde zavraždili posledního Přemyslovce: náplavku a použitelný servis Huyndai – tak se neodmítá), Balička cigaret a Sporty Spice s vínem a čistými hadry, aby mě motivovaly v poslední fázi malování a úklidu, nebo kolega z práce splňující normy pro příprav instalací kuchyňskou linku s tím, že si rád odpočine od vývoje a udělá to za cenu materiálu. 

Kuchyňskou linku jsem objednala už v červnu. V průběhu vysvětlování, co všechno nepotřebuju, se mě designérka zeptala, jestli jsem si jistá, že vůbec potřebuju kuchyňskou linku. Když se nad tím teď zamýšlím a beru v úvahu, že dva měsíce vařím na dvouplotýnkovém elektrickém vařiči (takže skoro nevařím) a z toho dva týdny myju nádobí ve vaně, tak asi vlastně nepotřebuju.   

A teď ty fajné historky okuchyňské lince, které jsem slíbila pořídit si vlastní. Nutno podotknout, že ne za všechny může kuchyňské studio a jednostranně nevýhodná smlouva.

Před zahájením příprav instalací na novou linku bylo třeba zbavit se té staré včetně sporáku a digestoře. A tak nějak začíná rasismus. Chtěla jsem strávit co nejmíň času bez úložného prostoru a mytím nádobí v koupelně, takže jsem linku zadarmo nabídla už v červenci, abych měla jistotu, že v září si ji na sto procent někdo odveze. To jsem ještě nevěděla, že když sebevětší píčovinu nabídnete zadarmo, stejně se vám ozve aspoň dvacet cikánů, kteří ji budou potřebovat. Vybrala jsem jednu, která mi připadala nejdůvěryhodnější, protože tvrdila, že mi odpoví večer, protože je v práci, a zkoordinovaly jsme si odvoz na konec září.

Koncem září jsme si upřesnily den a čas, neděle 10:00, v jednu jsem plánovala odjet na výlet, s instalacemi se mělo začít v pondělí brzo odpoledne. V 10:30 jí píšu, jestli je na cestě. V klidu mi odpovídá, že jí odřekli odvoz. Oznamuju jí, že to dávám znova do inzerátů. Prosí mě, ať ještě chvíli počkám. Ozývá se mi zájemce, co si může přijet hned. Dávám pro cikánku, která si mezitím zajistila jiný odvoz, linku do šesti do večera do rezervace a nasraná odjíždím na výlet. V pět se mi má ozvat, že vyjíždí. Ve tři čtvrtě na šest po třech přečtených a nezodpovězených zprávách píšu zájemci z odpoledne, který už si nemůže přijet hned, ale druhý den ve čtyři. Ve čtyři přijede a do šesti odmontovává a odnáší kusy linky. Příprava instalací se o cca čtyři hodiny posunuje.

Myslela jsem si, že příprava elektroinstalací na linku znamená vytahat pár kabelů ze zdi. Kolega na instalacích pracuje v pondělí do půl desáté, v úterý do půl desáté, při čemž si odskakuje na rodičák a přiváží mi syna, kterého za zvuků sbíječky doučuju u pizzy angličtinu (dnešní metodika výuky angličtiny by byla na samostatný příspěvek a tenhle už teď dosáhl délky, kterou twitterová generace nedá). Vytáhnout pár kabelů ze zdi vypadá tak nějak:

Teda potom, co už jsou odklizené sutiny.

Ve čtvrtek má nastoupit montážník s kuchyní, kolega můj byt opouští ve středu kolem půl šesté a v šest přichází Balička cigaret a Sporty Spice na brigádu, která má nahradit původně domluvenou večeři v něčem jiném než jsou tepláky od sádry. Zde sebeobdivné okénko číslo tři: váleček na malování mi naši naposledy půjčili, když mi byly asi čtyři, pak jsem pod dozorem vymalovala dvě stěny v obýváku. Chtěla jsem to mít hezký i za kuchyňskou linkou, protože potvrzuju teorii, že ani mikroskopický obraz povrchu záchodového prkýnka není děsivější než to, co objevíte, když odsunete kuchyňskou linku. Jedinou chybu to mělo v tom, že jsem žila v domnění, že toho Proluxu tam je půl kýble, ne pětina, a primárně jsem přece jenom potřebovala zamáznout stopy po hmoždinkách a vytlučených kachlích, takže za linkou to pořád vypadá buď tak, že půjčili čtyřletému děcku váleček, anebo že někomu zbyla jenom pětina Proluxu. Na ty kachle ta barva taky nestačila, protože to chtělo tři vrstvy, takže jsem dodělávala už s novou linkou, ale jsem strašně dobrá v oblepování nábytku a vypínačů páskou.

Ve čtvrtek nastoupil montážník. Nechtěl vařit kafe (na dvouplotýnkovém vařiči v obýváku), uměl používat záchodovou štětku a oslovoval mě „paní domácí“. Tímto oslovením mě volal a dožadoval se odpovědí na otázky typu „Úchytky chcete vodorovně nebo svisle“? nebo „Kohoutek u baterie chcete k sobě nebo vpravo“? netuše, že veškerou invenci jsem v kuchyňském studiu vyčerpala už při tom, kdy jsem definovala, že bych chtěla, aby moje kuchyňská linka měla nějaké skříňky, popřípadě se na mě takto obrátil, když jsem se vrátila z oběda: „Máme tady první problém. Chybí tady metr zástěny v tom dekoru, co jste si objednala, místo toho dodali tři metry zástěny v dekoru dub. Tak já to sem zatím dám a oni vám to přijdou vyměnit.“

Ten druhý problém si nechal na pátek. „Myčku i dřez máte připojený, ale musíte si pozvat někoho, kdo vám to napojí na odpad. Tady měla být jenom díra ve zdi, tady na tohle nemám nářadí. Proč vám to neudělali, když pracovali na tý elektrice?“

Mám dojem, že kolega kolem toho odpadu obcházel. Ale buď spoléhal na montážníka nebo mu chyběly ty čtyři hodiny.

Ještě v pátek jsem sehnala instalatéry, kteří měli přijít v sobotu ráno. Asi mě měl varovat instalatér, který má čas hned druhý den. Přišli dva a neuměli vyndat zásuvku pod dřezem, kvůli čemuž jsme museli volat montážníkovi, aby nás po telefonu instruoval. Zde se opět ukázalo, jak přeceňuju muže, když si myslím, že když je někdo řemeslník, umí vysadit šuplík, a neprozřetelně jsem si nechala ukázat jenom postup vysazení zásuvky u přívodu k plynu. Po desetiminutovém zápasu se zásuvkou pět minut pozorovali můj poslepovaný odpad, kde z padesátky vede redukce na čtyřicítku a trubka inspirovala tvůrce filmu Aligátor v newyorské kanalizaci nebo jak se to jmenovalo, a potom pravili, že nevědí, co s tím mají dělat a budu muset linku rozebrat: „A proč jste to neudělala rovnou“? a odešli.

Jako přiznám se, že v tu chvíli mě napadlo, jestli bych se prostě třeba nemohla pod tíhou sebelítosti, ytongu, mytí nádobí ve vaně a rozhodování zhroutit. Kuchyňská linka se samozřejmě bez poškození rozebrat nedala a kde jako asi seženu normálního instalatéra, co bude mít čas dřív než za dva týdny. Poslala jsem do prdele pár lidí, vyplakala jsem se a zavolala kolegovi. Nakonec jsem hřešila na to, že kolega měl výčitky svědomí, protože zřejmě od začátku tušil, že ten odpad nebude ok, tak za strašného pičování, že měnit odpady nacpaný ve skříňce pod dřezem, je fakt voser, to ve středu udělal. Trvalo mu to čtyři hodiny. Čtyři hodiny, které pro mě neměli profesionální instalatéři a které nám chyběly kvůli tomu, že jsem nebyla rasistka!

Do pozvánky na kolaudaci jsem tedy mezi FAQ mohla napsat:

Q: Ta linka je dvoubarevná schválně?
A: Skříňky ano, deska ne. Prostě mi místo jednoho metru v dekoru beton, dodali tři metry v dekoru dub, to se stává, no.
Q: Ty lišty v kuchyni a obýváku tam chybí schválně?
A: Ne, ty jsou opřené v komoře.
Q: Ty máš dítě?
A: Ne, to kolo opřené v pokoji je moje a ten pokoj slouží jako skladiště všeho, co zatím nemá svoje místo a nevešlo se do komory. A to jste to neviděli dva dny zpátky.
Q: To už je takhle hotový?
A: Ne. Jsem to nestihla, no

Se zapojením myčky jsem se z módu, že bych se strašně ráda ujala své ženské role u sporáku, kdyby mi laskavě někdo jiný než já zajistil jeho připojení, dostala do módu emancipované ženy, která si umí vymalovat, nakoupit hřebíky v Hornbachu (kupuje se to stejně jako zelenina v supermarketu!) a fundovaně odpovídat na otázky typu „Má to trysky na zemní plyn nebo propan butan?“ či „Tady ta zásuvka dole má vlastní obvod?“ Než přišlo sobotní ráno. Balů něco štrachal v rohu ložnice, mezi skříní a zdí, kde jsou opřené obrazy, které zatím nevím, jak mám pověsit, sušák na prádlo a žehlicí prkno a další bordel. „Co je, vole, je sedm ráno,“ okřikla jsem ho. Když jsem v osm vstávala, našla jsem u skříně toto:

  

A začala uvažovat o tom, jestli by nebylo lepší ten byt prodat dřív, než splaskne realitní bublina. Jako já chápu, že je to mrtvé, ale mrtvé to je až od chvíle, kdy to Balů zabil! 

Nejstatečnější čičina na střední Moravě naznačuje, že takhle ten odpad v pořádku není a že budu smutná.

 

P.S.: Tenhle příspěvek mám rozepsaný asi dva týdny, takže by mohl být ještě mnohem delší. Například obsahovat příběh o tom, jak když zapnu digestoř na nejsilnější odtah, tak mi sfoukne plynovou desku.