Prchám...

... na místo, ze kterého se dřív prchala na místo, ze kterého prchám teď.

Z lůna velkoměsta (to speciálně pro Pardubičáky, Choceňáky, Mejťáky a jinou veteš :o) ) a z domu, kde mohu hospodařiti zcela dle svého uvážení (alespoň do chvíle, než to zaregistrují protipožární čidla) do lůna přírody, na chatu, kde zcela dle svého uvážení hospodaří mí rodiče a jejich přátelé.
9 z 10 lidí mého věku vám potvrdí, že v osmnácti (vlastně skoro devatnácti... nechcete zrušit narozeniny a ignorovat plynutí času?) tohle není normální. Naštěstí se ani nesnažím tvrdit, že je.

Dneska jsem měla jet za Sanchou do Chocně. Dopoledne jsem ji pro jistotu psala SMS, jestli na mě nezapomněla. Zapomněla. Prý si myslela, že to neplatí, když jsem se neozývala. Dobře, domluvily jsme se v pondělí, od té doby jsme spolu nemluvily. Já taky nemám ráda, když někdo dělá mrtvého brouka a pak se na poslední chvíli ozve. Akorátže Sanche to většinou nevadí.
Ale budiž. Neodpustitelné je, že mi hned v příští tprávě sdělí, že Vejr 06 není zas tak jistej, neboť Adléta jim našla last minute do Tunisu a v pondělí by měly odlétat. Oficiální začátek Vejra, známý už od května, je v neděli 9., kdy máme na chatě střídat rodiče.
Chápu, last minute, sleva... ale vzhledem k tomu, že jim jde stejně jenom o to, aby se opekly, tak jim může být jedno, jestli se budou opékat v Egyptě nebo v Chorvatsku, tak si snad do prdele můžou vybrat jiný datum!
Jak se opovažují dotknout se Vejra? Šáhnout mi na Vejra je jako šáhnout papežovi na přirození... teda na Krista. Mírumilovní křesťané by vás za to taky šli upálit.

Takže ano, přátelé, nasrali jste mě, a tak se odjíždím schovat máme za sukně. Vlastně mámě ne, většinou se schovávám u táty, protože máma sice dělá velká, leč málokdy užitečná gesta. A v tomhle případě se jdu především schovat za sud s pivem. Hezky si vlezu ke chlazení a vy si v Tunisu chcípejte vedrem.

A taky tam jedu uklidnit vnitřní hlas, který mi od chvíle, co jsem odtamtud včera odjela, šeptal, že se něco stane. Paranoia, já vím. Ale co kdyby... A taky mi třeba říká, že nemám jezdit autem, protože od zavedení bodového systému sleduju víc tachometr než silnici. Anebo taky, že mě zastaví při běžné kontrole a nadýchám zbytkáč – ještě z úterý (včera jsem si splnila své předsevzetí, že během prázdnin budu minimálně jeden den v týdnu střízlivá). Protože v úterý to... dovolte, abych jako ilustraci uvedla výrok Otce Třídního potom, co přišel učit po akci: "Včera jsem... včera jsem... to ano."
Zvláštní, já se vždycky nejvíc opiju s rodiči – v úterý mě při příjezdu, cca o půl čtvrté, (cestou jsme se se setrou ztratily jenom dvakrát – udělaly jsme si takovou Orlické hory tour... a co, že tam jezdím deset let...) přivítali čerstvě natočenou desítkou a až do dvou v noci jsem půlitr neměla ani na okamžik prázdný. Pravda, točit jsem si pak musela sama :)
Už si nevzpomínám, kdy většina odpadla, ale nakonec jsme zůstali jen tři – já, Zvíře (ne tohle), toť tátův spolužák z VŠ a Plachoň, toť skoro soused. Zapálili jsme vatru, která tam stála od dubna, a se zpěvem kolem ní tancovali. Ráno jsem kolem ní našla ležet všechny konce a kbelíky nacházející se v chatě – prý jsem je ve dvě napustila, uhasila hořící vatru a prohlásila, že tohle by neučůrali a že se jde spát. A poslechli mě.

Zvíře a Plachoň už sice dojeli, ale zato přijeli ti, co mě na Silvestra donutili tancovat na stole za doprovodu lidových písní.

Hm, řekla jsem, že vyjedu v pět a ještě si musím sbalit věci a zalít skleník (babička začala používat slova "prosim tě" ;) ).






Jo, a e*v, tvůj mail jsem si vytiskla a beru ho s sebou :o)