Oškubaný Vejr 06

I opelichaná slepice se dá sežrat, tudíž i opelichaný Vejr se dá zblogovat. Jen je to stejně nejednoduché jako blogovat Vejra s veškerým peřím.

Minulý rok jsem se o to ještě ve Strychninové chaloupce pokusila, ale prostě se mi nechtělo vysvětlovat, co znamená akce "Zachraňte Michala" (Michal byl hrneček), jak vznikla Dodovodka a proč je ožralá Socka na zabití. Takže jediné, co loňského Vejra slovutné blogspolečnosti připomíná, je anketa o největší událost roku 2005, které se účastnilo 20 lidí a svými hlasy Vejra, respektive jeho část nazvanou Bazén, i přes mé upozornění, že nemám na to, abych každý rok prokopla bazén za několik tisíc, zvolili Vejra jasným vítězem. Takže dejte vědět, kdy mi k baráku ten bazén přivezete a já svolám Adlétu a Prokopa (určitě neuhodnete, jak tahle přezdívka vznikla), aby ho před vašimi zraky prokopli.

Jak už jsem se zmínila, nebo možná taky nezmínila, kdo si to má pamatovat, již tradiční místo konání Vejra bylo Sanchinými prarodiči prodáno (ale prý to nebylo kvůli tomu bazénu), a tudíž se mělo přesunout k nám chatu (proto taky poprvé pojmenování Vejr bez vejra, kdo ještě mohl tušit, že nakonec z toho zbyde jen Oškubaný Vejr). Původně se Vejr bez vejra měl konat od třetího července, abychom při té příležitosi mohly oslavit sv. Prokopa (4. 7.), jenže potom... (cituji z omluvného dopise zbytku účastnic): ... se v tomto termínu nemůže uskutečnit, neb několik století zpátky právě v tomto červencovém období rozhodli se dva věrozvěstové také uskutečnit (hlaholicového) Vejra po českých zemích a při této příležitosti byli narozdíl od nás dokonce svatořečeni, a tudíž na jejich Vejra připadá státní svátek. O pár století později takřka ve stejném období je následoval náš první kosmonaut. Byť byl jeho pokus neúspěšný, je autoritami tento den uznáván za státně-slaveníhodný. A jelikož pracující lid narozdíl od nás, studentských vyžírek, nemá dva měsíce volna, hojně využívá dávných skutků výše zmíněných dvou věrozvěstů a jednoho neúspěšného kosmonauta a v tomto období si mezi víkendem a 6. a 7. červencem bere dovolenou, která tento rok čítá skoro deset dní. Netřeba podotýkat, že onen pracující lid se v davech stahuje na naši chatu. Dokonce i já, jindy sobecká a zlá mrcha, s pracujícím lidem soucítím, a proto jsem souhlasila, že zamluvený termín přesune se na 9. 7. – jak se nám bude chtít...

Vejr byl tedy naplánován a pak se stalo vy-víte-co.
Přečetli jste si to? Musíte si to přečíst! Jinak nebudu pokračovat... tak, přečteno? Do Tuniska nakonec neodletěly v pondělí, ale až v úterý. A oznámily mi to v pátek večer. Kromě nasíracích aspektů zmíněné ve článku v odkazu (vidíte, že si to mjsíte přečíst!) mě nejvíc rozčílilo, že kvůli Vejrovi a zrušené čtvrteční akci se Sanchou v Chocni jsem se omluvila ze sletu čarodějnic v Budči. (Mathilda vzkazuje:> Budeč a taky Budeč).
Milá SMS od Sanchy mě dostihla v pátek večer na chatě. Po třech pivech. Tudíž vrátit se do Hradce, abych ráno mohla nasednout na vlak do Prahy nešlo. A jet brzo ráno a riskovat kvůli zbytkáči svůj pracně vydovytý řidičák se mi taky nechtělo. Tudíž od té doby Sanchu i Adlétu jaksi ignoruju, i když ony tak nějak počítají s Vejrem v jiném termínu. Jestli mě do té doby přejde vztek, tak samozřejmě chatu na pár dní do péče získám, ale pokud budu nasraná i po jejich návratu do vlasti, tak asi nebudeme mít kde Vejra podniknout. Protože Vejr je akce roku a zrušit ji kvůli opalování je důvod ryze slepičí. Jenže na druhou stranu ... je to ta akce roku. Akce, ze které čerpáme po celý školní rok námět na zmírnění nudy v hodinách zeměpisu s Fidmanem.

Ale otázku budoucí (ne)existence kompletního Vejra nechme až na stupni kajícnosti Sanchy a Adléty.
Z Oškubaného Vejra se pokusila vykroutit i Socka, ale při mojí kousavé SMS odpovědi málem přišla o prsty, a tak nakonec souhlasila s prajvit Vejrem ve dvou. (Ale jinak jsem si samozřejmě k ničemu nenutila).

První večer vypila Socka zásobu vína, kterou měla mít na dva dny. Ona totiž nemá žádný mezistav, kdy je jen mírně opilá nebo v náladě. Ona je pořád střízlivá a najednou s prominutím ožralá jako hovado. V takovém případě je lepší překonat samaritánské sklony a nechat ji jejím opileckým stavům. Ona se o sebe vážně postará sama. Naposledy jsem se pokoušela pečovat o ni na loňském Vejru, když nevím-už-kvůli-čemu začala být hysterická, sedla si do kůlny s flaškou vodky, a když jsem ji ji sebrala, poslala mě do prdele a pak se mnou dva dny (už střízlivá) nemluvila. Proto, když míra její opilosti přesáhne pro ostatní snesitelnou mez, začínám dělat, že o ní nevím. Proto jsem ji tu noc nechala sedět na chodbě, odkud se, ač tam prokazatelně není signál, snažila telefonovat a šla jsem spát.
Socka se do postele evidentně v pořádku dostala, protože mě v sedm ráno vzbudila chrápáním. Vyrazila jsem proto Socce pro další víno a taky pro čerstvé rohlíky, které jsem si nakonec užila jenom já, protože Socka se z postele vyhrabala ve dvě odpoledne.
Já si mezitím sama užívala dopoledne. Jen já, kniha a Sangria v provizorních podmínkách. Respektive litr. Žaludek i hlava oslazeny dokonale. Bylo mi tak skvěle, že jsem si skoro přála, aby se Socka neprobudila. Ne jako už nikdy, ale třeba až večer...
Nakonec teda v ty dvě vstala, dopila zbytek vína od včerejška a načnula novou flašku.

Pak jsme vařily oběd. Těstoviny. Ač na obale psali "vařit 8 – 10 minut" ještě po půl hodině nebyly těstoveny nic víc než jen trochu rozměklé. A pak jsme zjistily, že by možná bylo vhodné zapojit ten vařič do zásuvky.

Na zapojeném vařiči už se vařilo líp, a tak jsme se kolem půl čtvrté vypravily na soutok, na naši první a poslední procházku.
Předpokládám, že je to soutok Říčky a Zdobnice, ale má orientace v zeměpise je snad jasná dostatečně.
Místo to je bezpochyby krásné (obzvlášť, když na ty odkazy kliknete jednotlivě), jen kdybych si tam pořádně pamatovala cestu. Vážně jsem žila v domnění, že lesem vede zkratka, která nám ukrátí ty tři kilometry, které bychom se musely trmácet prašnou cestou v údolí. No, ta cesta tam skutečně byla, naposled asi před pěti lety, kdy jsem tudy chodívala ke známým dívat se na Esmeraldu (vždycky jsem měla ráda zelenou). Pozůstatky cesty sice lesem vedou dál, ale její střed je už jaksi zarostlejší – mezi ostružiním, bodláky a kopřivami jsme z původního koryta cesty sešly a na druhé straně už jsme pokračující cestu nenašly – ani cestou tam, ani cestou zpátky. Pokaždé jsme ji objevily zhruba padesát metrů před jejím koncem.

K soutoku jsme musely projít skautským táborem.
"Hledáte modrou?" ptal se nás sympatický vedoucí.
"Ne, ne," kroutily jsme hlavami a šly dál. Na konci tábora žádná cesta, všude jen samý lopuch. Potupně se tedy vracíme zpátky. "A co hledáte, slečny?" táže se znova vedoucí.
"No, my jdeme k soutoku."
"To je po tý modrý, jak jsem se na ni ptal."
Já nevěděla, že tam vede nějaká turistická stezka, no...

Vedla. Jenže najednou se začala svažovat doprava, pryč od řeky, a vedly z ní jakési odbočky. Předpokládaly jsme, že by to mohly být zkratky... Ale aspoň už tam nebylo ostružiní...
Každopádně to bláto jsme z nohou dostávaly i po konci Vejra.

I přes útoky hmyzu a alergií jsme u soutoku vydržely dlouho. Jako důkaz, že já, známá to lemra, skutečně k soutoku došla co víc, dokonce do něj i vlezla, vznikla série fotografií, dvě z nich dokonce určené speciálně na blog – tu, kde nevypadám jako notor, jsem nakonec zamítla, protože když jsem dám tu s pivem, budete mi spíš věřit, že to jsem fakt já.. A bacha, strašně mi to tam sluší, asi proto, že mi není vidět obličej.