Trikolóra na březen 2020

Ještě pozitivnější posun – chybí Trikolóra na únor!

Nechtěla jsem, ale musím

U minulého příspěvku se vyskytlo nějaké těšení na mamablog, což je přesně to, co dělat nechci, protože o zřejmých faktech podaných s různou mírou nudnosti píše kdekdo. Těhotenství za časů koronaviru vám ovšem v ledasčem změní perspektivu.

Co mě v roce 2019 naučil Velký Klínovec

Neříká se do prdele, říká se děkuju.

Úplně zbytečná povolání

Člověk se, byť nechce, dostane do životních situací, kdy se seznámí s profesemi, u jejichž vykonavatelů se neubrání úvaze, zda mají nějakou superschopnost, která je opravňuje k existenci na tomto světě, například jestli umí na první pokus odmotat potravinovou fólii, aniž by si nohy zamotali to dvoumetrového plastového provazu, který u toho vznikne.

Small talk

Kdybych si měla představit peklo, kromě jídla s paprikou třikrát denně s hudebním podkresem Mandrage a Mirai by někde na předních příčkách nejhorších trestů figurovala nutnost účastnit se společenské konverzace.

Záchvaty

Něco jako štafeta od psice, díky které jsem se zamyslela, jestli jsem to měla a už to nemám, anebo jestli ještě pořád někdy ano. Ale jestli si přečtete komentáře u ní dřív než můj článek, trochu mi zkazíte pointu.

Hrobaři

Odmalička miluju hřbitovy. Nemám za sebou nějakou dětskou historii, kdy by moje babička-vdova chodila lkát na dědův hrob a já se zatím z nudy naučila z náhrobků číst. Naopak odmalička jsem od táty každé Dušičky a Vánoce poslouchala, jak strašná je pruda mít mramorový hrob hned u vstupní brány. I moje babička se nechala slyšet, na „kterou prdel prababička potřebovala tak velkou hrobku“, přesto ji pravidelně posílala tátu mýt. Navzdory tomu i u mého otce se ke hřbitovům rozvinul kladný vztah. Pokud na dovolené nebo výletě míjíme hřbitov, musím tam jít.