Co takhle děláváš kolem 28. září?

Zvracívám v Bratislavě.

Suchej únor si z toho udělal tradici, proti které je zavedu kontratradici, kdy žádnou dovolenou nebudu plánovat, aby pokrývala státní svátek 28. září a nikdy, nikdy už na žádnou dovolenou nepoletím z Bratislavy (můžeme se o tom začít bavit s cenou letenky pod dvacet euro).

Po přečtení rok starého článku o gastroenteritidě na Korfu vidím stále více paralel.

V březnu jsme si dali s Dagmarou a Čestmírem předvelikonoční víkend ve Valencii. Jelikož nejšťastnější jsem, když mi v aplikaci Ryanairu svítí minimálně dvě cesty, ihned po návratu jsem začala plánovat další dovolenou, ideálně s někým s dětmi. Sucháč k tomu dodal: „A musíme pořád jezdit s nějakými dětmi? Nemůžeme jednou jet s Přídem?“

Takže jsme půl roku dopředu koupili letenky do Barcelony a plánem pobýt tam tři dny, pronajmout si auto a pak pokračovat devadesát kilometrů na jih k McBealové, v pozdějí době našeho soužití v Madridu zvané v některých chvílíchtaké Hello Kitty. K první části plánu se připojil i děda s přítelkyní.

Odlétat jsme měli včera. Ve čtvrtek večer se mi začala spouštět rýma a škrábat mě v krku. Uléhala jsem s tím, že v pátek odvedu Sucháče do školky, vyberu si přesčasy a vyležím to. Tyto moje plány smetl ze stolu i z lože Suchej únor ve dvě ráno: „Mami, já blinkám!“ Přesně jeden rok a 12 hodin od momentu, kdy začal zvracet v letadle na Korfu. Kdybych ho vzala olizovat kliky na infekční do fakultky, tak to takhle nenačasuju.

V pátek jsem od pediatričky odcházela s papírem pro pojišťovnu, diagnózou začínající virové gastroenteritidy a nadějí, že děti, co jim tam teď s tímhle chodí, se z toho často dostanou do dvou dní. To byl i případ Sucháče, takže v sobotu odpoledne jsem během popíjení Coldrexu zabalila kufr, jehož podstatnou část tvořily menstruační kalhotky, neboť když moje vaječníky slyší slovo dovolená, jdou mi přeplánovat menstruaci půl roku dopředu, aby u toho mohla být i moje děložní sliznice.

V průběhu balení mě citelně doprovázelo PMS, které v tuto dobu už ovšem mělo vystřídat vysvobození v podobě menstruace. Abyste rozuměli, menstruace u mě není takový problém jako PMS, kdy se tento stav u mě nedá popsat jinak, než že jsem prostě strašná kráva. Naučila jsem se to korigovat aspoň tak, že nejsem strašně kráva bez vyprovokování. Provokace může znamenat, že po mně třeba někdo chce přeložit jídelní lístek.

V tomto stavu, kdy dopoledne Příde nepochopil, že můj pohled na otázku „Je potřeba něco udělat?“ znamená „Použij do prdele oči a podívej se kolem sebe, já tady taky nemám člověka, co mi říká, co mám dělat“ a odcházel na třiceti až čtyřicetiminutová cigárka na dvorek, aby si po návratu sedl s mobilem na gauč, jsem po té, co si Suchej únor cca hodinu před plánovaným odjezdem do hotelu v Bratislavě odmítal sbalit do přiděleného prostoru hračky a místo toho vytáhl kinetický písek, prohlásila, že jestli oba dva nezačnou okamžitě fungovat, tak v kabelce mám lékařské potvrzení, že Sucháč nemůže vycestovat a neváhám ho použít. Neuvěříte tomu, ale Sucháč si sám od sebe uklidil právě postavenou vlakovou dráhu a Příde najednou úplně přesně viděl, co je potřeba udělat. Zapomněl teda z lednice vyhodit vajíčkovou pomazánku, chtěla jsem mu to vyčíst, ale před Brnem jsem si vzpomněla, že já jsem nevyhodila zbytek zeleninového kari, tak jsem držela hubu.

Za Brnem mi zavolal táta, aby se zeptal na náš zdravotní stav, který okomentoval slovy: „Tak hlavně, že je Sucháč dobrej, ty to nějak vydržíš.“ Jeho přítelkyně mi doporučila udělat si Coldrex. Nejsem si jistá, jestli ještě něco neříkali, když jsem típala telefon.

I přes Sucháčovy protesty, když zjistil, že Bratislava je na Slovensku, že tam nejede, protože tam jsou medvědi, jsme dorazili na hotel a já jsem cítila, jak mi virová nálož z nosu a krku pomalu stéká na průdušky.

Copak medvědi, ale komáři. V pokoji vytopeném na 23 stupňů, což je tak osm mimo moji komfortní teplotu pro spaní, jsem otevřela okno, které jsem kvůli autům a Přídemu s tátou, co přímo pod ním popíjeli pivo a povídali si, zavřela. Někdy mezi půl desátou a jedenáctou se mi podařilo tak na půl hodiny usnout, než mě probudila klasická noční můra, že za něco nesu odpovědnost a když to neudělám, tak někdo umře: tentokrát nejenom, že jsem Sucháče zapomněla v noci napojit na dýchací přístroj, ale já jsem celý ten dýchací přístroj nechala doma! Zkontrolovala jsem jeho životní funkce a za komářího bzučení, mého kašlání smrkání a kašlání jsem se pustila do rozjímání, jestli opravdu máme odletět.

V chatu mi ještě několik nespících perverzních lingvistek řeklo buď, ať dám na intuici, nebo že jsem celý léto makala a zasloužím si dovolenou a mám viry utopit v alkoholu. Na intuici jsem nedala vloni na odletové dráze jenom pár kilometrů od hotelového pokoje, ve kterém dalších několik hodin probíhal boj mezi intuicí a výčitkami, že celá rodina se na to půl roku těší a já to všem poseru nějakým kašlem, který za dva dny může přejít. Že Příde si stejně jako já potřebuje odpočinout, on i fyzicky, a já ho v úterý místo na prohlídku Sagrady pošlu hákovat. Že Suchej únor se mě ještě včera ptal, jestli už si bude moct dát kalamáry a churros. Že se táta bude bát odletět sám. Že jsme měli strávit čas pohromadě a že nevím, kdy bude další taková příležitost.

Ale jsem dobrá v analýzách rizik. Proto taky vždycky pojišťuju storno. Nechtěla jsem dovolenou, která měla být vyvrcholením roku, prostě nějak vydržet a pod vlivem kašle a hormonů jí co nejvíc zkazit i všem ostatním, abych po jejím konci mohla doma brečet nad tím, co všechno mělo být jinak. Věděla jsem, že minimálně následující dva dny se ode mě bude očekávat tlumočení, řešení transferu z letiště, check-in, možná organizace dne, protože já jsem přece ta, co má tohle všechno už naplánovaný v excelových tabulkách. A že při tomhle programu nebude viróza trvat dva dny a taky jsem si připomněla, jak jsem dopadla vloni, když jsem jednu takovou přechodila. Zapíjet Modafen pivem a ztrácet se v Barceloně jsem mohla, když mi bylo dvacet a park Güell byl zadarmo (a taky jsem to dělala).

Ve dvě ráno jsem rozsvítila, zmasakrovala komáří komando a asi po dvou hodinách spánku o půl šesté Přídemu řekla, že má teď půl hodiny na to, aby se rozmyslel, jestli odletí do Barcelony a na středu si za padesát euro koupí letenku zpátky, anebo jestli s námi pojede domů. Na slunce (které v následujícím týdnu dle předpovědi počasí ve Španělsku rozhodně svítit nebude) a moře se můžu podívat na lednici, protože Sucháč oproti mému předpokladu nereagoval na oznámení o zrušení cesty slovy „Všechno je to tvoje chyba“ (jako že asi opravdu je, viz P.S.), ale obrázkem:

Ta dvě objímající se embrya jsou buď srdíčko nebo my.

Barcelona

Salou

 

Cestou z Bratislavy jsem o rozhodnutí pochybovala, i když i na tenhle pocit jsem měla v noci dost času se připravit, protože ještě za Brnem mi bylo v podstatě dobře. Ovšem po ukončení telefonního hovoru s taxikářem, co na nás před letištěm čekal s minivanem, a nemohl jediné dvě osoby, které doletěly, najít, jsem před domem vykašlala svůj první hlen této sezóny.

Teď piju místo Riojy ACC, čekám na menstruaci a hledám, jestli do našich limitovaných časových možností a předpovědi počasí nacpu spíš letenky do Barcelony, Alicante, na Mallorcu nebo na Kypr. Jako pojistku k tomu mám instrukce od Sucháče:

 

Vlevo zákaz koronavirů, vpravo zákaz zvracení

P.S.: Suchej únor už asi týden kašlal. Takovým tím kašlem, co jím kašle půlka školky od září do dubna, a jinak jim nic není. Pohrávala jsem si s myšlenkou nechat si ho od středy doma, ale nebyla jsem si jistá, jestli by mi doktorka napsala OČR na pět zakašlání denně. Prý napsala. Inkubační doma virové gastroenteritidy je 24 – 48 hodin. Chytil ji pravděpodobně ve školce. Ve středu.

Dagmaře jsem půjčovala pro Čestmíra plavací vestu, kterou nakonec nevyužili. Přestože se Suchej únor naučil přes léto obstojně plavat, chtěla jsem mu ji do moře pro jistotu dát. Dagmara byla nemocná a v pondělí jsem se u ní pro vestu stavila. S respirátorem mi před domem podávala vestu a pytlík oregánových chipsů, které nám přivezla z Řecka. Doma jsem si umyla ruce, otevřela sáček, na který Dagmara ještě před půl hodinou kýchala, a sežrala jsem chipsíky.

Ano. Všechno je to moje chyba. Kromě počasí. Ale aspoň jsme mohli vyhodit tu pomazánku a kari.