Strategie bez Excelu
Naposledy jsme dovolenou skončili někde na mých průduškách. Přesně ty dva dny, kdy jsem měla dělat průvodkyni Barcelonou, jsem proležela. V den, kdy táta s přítelkyní z Barcelony odletěli, vyplavil déšť metro, v Katalánsku započaly týdenní deště a lokální záplavy. Jo, i přesně tam, kde jsme měli být. Na obrázku níže vidíte zachránce pěti dní dovolené nebo čtyř dní přesčasů a několika desítek tisíc, spatřit pozůstatky Dagmařiných virů bohužel rozlišení neumožňuje:
Zatímco moje dýchací cesty opouštěl hlen, mně rozhodně neopouštělo odhodlání na tu dovolenou odjet. Hned. A všichni. Zaprvé proto, že pro Přídeho byl nejpozdější akceptovatelný návrat 9.10., další společný termín jsme našli až na začátku listopadu, zadruhé proto, že jsem prostě nedokázala jít do práce. Poslední dva týdny můj výkon zdaleka nedosahoval výše mého platu. Byla jsem jak telefon s posledními 16 % baterky, kdy vypnete data, wifi i Bluetooth, abyste si případně mohli zavolat 112, a dělala jsem jenom činnosti, u kterých jsem toho nemohla moc zkazit. Třeba jsem si uklidila stůl.
Takže poprvé v životě jsem se nesnažila vybalancovat home office se Sucháčem doma, ale v klidu si nechala běžet OČR a pracovní notebook a monitor využívala k tomu, abych na jednom monitoru měla v anonymním režimu otevřené stránky několika leteckých společností a na druhém předpověď počasí, která mi říkala, že následující týden nebude pravděpodobně pršet jen v Čechách.
A pak, stejně jako vloni uprostřed prosincové inverze, se z deštivé předpovědi počasí pro téměř celé středomoří vynořila Malta. Na Maltě jsme s Přídem byli na začátku ledna a nákup letenek za osmnáct stovek byl skutečně výsledek počasí, které Příde nazývá raynairovým, tj. zdejší půl roku trvající podzim mi leze na nervy tak, že z žádném z letových plánů z letišť do 200 km od domu nezůstane kámen na kameni. Do Malty jsme se naprosto zamilovali. 5-6 hodin slunečního svitu denně i v lednu. Jejich leden je náš duben. Akorát lepší, protože když u nás v dubnu prší, tak jsou záplavy, na Maltě prší pět minut. Za další půl hodinu někdy teda znova, ale na deštník to bylo dvakrát. Vlastně jednou, protože podruhý to kvůli větru nemělo smysl. (Pominu tedy fakt, že týden po naší návštěvě smetla půl pobřeží bouře Harry.) Jejich kuchyni nedokázalo zničit ani sto padesát let britské nadvlády, zato jim Britové vštípili, ze snídaně nemusí začínat v deset, takže i my jsme se mohli nasnídat v kavárně. Jelikož v podstatě vždy rozstříleli na třísky všechno, co se tam pokusilo o invazi (o neúspěšném osmanském obléhání se dle očitých svědků učí ve škole v Turecku teprve od roku 2022), platí to zřejmě i pro pavouky, jinak si nedokážu vysvětlit absenci pavučin v rozích našeho ubytování s pět metrů vysokými stropy a originální dlažbou z Rakouska-Uherska a krbem, který si na Maltu nechávali vozit britští důstojníci, protože si nemohli topit klimatizací. Kromě atmosféry má Malta i skvělá válečná muzea, takže jsem ji rozhodně měla na seznamu na návštěvu se Sucháčem s tím, že jsem se chtěla trefit do věku, kdy ho už bude (snad) zajímat historie, ale ještě ocení vesnici Pepka námořníka. To jsem ještě nevěděla, že vesnici Pepka námořníka oceníme i já s Přídem a zdaleka tam nebudeme nejstarší.
V úterý v 8:23 jsem Přídemu napsala, jestli nechce letět na Maltu. O necelých dvanáct hodin později jsem koupila letenky. Ve středu jsem zabookovala ubytování a ve čtvrtek jsme z Katowic odletěli. Poprvé jsem neměla dost času na plánování, tj. například rýpat se v bookingu, třikrát rezervaci zrušit, protože najdu něco lepšího, až se nakonec dostanu k něčemu jako třílůžkový apartmán se dvěma koupelnami o výměře 120 m2, s obrovskou terasou s výhledem na Sagradu Familii, s bazénem na střeše a s téměř třicetiprocentní slevou, což je mé mistrovské dílo, které se mi podařilo v Barceloně, a znám ho jenom z videa. Po dlouhé době jsme odlítali na dovolenou bez itineráře v Excelu a do ubytování s hodnocením přes 8 a ne přes 9.
Moje konverzace s AI na téma vhodnosti Malty se sice jmenuje „Teplé moře ve Španělsku v říjnu“, ale proč je Malta vhodná pro dovolenou se šestiletým dítětem a zvlášť, pokud se nikdo z účastníků zájezdu nevydrží jenom týden válet u moře? Takže níže nás itinerář bez excelu:
1. den: Bereme si Bolt na ubytování a jsme předčasně nadšeni z toho, jak jednoduché bylo sehnat Bolt s booster seat. Ano, já, jejíž dítě v šesti letech jezdí v protisměrné sedačce, jsem ho posadila na podsedák, v některých případech na nafukovací, a projela s ním ostrov. Suchej únor je nadšen z točící židle v kuchyni v apartmánu, k prvnímu koupání v moři ho přesvědčíme teprve poté, co z ní spadne. V St. Paul’s Bay stojí pláže za prd, ale je tam akvárium…
2. den: Akvárium víc nadchne dospělé výklady o líhni žraloků a o tom, jak na trzích vykupují vajíčka zabitých březích samic a v akváriu je pak odchovají, na závěr dodají black list dodavatelů ryb, kteří vám do rybích prstů v Kauflandu namelou i žraloka, když se jim připlete do sítí. S tlumočením Sucháčovi to ruku v ruce úplně nešlo, takže jsme akvárko proběhli za čtyřicet euro tak asi o dvě hodiny dřív, než jsem myslela. Druhý den pořád považuju za aklimatizační a nechci pokoušet morálku týmu cestováním autobusem, takže odpoledne bereme Bolt na Mellieha Beach, nejdelší a nejhezčí písečnou pláž na Maltě. Dítě je nadšeno, takže snáší i seznámení s maltskou veřejnou dopravou cestou zpět, já ho snáším hůř.
3. den: Jedeme rychlolodí na Gozo, kde testujeme kompatibilitu Sucháče s naší představou o dovolené a procházíme si citadelu. Suchej únor se dobrovolně přihlásí na prohlídku katedrály s Přídem, doptává se na sochy svatých a co drží Josef v ruce, dále ho zajímá nejvíc vězení a místní kanály. Odpoledne jdeme na Ramla Beach, o které AI a průvodci slibují červený písek, což nekomentuji, protože Příde o našem hnědém kufru přesvědčivě tvrdí, že je fialový. Nicméně co průvodce nezmiňují je, že pláž je sice písečná, ale vstup do moře kamenitý, takže zatímco jsme v ne úplně malých vlnách za strašného pičování bojovali s Přídem o život ve snaze dostat se za lom vln, Sucháč se nechal slyšet, že je to ta nejlepší pláž na světě. Chceme se dostat zpátky na loď, autobus vzdáváme rovnou a poprvé se setkáváme s tím, že nás odmítne asi deset řidičů Boltu. Toho posledního Suchej únor málem zabije, protože celý den s sebou nosí hračku hada, která je natolik kvalitní, že vypadá jako reálný had, co si právě svlíká kůži.
4. den: Vesnice Pepka námořníka, kam se pokoušíme dostat autobusem. Stahuju si i místní IDOS. Který obvykle hlásí jiné údaje, než jsou uvedené na jízdním řádu na zastávce. Autobus, který má jet v 10:00 a v 10:30, jede cca v 10:17, jestli to měl být ten v deset nebo o půl, nevíme. Na první přestup se po dvacetiminutovém čekání na zastávce ještě dostaneme. Podle jízdního řádu má navazující spoj jet za osmnáct minut. Nic nepřijede následujících čtyřicet. Řidič Boltu, kterého si na těch pět zastávek zavoláme, nás informuje, že autobus jezdí z opačné strany, a to navzdory tomu, že na zastávce, kde jsme čekali, je jako konečná uvedená… Popeye Village. Která je skvělá. Zvlášť s přihlédnutím k tomu, že film s Robinem Williamsem, který se tam natáčel, jsme ani jeden neviděli, a protože se nedal sehnat s českým dabingem, Suchej únor dostal jenom nalejvárnu v podobě pár dílů kresleného Pepka námořníka na youtube, zatímco jsem sháněla ubytování. Nakonec jsem litovala jen toho, že jsme skoro celou otevíračku strávili v zátoce (pro lehátko, ze kterého šlo pozorovat ryby u břehu, jsem si jako správná Češka neváhala doplavat a přinést tam naše věci, když jsem zbystřila, že se jedno uvolnilo) na plovoucích nafukovacích překážkových dráhách, protože Sucháč s popcornem freneticky tleskal u představení v angličtině a trénoval koordinaci pohybů v soutěži hodem ruličky toaleťáku do kadibudky. Na zpáteční cestu nás neodmítl už třetí řidič Boltu.
5. den: Beach day v Mellieha Bay. Dítě venčí kosatku, žraloka a rejnoka (které si dovezlo v batůžku, které jakožto jediné zavazadlo nebylo po návratu z Bratislavy vybaleno), totálně v zenu, v rozhodně větším než já, pak čeká čtyřicet minut na autobus, při čemž jeden prostě bez zastavení i přes naše mávání projel, řidič čísla 49 negoval, že by jel směrem St. Paul’s Bay, načež jel následujících dvacet minut před naším autobusem, který přijel zcela mimo jízdní řád, a tentokrát zastavil, a odbočil asi tři zastávky před naší výstupní. Při čekání na autobus mě odmítlo asi pět Boltů, Přídeho deset.
6. den: Přesun na jih se zastávkou ve Vallettě. V autobuse z Melliehy Příde rozsekl dilema, jestli dát čtyřicet euro za Bolt potom, co budeme zkoušet dvě hodiny nějakého přivolat, nebo jet dvě hodiny autobusem a sedět u toho pravděpodobně na kufru – pojedeme lodí! Sice do Valletty s přestupem, ale lodě na rozdíl od autobusů jezdí podle jízdního řádu a nečicháte na nich nikomu do podpaží. Kufry si necháváme v britském baru s fotkami královské rodiny a britskými důchodci hrajícími biliár. Nemít s sebou Sucháče, pravděpodobně tam zůstaneme. Valletta se mi v lednu líbila o dost víc než v říjnu – míň stupňů, míň lidí, míň smradu. Sucháče se nám podařilo procpat davem k zábradlí, aby viděl vojenský pochod a výstřel z děla během Saluting Battery – očekávala jsem, že stát sám namačkaný mezi cizími lidmi bude mimo jeho komfortní zónu a po půl minutě to vzdá, ale byl z toho nadšený natolik, že vydržel – může si udělat čárku, že viděl něco, co já ne, protože jsem u toho sice byla dvakrát, ale znám to jenom z Přídeho videa z ledna. A to jsem za to tenkrát dala tři eura. Po prohlídce pevnosti St. Elmo se Sucháč radikalizuje a v jeho výtvarné výtvarné tvorbě žraloky, hady a dinosaury nahrazují výjevy z obléhání Malty Osmanskou říší. Znázorňují sice i letadlovou loď, ale jinak zahrnují i poměrně přesné obrazy, především sekvence „dělová koule letící na Osmany v posledních chvílích jejich života“. Dalším zážitkem je pro Sucháče záchodové prkýnko s podmořskou hladinou na našem ubytování.
7. den: Dopolední venčení žraloků a kosatek na jediné písečné pláži v Marsaskale, která má cca tři metry, ale jsme tam první. Zaznamenávám tři zisky – Sucháč asi hodinu pozoruje kraba, na obědě dostane od číšníka ke žralokovi Plejtváka*, které tam zřejmě zapomnělo jiné dítě, a jako totální bonus pro Sucháče zjištění, že na pláži, a to dokonce přesně v místech, kde jsme se koupali, před sedmdesáti lety zabil žralok člověka. V Marsaskale jsme bydleli proto, že v Marsaxlokku, rybářském městečku, kde se v roce 89 setkal na lodi Bush a Gorbačov v rámci Maltského summitu, byla u toho bouřka a prý jim bylo docela blbě (říkala v lednu průvodkyně v bývalém špitálu ve Vallettě), nebylo volné ubytování. Chtěli jsme se tam zajet podívat odpoledne a spojit to s večeří. Jediný plán, který nevyšel, protože řidičům Boltu se prostě mezi čtvrtou a šestou nechtělo nikam jet. Ano, měli jsme kousek od ubytování zastávku autobusu, ze které měl údajně autobus odjíždět každou hodinu, což je vzhledem k tomu, že jízdní řád je pouze orientační, poměrně dlouhý interval a při představě, že autobus klidně taky může jet z druhé strany nebo nezastavit, jsem si na večeři zašli v Marsaskale. Na ranní cestu na letiště jsme Bolt radši objednali předem. V nabídce booster seat nebyl. V kufru řidiče ano. Což nás utvrdilo v podezření, že ho ve skutečnosti vozí skoro všichni a mohli jsme ušetřit pár desítek euro a minut.
Proč byla návštěva Malty se Sucháčem o pár let dřív, než bylo v plánu, dobrý nápad?
Pláže nejsou tak krásné, jako vypadají na fotkách, ale voda je nejčistší, v jaké jsem se v Evropě koupala, vstup do moře je na písečných plážích pozvolný a ideální pro děti a začátkem října už tam není hlava na hlavě.
Převážnou část turistů tvoří kromě Poláků Italové a Španělé, takže dopoledne je všude ještě míň lidí, protože oni nedokáží na otevíračku dorazit, ani kdyby chtěli.
Kromě pláží toho nabízí i pro děti Malta dost z přírody, kultury a historie. Rozhodně se musíme vrátit ještě do ptačích rezervací, na šnorchlování, až to bude Sucháč umět, a do muzea operace Husky, až bude Sucháč umět anglicky.
Vředem na tváři ostrova zůstává doprava. Vzhledem k velikosti Malty je to trochu jako strávit týden v Praze, ale bez metra a když tam napadnou dva centimetry sněhu. Myslím, že by si tam měli provrtat kanály a dopravovat se pouze lodí.
Rozdíl mezi dovolenou naplánovanou půl roku dopředu a dva dny předem? Pár tisíc a jedno ubytování bez výhledu na moře.
Naučila jsem se, že:
- Moje intuice vůbec není zakrnělá
- Můžu se spolehnout na svoji improvizaci, o které jsem se domnívala, že v ní zas tak dobrá nejsem. Dovolená nemusí být naplánovaná půl roku dopředu. Může být plánovaná více podle počasí a menstruačního kalendáře.
A utřepala jsem si, jestli je moje utrácení na dovolených v pořádku:
Dělá mi radost najít levné letenky. Ale zaplatím tři tisíce navíc za to, že nebudeme muset být na letišti ve čtyři ráno. Umím vláčet zavazadla a dítě MHD, ale pokud je hranice mezi vyteklými nervy na konci dne a sprchou následovanou pivem a mlíkem na terase dvacet euro za Bolta, tak ho zaplatím. Nezaplatím za hotel s all inclusive, protože mi to nic neříká, ale dám o pár tisíc víc za balkon a druhou koupelnu a bez mrknutí oka zaplatím za večeři pro tři osmdesát euro, když je z čerstvých ryb, a Sucháč nepřežívá na pizze z fast foodu, ale na kalamárech.
Zároveň se mnou Maltu projelo jabko z Albertu na svačinu do letadla a vrátilo se se mnou do Čech, přece ho nevyhodím, a v kufru jsem vezla nenačaté máslo, přece ho tam nenechám, a pak jsem si cestou z letiště u Mekáče neobjednala ke svým hranolkům kečup, protože stojí dvanáct korun. A takhle se šetří na další dovolenou, ze které se vrátí tři šťastní lidé!
*Sucháčovi jeho otec kupuje hračky z Temu, což je téma, ke kterému bych své výhrady mohla sepsat do samostatného článku. Takže jsme si vysvětlovali funkci CE značky. Plejtvák byl od Schleichu. „Mami, ta velryba má tu značku!“
Žádné komentáře:
Okomentovat