Domácí kuchyně

à la carte Žena s moly

 

Nepamatuju si, že by mě a sestru Sovu kdy máma učila vařit. Musely jsme někdy oloupat brambory, uvařit těstoviny nebo něco nakrájet, nikdy si nás ale nezavolala k plotně, aby nám vysvětlila postup toho, co právě dělá. Ono ale, co si budeme povídat, i kdyby ano, stejně by to zas tak valný efekt nemělo, protože u nás doma vždycky líp vařil táta, kterýžto toto ale zřejmě považoval za úkol pro matku. Na její obranu musím říct, že když vezmu v potaz, jak vařila její matka, tak je to ještě pořád na jednu michelinskou. Doma ani u druhé babičky se nikdy moc nevařily vývary, zato u prarodičů z máminy strany vždycky při naší návštěvě. Proto jsem až v dospělosti zjistila, že hovězí vývar je dobrá polívka, a nemusí jej nutně představovat osolená voda, ve které plavou kostky vařeného hovězího a nedovařené kousky celeru posypané petrželkou. Od prababičky z máminy strany pamatuju jenom míchaná vajíčka a linecká kolečka na Vánoce. Její sestra na tom prý byla ještě o několik kategorií někde jinde, takže se spíš věnovala kariéře úspěšné několikanásobné vdovy. 

Co se týče pečení, moje matka peče stejně jako pekla její matka, takže se nedá říct, že blbě, protože to znamená vůbec. A i kdyby ano, chápala bych, že pokud jako novomanželka a čerstvá matka žijete patro nad tchyní, která na Vánoce napeče dvacet čtyři druhů cukroví, každou neděli vám posílá domácí koláče a vašim dětem peče třípatrové narozeninové dorty, můžete se na to akorát tak vysrat. Tak se dostáváme k babičce z tátovy strany, která byla u plotny opakem mých dalších (pra)babiček. Kromě knihovny kuchařek měla staletími prověřené ručně psané recepty po mojí prababičce, která je měla po svojí matce a tak nějak dále až M.D. Rettigové a v tehdejším patriarchálním Československu byla jediná žena, o které její manžel prohlásil, že vaří líp než jeho maminka. 

Stejně jako já, i moje teta tvrdí, že ani ji její matka nenaučila vařit nebo péct a že to všechno předávala svojí neteři, zatímco tetu posílala do sklepa pro brambory a zavařeniny. Se mnou to vlastně dělala babička podobně. Pamatuju si, jak mi dovolila válet těsto, vykrajovat z něj obdélníky na kynuté buchty, jak jsem mohla klást na košíčky oříšky, slepovat žloutkové věnečky a ujídat sníh, ale nikdy mě nic neučila. Dneska mám svoji teorii proč. Ono totiž být tou vyhlášenou kuchařkou a pekařkou znamenalo taky v devět ráno začít připravovat ingredience, ve dvanáct prostírat stůl a do dvou sklízet a mýt nádobí. Takže půl dne v hajzlu. Babička prostě možná jenom nechtěla, abychom tohle dělaly i já a teta, tak nás to preventivně nenaučila. Musím konstatovat, že u nás obou jí to vyšlo. Tu holku s rodinnou školou chlapi celkem podcenili.

K tomu, co umím, jsem se tedy provařila sama. To, co umím, nesmí zabrat víc než půl hodiny. Pokud ano, všechen čas nad vymezenou půl hodinu ta věc musí strávit v troubě nebo pod pokličkou na mírném ohni, abych se jí nemusela věnovat. Umím skvělou anglickou snídani, mletý hovězí dělám i na vyžádání (ne, nejsou to boloňský špagety, je to mletý hovězí s rajčaty a s tím, co se právě nachází v lednici) a s naším kuřetem s bramborovou kaší jsme s Baličkou cigaret uvažovaly, že se přihlásíme do Prostřeno (teď, když už mám dost místností na šmejdění, by to i šlo). O víkendu navařím pět litrů polívky, část jím na svačinu během týdne a zbytek jde do mražáku. Uvítám jakýkoliv zeleninový recept, se kterým se vejdu pod dvacet minut. Poslední dobou jsem si zvykla urychlovat i přílohy, například jsem nakoupila tortilly, do nich uvařila červenou čočku a přidala zbytky z lednice od slaniny, přes konzervu krájených rajčat, kterou jsem omylem otevřela místo fazolí na anglickou snídani, po olivy a cuketu. Nejsem ale ten typ, co na večírek přinese něco po domácku velmi elaborovaného a k tomu upeče domácí housky, já prostě donesu tvarůžky a chipsy.

Cesta k tomuto stavu byla samozřejmě dlážděna i úmysly vařit podle různých receptů. Recepty, řekněme, nejsou úplně koncipovány pro lidi, které jejich rodiče neučí vařit. Tak třeba receptům, které obsahovaly pokyn „udělejte jíšku“ jsem se cíleně vyhýbala do doby, než jsem zjistila, že jíška se dá koupit a výsledek je stejný minus zapatlaný (dost možná i připálený) hrnek navíc. Další moje oblíbené je „přidejte vývar“, jedno jestli zeleninový nebo masový, u jídel, kde jste při nákupu surovin podezření na jeho nutnou přítomnost neměli. Navíc děláním vývaru bych překročila ten limit třiceti minut. Já vím, že lidi to mají předvařené v mražáku. Ale tam už mám ty polívky. A jednu krabičku se zeleninovým vývarem, na kterou jsem si ale zatím nikdy nevzpomněla včas. 

Nedá se říct, že by mi vaření vadilo, prostě jenom znám spoustu jiných činností, které považuju za důležitější, a žádné jídlo mi nechutná tak, abych kvůli němu strávila hodiny u sporáku. Jinak to mám s pečením, které provozuju přibližně jednou do roka, kdy mi někdo s dobrým úmyslem věnuje meruňky, ať si je zavařím a něco si upeču, tak udělám hrníčkovou buchtu a přinesu ji do práce a zbytek meruněk rozdám, nebo když dostanu chuť na babiččiny kynuté buchty s povidly. Úspěšnost vykynutí těsta je tak padesát na padesát a rozhoduje to i o tom, jestli se další pokus uskuteční za rok nebo za dva. Úplné no-go je pro mě vánoční cukroví. Zaprvé proto, že mi v podstatě nechutná, připadá mi, že existují jen tři druhy – vanilkové rohlíčky, linecké a „něco s rumem“ – a všechno ostatní jsou jen jejich variace, které by vůbec neměly být brány v úvahu v tradičním vánočním soutěžení v kanclech i u pásů o to, kdo je víc žena. Zadruhé je pro mě neakceptovatelné, že tak titěrná věc dokáže nadělat tolik bordelu.

Z nás dvou je Sova rozhodně ta, co toho v tomto ohledu zdědila po babičce z tátovy strany víc. To ona je ochotná dělat omáčky, domácí knedlík, péct muffiny a jednou myslím přišla i s vánočním cukrovím, které nikdo nejedl, protože já z vánoční kuchyně nepreferuju nic a táta preferuje tu slanou část. 

Celý tenhle dlouhý úvod směřuje pouze ke krátké historce z kolaudace bytu, kam byla Sova též zvána.

Koncept kolaudace byl stavěn jako všechny předešlé kolaudace včetně těch studentských, kdy hosté posedávali na kradených sedačkách a matracích, které jsme ve dvě ráno s Delfínou, Makovou Panenkou a Baličkou cigaret odtáhly od popelnic, tj. přineste co nejvíc jídla a pití, aby mě to vyšlo co nejlevněji, mám totiž hypotéku. Od studentských kolaudací se tato však lišila například tím, že jsme neměly stáčené víno, nýbrž lahvové a v osmi lidech jsme jich vypili pět, při čemž ty zbývající tady po dvou týdnech pořád jsou, zato ubylo z kartonu bezlepkových birrelů. Snědlo se jedno balení chipsů, zbytek, včetně edice řepných a celerových, budu postupně odnášet na další akce svých kamarádů, a to i po datu spotřeby. 

Drahomíra se mě poté, co mi věnovala zástěru a chňapku s nápisem „Domácí kuchyně“ zeptala, jestli se teď, když mám novou kuchyňskou linku, naučím vařit. Našla jsem si tedy recept na slanou roládu z listového těsta. Když bylo Socce asi dvanáct, napsala si o mně do deníčku, že „jsem hladová a líná“. Slaná roláda splňovala kritérium vyhotovení do půl hodiny málem i s pečením a přišla mi nízkonákladová. Nízkonákladová asi je, když do ní kupujete gothaj a ne 95% šunku, eidam 30% a ne goudu a hermelín a pomažete ji kečupem a ne pestem. Navíc to těsto mělo na dýlku snad metr, takže jsem zavrhla, že bych udělala dvě.

Všechno se vyvíjelo slibně. Posledním krokem receptu bylo „zaviňte jako roládu.“ Tato instrukce pak zavinila chemickou reakci „hrnečku vař“, kdy hermelín a goudu mohli ochutnat i sousedé o patro níž. Mimochodem, v kombinaci s bazalkovým pestem je to vynikajicí záležitost. Proč v receptech předpokládají, že umíte udělat jíšku, máte v mražáku vývar nebo víte, jak se balí roláda? Možná, že bych mohla vypracovat kuchařku receptů na recepty, která by vysvětlovala pojmy jako špetka soli, mírný oheň, zesklovatět nebo zaviňte jako roládu.

Potom, co jsem z vnějšku rolády obrala sýr a nakrájela ji, jsem to svedla na těsto a konstatovala, že příští ho koupím v Lidlu místo v Albertu, a přejmenovala ji na slaný štrúdl, po kterém se jenom zaprášilo! Zvlášť proto, že ho bylo takové množství, že šel nakrájet asi tak na těch osm kousků.

Delfína proto měla oprávněné obavy, jak zvládnu pod jejím vedením umotat sushi, když je to vlastně taková japonská roláda. Po mírných komplikací typu najít v mé domácnosti skutečně ostrý nůž se však Delfína prokázala být mnohem lepší učitelka než abstraktní recepty na internetu a já si můžu na seznam jídel, která umím udělat, připsat další, jehož příprava se vejde pod půl hodinu.

Co se týče estetické stránky věci, trochu jsem spoléhala na Sovu. Jak je ovšem vidět z následující fotky s doprovodným textem „nevím co, ale něco je špatně“, je jasné, která z našich babiček ten den bděla nad našimi troubami a sporáky a nechala Sovu upéct penisovníky.

  

Penisovníky