Trampka ze mě nebude

"Hele, krysa, vychlastáme ji!" - třídní profesor na blíže nespecifikované akci


Povýletová bilance: nálezy: 1xklíště, 1xkuří oko, 1x spálená záda, 1xzjištění, že nejsem schopná postavit stan, 1xzjištění, že ho nejsem schopná ani složit, 1xzjištění, že jsem už skutečně růžovovzdorná, 1xzjištění, že moje záda potřebují postel a 3x zjištění, která nemohu zveřejnit. ztráty: asi 10 000x mozková buňka, 1xpár ponožek a skoro 1xauto.



Výlet začal jako pseudoroudmůví. Se mnou jako s řidičkou. Vezla jsem Socku, Tolstolobika, naše zavazadla a zavazadla P.T.ho a Otce Třídního, protože ti cvoci se tam vypravili na kole. Na Tolstolobika jsme před jeho domem půl hodiny čekaly – čtvrt hodiny vypínal počítač a čtvrt hodiny se převlíkal. Mezitím si nás přišla prohlédnout jeho maminka, aby věděla, čemu svěřuje jediného syna. "Ty umíš řídit?" ptala se mě nedůvěřivě.
Poznala jsem i Tolstolobikova tatínka. Už vím, po kom Tolstolobik je – taky věc, která by se dala shrnout v jedné větě, vysvětlil deseti a to ještě tak, že neznat Tolstolobika už tři roky, tak to nepochopím.
Než jsme vyjeli, maminka se dvakrát vrátila z domu – jednou s Tolstolobikouvou taškou s jídlem a podruhé s jeho mikinou. To mě vlastně ani taky moc nepřekvapilo.

Během deseti minut jsem získala dvě cenné životní zkušenosti – zaprvé, že s plně naloženým autem se například nelze rozjet na dvojku, a tudíž bych měla přestat být řadivě líná, a zadruhé, že je ode mě velice prozíravé snažit se cpát chlapy na zadní sedadlo, abych neměla možnost je něčím praštit; "Hele, máš tam červenou!" a "Zařaď si trojku!"
Vůbec nevím proč, ale po deseti kilometrech už Tolstolobik moc nemluvil. Teda kromě: "Vypni tu klimatizaci, já jsem nachlazenej." Jasně, to nevadí, že je venku třicet. Taky jsem ji nevypla. Proto to opakoval každých deset minut.
Ale dokumentoval hezky.

Ještě před týdnem jsem myslela, že ujet bez dozoru devadesát kilometrů je nad mé schopnosti. Ne snad proto, že bych nepoznala na semaforu červenou, nebo nevěděla, kdy mám zařadit, ale s mým orientačním smyslem se stěží orientuju po vlastním pokoji a po městě mě často spolujezdec musí navigovat. Ale... oni mi nelhali, tam venku jsou opravdu ukazatele! Radost ze zjištění, že se dokážu orientovat podle ukazatelů, trochu kalí fakt, že bez nich jsem pomalu nebyla schopná dojet ani do dva km vzdáleného krámu.

V Žamberku jsem sice trochu bloudili, protože jsem špatně odbočila, ale já stejně strašně ráda objíždím kruhové objezdy kolem dokola, takže co...

K samotnému výletu by vám měla stačit informace, že prostě proběhl. A líbil se mi, ale více detailů poskytnout nemohu, protože mě čtou samí slušní lidé a já je nechci odradit :)
Ale prostě... pokud jedete na výlet s naším Otcem Třídním, nemůžete si pod tímto pojmem představovat dny nabyté sportovní aktivitou, zpěvem pochodových písní a kocháním se přírodních krás (i když nikomu se ve výše zmíněném nebrání a sportovní aktivitu dokonce vykonával sám Otec Třídní – on, P.T. a jeden z jeho kamarádů, kteří jeli jako "pedagogický dozor").
Tedy, některé školní výlety tak možná probíhají, ale... když jsme kolem šesté dorazili na místo, Matka Třídní vedlejší třídy byla v hospodě a mí spolužáci seděli mezi stany a balili jointa. Degenka nás uvítala slovy: "Dáte si whisky, vodku, slivovici neno medovinu?" a ten pravý výlet začal.
Tolstolobik a Socka zatím postavili stan – je milé, když vás vaši přátelé znají natolik dobře, aby u podobné činnosti nežádali vaši účast.

Toho večera bylo whisky a vína požehnaně, a tak jsem se trochu ztrácela v čase (když jsem pak nemohla najít stan, tak vlastně i v prostoru), a tudíž mě o mnoho hodin později, když jsem se soukala do spacáku a přemýšlela, kam asi zmizela moje karimatka, mírně překvapilo, že je půl třetí.
Celý první večer mám poněkud v mlze, ale několik vztyčných bodů z mlhy přeci jen září; někdy během večera dorazil Otec Třídní s P.T.m. Nevím, v kolika hospodách se dokázal takhle zřídit, ale celkem se divím, že dorazil vcelku. Objevili jsme ho v hospodě, kam se přesunula část osazenstva, jak tancuje s Pomlčkou. Už nevím, z jakého důvodu, ale vyhrožovala jsem, že mu nedám jeho věci z mého auta, a tak, také nevím, z jakého důvodu, usoudil, že si se mnou proto musí zatancovat.
Mé postoje k podobným pohybům jsou myslím známé, tudíž jsem se bránila... Myslím, že existuje příliš mnoho fotek, na kterých mě Otec třídní někam odnáší a pak mě nutí dělat tyhle strašné věci. Vzhledem k tomu, že je to matikář, nutí mě dělat strašné věci po celý rok, ale školní akce bývají ještě jakýmsi přídavkem.

Pak si vzpomínám, že Socka a Sancha se šly koupat a Kačátka mi přišla ozmánit, že tam právě vznikla nudistická pláž, a tak jsme se šly podívat blíž. (Ale tahle věta vůbec není myšlena tak, jak zní.) Socka zrovna hledala vršek od plavek, Kačátka jí svítila baterkou a občas kolem nás proběhlo něco nahého, včetně "pedagogického dozoru". Vtom mě cosi chytlo a utíkalo to se mnou směrem k vodě. Kačátka se marně snažila mě tomu vytrhnout, cestou se mi jen podařilo odkopnout pantofle a pak už jsem se oblečená koupala. A kousek ode mě se smál Otec Třídní. Už naštěstí v plavkách.
Když jsem mu naznačila, že mi možná trochu vadí, že jsem se ve vodě ocitla v džínách, tílku, mikině a dokonce i v ponožkách, ochotně se mi nabídl, že mi půjčí triko a trenky. Několik panáků a tři čtvrtě litru vína souhlasilo, a tak jsme se vydali do auta převléknout. Za Buqoyovými otevřenými dveřmi se Otec Třídní převlékl a já jenom doufám, že jsem to nijak nekomentovala. Ale vzhledem k tomu, že druhý den si evidentně nepamatoval (nebo to alespoň mistrně předstíral) mnohem zajímavější věci než by byl nějaký můj komentář k jeho... tyrkysovým plavkám, tak je to asi jedno.
Poté mi věnoval modré tričko a trenky mi dal dokonce vybrat.
Chtěla jsem si je schovat a případně ho s nimi potom vydírat, ale před odjezdem si je vyžádal zpátky.

Po slabých třech hodinkách spánku jsem se probudila a pak se další dvě hodiny s mírnou kocovinou, bolavými zády a profesorovými trenkami snažila střídavě úspěšně a neúspěšně usnout. V sedm jsem ze stanu vylezla ven a na cizí karimatce společně s ostatními po zbytek dopoledne upadala do mdlob.
Když začalo pršet, všichni se odklidili do stanu, jen Otec Třídní zůstal ležet. jeho obětavý druh ho aslepoň přikryl další karimatkou, ale inkriminující fotodokumentaci stejně máme.

Kolem jedenácté Matka Třídní vedlejší septimy, tudíž moje Teta Třídní, nesměle navrhla, že bychom mohli uskutečnit menší výlet. O půl dvanácté jsme se tedy vydali do dva kilometry vzdálené hospody, kde jsme si dali vyprošťováka a oběd. Zpátky jsme šli ve třech skupinkách, z nichž dvě se cestou zastavili v další hospodě. Hádejte, ve které jsem byla já.

A tak nějak to bylo pořád. Já varovala, že moralisté, čisté duše a rodiče by to neměli číst.

Z výletu jsem odjížděla dřív než půlka, ale přitom ne dřív než druhá půlka. Jela jsem sice s jinou posádkou, ale naložená stejně (dokázala jsem s úspěchem dojet do Chocně a z Chocně do Hradce – povstaňte a připijte mi). V důsledku značně ztěžknutého Buqoyova zadku jsem se s ním nemohla vyhrabat do strmého kopce po neposečené trávě. Sancha mě upozornila na dalšé výjezd, ke kterému bych nemusela stoupat do kopce. Že to vájezd nebyl, jsem se uvědomila, když se ozvala rána z Buqoyova bříška. Chudák Buki sjel z metrového srázu. Nic mu neupadlo, ale stejně jsem se mu čtvrt hodiny omlouvala. A už nikdy nebudu autem vyjíždět z žádných "výjezdů", které bych já sama nebyla schopna bez újmy sjet po zadku.
Do Chocně cesta probíhala v pořádku až na... na to, že jsme díky dvěma traktorům málem uvízli ve strmém kopci a já jen tiše doufala, že kvůli nim nebudu muset zastavit úplně, protože bych Buqoye už taky nemusela rozjet směrem vpřed, nýbrž jen vzad... a pak, když jsem pouštěla... vlastně, když na přechod vletěl chodec a já skutečně musela zastavit a opět jsme stáli v kopci... když jsem se znova rozjížděla, prostě to nešlo bez toho, abych se Buqoy neposunul kousek dozadu a paní za námi nehezky gestikulovala... ts, tak když vidí Zetko, má se postavit dál od nás, ne? A pak... když jsme vysadili Sanchu a museli vycouvat ze slepé uličky... logika si jaksi vzala dovolenou a já si najela na zcela opačnou stranu. Nešlo to tam, ani zpátky, motor řval a Buki ujížděl dozadu – a za námi stojící kamión... a v jednu chvíli jedoucí cyklista, o kterém jsem neměla tušení. Nakonec jsem vypla hysterii a zapla mozek a ze slepé uličky se dostala. Couváním prakticky skoro do kruhového objezdu. Za kolik by to bylo bodů?
Potom jsme vysadili Paellu a vydali se už skutečně na cestu domů. Jenže než jsem objela blok, zjistila jsem, že potřebuju strašně na záchod. A to tak strašně, že jsem musela zastavit achvíli se jen klepala na sedadle. Dát nohy od sebe do té míry, že by jedna byla na spojce a druhá na plynu, by znamenalo počůrat se. Nakonec jsem močový měchýr přemluvila k alespoň ještě petiminutové spolupráci a vydala se zpátky k Paelle, která mi velkoryse dala k dispozici jejich toaletu. Při té příležitosti jsem se seznámila se zbytkem jejich rodiny – maminka byla moc milá, ale otec s bratrem na mě koukali trochu divně.

Jestli vás zajímá, proč v posledním odstavci pořád píšu v příčestí minulém m- i, tak je to proto, že Buqoy není žádný neživotný rod!!! Ale o tom jindy.

Co se růžovovzdornosti avizované v perexu týče, tak během výletu vskutku dosáhla maxima. Nejenom, že mě Růžovky vůbec neiritovaly (jen Socka se mírně naježila, když Rysulka vyžadovala vysvětlení významu slova infantilní), dokonce jsem s nimi i strívila trochu času a nebyl to čas nepříjemný. Hlavně, když mi Blběnka první den dala salám. Nevezla jsem s sebou totiž žádné jídlo a v průběhu večera jsem zjistila, že Tolstolobikova houska snědená při cestě nestačí. Proto jsem z vděčnosti (a opilosti) Blběnce slíbila, že ten salím sním i se šlupkou. A taky snědla.