Konec impostora

Kdy jsem byla, když jsem tu nebyla.

Někdy je fajn si připomenout, kam až člověk dokáže uběhnout v krysím závodu.

V dubnu jsem měla v práci hodnotící pohovor, kdy jsme si se šéfem a šéfovou nejdřív řekli, že spolu chceme zestárnout, a já jsem si potom řekla o zvýšení platu. S GPT a Gemini jsme si to nacvičili a pak jsem vybalila dvacet procent. A dostala jsem je.

16. dubna jsem celé dopoledne měla v práci neodbytný pocit, že mi to datum něco připomíná. Postupně jsem seškrtala narozeniny všech rodinných příslušníků, kamarádů, kolegů a známých i data obskurních svátků typu „Den lidí, kteří mají rádi oschlou šunku z chlebíčků“ (to jsem třeba já). Na odpolední poradě mi to docvaklo. Zkontrolovala jsem dva roky starý outlookový kalendář Vrchního entomologa a bylo to tam. 16. dubna 2024 přibližně ve 14:30 mi stroze řekl „čau“ a na LinkedIn si nastavil „open to work“.

16. dubna 2026 mi šéfová ex-post diagnostikovala z Vrchního entomologa PTSD a přibližně o dva týdny později se nám ohlásil na srpen na inspekci FDA. A protože kontroly nechodí po horách, ale po firmách, na začátek září jsme měli naplánovaný recertifikační audit. (Prosím, aby zde kolegyně IK z oboru nevtipkovala o tom, že do třetice všeho dobrého, a ještě musí přijít SÚKL. Ne že bych si to nezasloužila.) Takže jsem dostala možnost prokázat, že si svých dvacet procent zasloužím a k popisu následujících čtyř měsíců bych si odcitovala svůj vlastní článek: Dostala jsem se do tempa, kdy ani minuta z pracovní doby nebyla proprokrastinová, ve dnech, kdy jsem neměla Sucháče, jsem odcházela po deseti, jedenácti hodinách a nyní mi přesčasy dávají týden dovolené navíc a srpnové odměny dvě až tři dovolené navíc, které bych samozřejmě měla investovat do rekonstrukce koupelny, ale myslím, že tím rodině vynahradím vynechané letní prázdniny.

Víc než v přesčasech a v odměnách to ale přispělo k zabití impostora ve mně, toho, co pořád pochyboval o tom, jestli nedělám chybu, když tam, kde Entomolog chystal diagramy přes půl místnosti, já vidím jeden krok navíc ve výrobní návodce. Doběhla jsem ten krysí závod a impostora jsem setřásla někde cestou, když jsem čtyři měsíce udržovala některé lidi kopanci ve vzduchu, korigovala pohodovou povahu Pepka námořníka, když byla pohodová až moc a  neadekvátně situaci a na týdenních poradách nám k postupu příprav říkal „zadal jsem, tak doufám, že na tom dělají“, když tak nějak přirozeně vyplynulo, že inspekci povedu já, a když jsem zjistila, že to sebevědomí před inspektorem nehraju, ale že ho po čtyřech měsících příprav fakt mám. „Ještě že už tady není Etnomolog. To by nás zavřeli,“ okomentoval vedoucí výroby výsledek inspekce.

Zjistila jsem, že přestože jsme v organizačním schématu na našem oddělení hierarchii zrušili, kolegové mě vnímají jako nadřízenou, což bylo demonstrováno především tím, že jsem jakožto vedoucí byla požádána, abych za naše oddělení odsouhlasila změnu hospody, kde budeme mít vánoční večírek.

Další stránka je, že to byla zátěžová zkouška pro náš vztah s Pepkem námořníkem, asi jako když se vám po roční známosti narodí dítě a vy zjišťujete, že partnera neprobudí pláč novorozence a ještě je schopný se vás ráno zeptat, jak jste se vyspala, načež mu explicitně předvedete, jak jste se vyspala. No a pak se buď rozejdete nebo se naučíte se sebou zacházet i v náročnějších situacích. Závěr tohoto období sice komentoval, že jsme se dokonce zvládli nepohádat, ale myslím, že oba víme, na co si dát pozor. A já pod jeho působením procházím dál kultivací, kdy například neodpovídám některým lidem „neser se mi do práce“, ale „v novém nastavení je prostor i pro tuto cestu, klidně si to tak za své oddělení udělej“ a místo „tak to ses asi posral, ne?“ „asi to bude nedorozumění“.

Přibližně po třech nocích od inspekce jsem přestala mít noční můry, zhruba týden od ní i sny o FDA. Vystřídal je sen o tom, že jako příslušenství k našim produktům prodáváme obaly na vajíčka s naším logem a nutí nás je certifikovat jako zdravotnický prostředek. Kdyby mi nezazvonil budík, byla jsem jen krok od toho vymyslet obalu na vajíčka určený účel.

K recertifikačnímu auditu jsem se dostavila v módu, kdy jsem prakticky na všechno říkala ano, což auditoři ocenili zprávou bez neshod.

Můj impostor za mnou volá, že vše nasvědčuje tomu, že teď musím zákonitě něco posrat. (Takže asi zdravíme na SÚKL).

Můj aktuální stav by se dal po několika měsících, kdy i mimo práci hlavu zaměstnávaly vtíravé myšlenky na to, kde máme mezeru a co by se ještě dalo vylepšit, a volno jsem měla maximálně čtyři dny v kuse i s víkendem, jako mozková mlha, která několik dní po recertifikačním auditu ještě neopadla. Když jsem s Motorovou myší řešila plány na nadcházející víkend, regulérně jsem si několik desítek minut myslela, že je květen, a málem jsem se zeptala, jestli o letních prázdninách jedou někam na dovolenou. Vím, kolik práce mám ještě před sebou, ale zvládám odbavovat jenom požadavky typu „pošlete nám certifikát podle neexistující normy“, uklidit si stůl, založit všechny dokumenty, které jsem dokázali vytvořit při inspekci během dvaceti minut, i když měly být hotové tak asi dvacet let, a uklidit si skříň (Příde mi v pátek odvezl pět misek na jídlo a dvě láhve vína).

Jelikož jsem nadřízenými nebyla asi nebyla oceňována jen mezi čtyřma očima a navíc jsem si vyklidila tu skříň, motivovalo to na oslavě šéfčiných padesátin Adinu k otázce, jestli se teď nechystám odejít za lepším. Nevím, za čím lepším. Jak říká jedna moje oblíbená auditorka, která mi zaručeně najde chybu v záznamech o školení a v řízení dodavatelů, i kdybych nad tím seděla týdny, takže to už neřeším vůbec, „chci být malé hovno ve vysoké trávě a smrdět si po svým.“ A v Hanácké kancl to jde.

Za osm let v Hanácké kancl jsem měla tři období, které nazývám „pět minut před výpovědí“. Hned první rok, kdy převážná část mojí náplně práce tvořilo něco jiného, než pro co jsem si tam přišla. Na konci prvního roku přijali zpátky člověka, který tu práci dělal předtím a se kterým se rozloučili po vzájemné dohodě. Kývl na nabídku návratu hned. Potom v průběhu našich bojů s ISO mužem, kdy jsem si připadala v práci zbytečná a přestávalo mě bavit přeskakovat klacky, co mi házel pod nohy, a nikdo je nezvedal. Tentokrát přišel na pomoc právě SÚKL, který prokázal, že zbytečná tam nejsem, když během kontroly ISO muž něco kolosálně posral a já to pak spravovala. Potom s okopáváním kotníků přestal. A období po rodičáku s Vrchním entomologem znáte.

V průběhu námluv s Hanáckékancl jsem si napsala: Nechtěla jsem propadat přílišnému optimismu, že i mně by se mohlo stát, že se ozvu firmě, která se mi líbí, a já se jim budu líbit tak, že pro mě vytvoří pozici. To spadá do stejné kategorie jako láska na první pohled a pak spolu žili šťastně až do smrti, nikdy si nezahnuli a neprděli před sebou.

Minimálně v myšlenkách jsem Hanácké kancl zahnula a on mně taky, ale vždycky jsme se nakonec rozhodli zůstat spolu. Prdíme před sebou, ale aspoň si neprdíme do obličeje nebo nepředstíráme, že to byl někdo jiný, což ve 32 lidech jde stejně úspěšně jako ve dvou na gauči.

Tvrzení, že chci v Hanácké kancl zestárnout a při tom stárnutí se občas vzájemně srát, jsem myslela vážně.  A k tomu nám dopomáhej filtrace korporátních manýrů a, jak prohlašuje šéfová, správné věci, co přichází ve správný čas.