Narozeniny s příchutí kradených meruněk

(nenechte se zmást poetikou nadpisu – prostě jsem se dneska v noci opila a cestou z hospody nakradla meruňky)

Tak, ještě rok a zbavím se potupného přízviska "týnejdžr". To by byla ta pozitivní stránka věci. Ta negativní je, že je to možná taky poslední narozeninový den, kdy se po takovém množství piva, jaké jsem vypila včera, budím takřka bez kocoviny. Jakmile prý váš věk začne končit na -cet, už je to jenom horší. A prý nejenom ty kocoviny. Už to – byť na posledních 365 dní ještě náctiletá – pozoruju teď. Zase mě začalo bolet koleno. To samé, akorát jinde. Asi dožeru to Proenzi3, co jsem měla dobrat už někdy v dubnu, ale protože jsem na to zapomínala, nechala jsem toho úplně, a když to nepomůže, půjdu zase hypochondrovat k ortopedovi. Když jsem tam s kolenem byla v březnu, řekl, že to je prý normální. Ještě chybělo, aby dodal "v mém věku".
Každým dnem očekávám stařeckou demenci.

Včera se stavilo Zvíře (ne tamto), spolužák rodičů z VŠ, o kterém si nejsem jistá, jestli jsem už psala. Slovy se ten člověk nedá popsat, mluví ta něj činy. Jakožto učitel své žáky v rámci dějepisu učil žebrat ve městě. Například. Taky rozkrádá školní pomůcky a dává je svým přátelům k narozeninám – na chatě od něj už máme obraz měšťanského bytu z 19. století, vycpaného supa a k Vánocům nám ukradl Marxe.
Když jsem byla malá a rodiče u nás na zahradě slavili u příležitostí opravdových i fiktivních, Zvíře spalo u mě v posteli (když mi bylo asi třináct, táta mu to zakázal), a proto teď tolik chlastám. Ty výpary ze mě udělaly zaručeně nejmladšího alkoholika v Evropě (pokud nebudeme počítat Rusko).

Tak ten se teda včera stavil, a proto jsme se stavili v hospodě. V místní hospodě se schází prakticky stejné osazenstvo jako u nás na chatě, takže co se tam dělo, si domyslíte.
Zpátky jsme šli středem silnice, protože Zvíře řekl, že na plné čáře si vyzkoušíme střízlivost. Abych se na čáře a možná vlastně i na vozovce udržela, zula jsme si boty. Když jsme se dostali k přerušované čáře, využila jsem ji jako slalom. (Ale pořád lepší než Adléta, která na výletě cestou z hospody prohlásila, že jedem autem a ona řídí a až do kempu běžela po silnici a dělala, že točí volantem. Vedle ní seděla Sancha a já musela jet vzadu. Když jsem už nemohla utíkat, křičela jsem: "Adléto, tady je padesátka, ty hovado!")

Jelikož jsme ten slalom fakt běžela, doběhla jsem sřív než všichni ostatní k zahradě, kde rostly dvě krásné meruňky (nevím, jak se jmenuje tatínek a maminka od meruněk, ale původně tam bylo broskvoně, takže ač meruňka pravděpodobně není správné označení stromu, na kterém rostou meruňky, tak od broskvoně to je značný posun k lepšímu), které jsme obdivovali už cestou do hospody. Oranžové meruňky velikosti nezralé broskve provokativně zářily do tmy. Za střízliva bych asi byla líná vylézat na plot, pravděpodobně bych se na něm ani neudržela (ale štěstí přeje opilcům), ale vzhledem k okolnostem jsme byla schopná natrhat asi třicet meruněk a házet je Zvířeti do trika. Vím, je to tuze nemorální, ale měli tam těch meruněk tolik, že si absence nějakých třiceti kusů ani nevšimnou, a navíc už bylo po půlnoci, takže jsem měla narozeniny! A taky jsem to nebyla já, kdo pak pecky házel sousedům ma zahradu (ahoj, mami). Meruňky byly vynikajicí a dala jsem si je i k snídani. Udělám vše, co bude v mých silách, abych tam dneska v noci nešla znova.

Snažila jsem se tu vytvořit narozeninovou atmosféru, ale nějak na to nejsem (možná by pomohlo, kdybych sem dala číslo účtu a vy mi na něj poslali dárek, co? Hm? Ne? Já si myslela, že to nevyjde.)