Krysí závod

Tohle sousloví jsem poprvé slyšela od Diamantových lidí, kteří byli mými sousedy v Salónu republiky. Diamantoví jsme jim říkali proto, že diamant byla příčka v letadle, kam se jim po letech prodávání prostředků, které lze použít jako energy drink i jako čistič odpadů, podařilo vyšplhat, takže je začali zvát na okružní plavby po Středomoří s jinými nerosty.

Fakt, že jsem se od nich nechala pozvat domů na víno, svědčí o tom, jak moc jsem byla v Salónu osamělá.

Řekněme, že některé moje synapse, které se týkají jistých společenských procesů, které jsou všem ostatním jasné, jsou takové pomalejší. Například mi dlouho trvalo, než jsem pochopila, že když mě na ulici osloví muž s tím, že by mě chtěl namalovat, nechce mě namalovat, nebo že když mě Španěl zve na prázdniny do letního domku v Baskicku „jenom jako kamarádku“, nezve mě tam „jenom jako kamarádku“ (ne, nenechala jsem se malovat a ani jsem nikdy nebyla v Baskicku), takže i tady mi uniklo, že pokud se nechci připojit mezi nerosty a začít Diamantovým lidem produkovat zisk, mám si aspoň něco koupit, a vesele jsem jim vyžahla sedmičku vína a na závěr jim polila designovou sedačku  prostředkem, který lze použít jako energy drink i jako čistič odpadů, smíchaným s Malibu. Pak už mě nikdy nepozvali a já dál byla osamělá.

Z večera si pamatuju především filipiku proti zaměstnancům, jejichž život Diamant označil jako krysí závod, ve kterém zaměstnanec musí být v určitou hodinu na určitém místě, strávit tam určitý čas, dělat určitou činnost a za měsíc dostat podobnou částku jako vždycky. I tenkrát mi až den na to došlo, že se mi vlastně posmívá, že osm hodin denně, pět dní v týdnu trávím produktivní činností, při které nevmanipuluju důchodce a samoživitelky, aby investovali deset tisíc do prostředků, které lze použít jako energy drink i jako čistič odpadů, a prodávali je dalším důchodcům a samoživitelkám.

Vzhledem k mým předchozím zkušenostem na volné noze a tomu, že moje poslední dvě práce, to je bez rodičáku posledních pět let mého profesního života, mě bavily a těšila jsem se tam na kolegy, se kterými můžu vysírat ostatní kolegy, jako krysa jsem si nepřišla. Spíš jako takový spokojený zakrslý králíček, který dostane napapat, ale umí si otevřít dvířka výběhu a jít se proběhnout, když chce.

Jako krysí závod bych označila to, co nastalo po návratu na plný úvazek po rodičáku.

Závod se začal stopovat. Bylo na čase, aby se Hanácké kancl posunul z objednávek na nástěnce k informačnímu systému. S informačním systémem přišlo čipování docházky, které některé starší ročníky zažily za svou kariéru poprvé. Shodou okolností se jedná o stejný systém jako v Doře s.r.o., ale zatímco tam se časy odchodů a příchodů zaokrouhlovaly na minuty, tady se zaokrouhlují na čtvrthodiny. Tj. když přijdete v 8:01, můžete se ještě v klidu otočit a dojít si pro rohlíky, protože dalších čtrnáct minut v práci ještě nejste. Když odejdete v 16:29, od 16:15 už nemusíte zvedat telefony, protože to už pro systém v práci taky nejste. Můj k nasrání rekord je příchod v 8:00:11, za který může zaseknutý zámek u zadního vchodu firmy. Za prosinec se mi podařilo nasbírat handicap tři čtvrtě hodiny v rozmezí příchodů 8:00:11 – 8:03:00, který se se mnou povlekl do dalšího roku, protože už nebylo kdy ho odpracovat.

Zápas se musí odehrát mezi 8:00 – 16:00, protože provozní doba Sucháčovy školky je 7:30 až 16:00 (v tom smyslu, že ve čtyři se zamyká šatna, ne že ve čtyři budu Únor přemlouvat, ať jde domů). Po dvou měsících práce o víkendech, kdy je Sucháč u táty, jsem se s ředitelkou školky dohodla, že dvakrát do týdne ho učitelky odvedou do třídy starších dětí, která končí v 16:30. Z práce do školky je to 13 minut. Trestné minuty ve dnech, kdy ho vyzvedávám, se mi tedy podařilo stáhnout z 60 na 30. Dvakrát až třikrát do týdne, kdy vyzvedává Chlapec, jedu v práci trestné kolečko, takže na konci měsíce se mi vesměs daří být na nule. Úspěch závisí na venkovní teplotě (zda musím Suchý únor v šatně převlíkat z oteplováků), spolupráci týmu („papučky ne“) nebo faulech protihráčů (nepůjde do třídy, když tam není Anička). Nebo externích podmínkách, jako jsou nemoci Chlapce, které za týden hodí skóre do minusu.

Na mojí práci mi vadí, že její objem není stabilní. Například když nastane fáze A, stane se mi, že kvalitářskou uzávěrku uplynulého roku, kterou běžně dělám nejdřív měsíc před auditem, mám prostor začít dělat v lednu, kdy se dělat má. V prosinci, při fázi B, jsem pro změnu uvažovala, jestli by mi nepomohlo jít na chvíli brečet na záchod, ale máme jenom dva dámské hajzly a na těch už brečela obchodní ředitelka a aplikační specialistka a přes sádrokartonovou příčku k nim doléhaly vzlyky vedoucího vývoje.

Díky tomu se občas stanu zaměstnancem, který má jako jediný časovou a mozkovou (aspoň částečně) kapacitu něco udělat. Obvykle to je projekt, na který je moje prvotní reakce jít brečet na záchod, ale pak si vzpomenu, že je tam obsazeno, takže začnu organizovat, rešeršovat a svolávat schůzky a ze střídačky přichází soplík a já volám do práce, že přijdu nejdřív ve středu, možná začátkem příštího týdne anebo taky za čtrnáct dní, ty vole, protože soplík plynule přejde v zánět spojivek. Po návratu do práce je projekt dokončen někým jiným, nebo jsem já zasekaná jinými resty natolik, že se ukládá k ledu.

„No jo, musíme to pár let vydržet,“ řekla mi do telefonu odhodlaně šéfová. S touto perspektivou a při pohledu na výplatní pásku po pěti dnech OČR (haha, prej „každej měsíc podobnou částku“) jsem se po dvou měsících rozhodla najít si chůvu pro případ nemocí v kategorii „když dítě může skákat doma po hlavě matce, může skákat po hlavě i chůvě“. Finančně mě to vyjde podobně jako vzít si paragraf a docela bych řekla, že větší šanci na titul zaměstnance měsíce a na ty až desetiprocentní prémie má někdo, kdo odpracuje během toho měsíce víc než deset dní.  Mám dvě pravidelné chůvy a vzhledem k frekvenci soplíků si na ně Suchej únor krásně zvykl. V aplikaci „Domácí finance“ jsem jim v sekci výdajů vytvořila vlastní kolonku.

Při objemu práce ve fázi A, kdy před cílovou páskou poslední hodinu pracovní doby jenom střídavě zírám na excelovou tabulku a Sucháčův obrázek vína (jako hroznovýho, ale stejně – mámin kluk!), říkám si, jestli jsem fakt zrovna teď potřeba právě tady. A pak si vzpomenu, že to dítě vlastně musím živit, takže asi jo.

Že to dítě musím živit, je odpověď i na otázku, jestli bych krysí závod nezpomalila částečným úvazkem, který mi i nabízeli, stačila by vlastně sedmihodinová pracovní doba, abych vyřešila aspoň sprinty na trase školka-Hanácké kancl. A pak jsem si to spočítala. Objem práce zůstane stejný, peníze, ze kterých se mi bude počítat i to ošetřování, a dni dovolené půjdou dolů. Takže asi ne, dík, na zkrácenej úvazek nemám peníze. Teda po navýšení platu po návratu z rodičáku bych měla, kdyby nebylo inflace a konce fixace na energie. V mým ideálním světě pracuju šest hodin denně a mám volný pátky. V mým reálným světě mám po dvou letech kariéry svobodný matky vybrakovanej spořicí účet a hypotéku na svůj plesnivej byt. A pojďte mi teď prosím říct, že to nastavení work-life balance přece záleží na tom, jaký mám hodnoty, jak jsem si přečetla v jednom chytrým článku, a ten den si nalila víno už o půl šestý.

Uvědomuju si, že v zásadě jde o hovno. Dítě má jenom sopel a kašel (a já s ním), mám zaměstnavatele, který neřeší, jestli si do dalšího měsíce táhnu hodinový manko, nikdo na mě blbě nekouká, že jsem dvakrát do měsíce na paragrafu, nikdo neřeší, jestli přijdu do práce v osm nebo o půl desátý, jestli odcházím v šest nebo o půl čtvrtý a týden před výplatou šetřím, aby 10. zbylo na trvalý příkaz do fondu oprav a ne na to, abych měla na jogurt pro děcko.

Jenom prostě někdy zapomenu, že mám vlastně štěstí a trochu mě položí pocit uvláčenosti. Takže mě pak rozhodí, když přijdeme na zastávku na poslední možnou tramvaj (během nemoci morálka týmu upadla, takže pryč jsou časy, kdy jsem stíhali tramvaj jedoucí o osm minut dřív!), kdy ještě stíhám být v práci dřív než v 8:00:01, a zjistím, že po druhý za poslední týden má linka odklon, na tabuli nesvítí údaj o zpoždění, takže jdeme na zastávku jiné linky, aby se vzápětí zpoza rohu objevila zpožděná tramvaj, alternativní tramvaj přijela pozdě a narvaná, protože poslední místa k sezení, o který si nemusím říkat, jsou v té v 7:22, v hlavě si přehrávám, co všechno se mělo udělat jinak, abychom stihli tramvaj z paralelní linky bez odklonu, která jela o čtyři minuty dřív (Sucháč neměl odmlouvat při oblíkání, Příde nám neměl nachystat pomerančovej fresh, kterej jsme pili!) a já štěkám na Sucháče, protože komentuje, jestli tramvaj stojí nebo jede a nezavře pusu, a vypisuju Přídemu srdceryvné zprávy o tom, jak je ten život strašnej. A pak přijdu do práce o celou tragickou čtvrt hodinu pozdě a je mi jasný, že se přece stalo úplný hovno, a že příště takovou situaci zvládnu líp, a přitom už v tu chvíli vím, že nezvládnu, protože příště to budu zase řešit s nosem plným žlutý rýmy, sprintovat na tramvaj se záchvatem kašle a Sucháčem v náručí, vyvlíkne se šňůrka ze Sucháčovy sněhule, nebudu moct najít jednu jeho rukavici nebo za sebou budu mít jeho hysterák, protože nemůže najít autíčko, který si ten den chce vzít do školky. Nebo za sebou budu mít blbou noc, kdy mě střídavě budil chrápající Příde, kocour škrábající na dveře nebo Sucháč a pak mě bdělou udržoval vlastní mozek, který mě upozorňoval, že vyspaná do růžova teda rozhodně nebudu.

Do toho se přidává úzkost, co když o tuhle práci a toho zaměstnavatele přijdu, což není zase tak nereálný, když se už druhým rokem pohybujete ve stavu, kdy jsou objednávky, ale nemáte je z čeho vyrábět a lhůty dodavatelů se ze tří týdnů zvedly na třicet a s dodací lhůtou i ceny. Kdekoliv jinde jsem nezaměstnatelná. Protože o ženskou se školkovým dítětem bez hlídacích babiček a bez otce, který se s ní prostřídá na OČR, se zaměstnavatelé porvou skoro stejně jako o bezdětnou třicítku.

Myslela jsem si o sobě, že jsem celkem odolná vůči stresu. Ale očividně ne vůči tomu mateřskýmu. Kolik rán končívá křikem a pláčem a kolik odpoledních programů se mění na to, kdy jsem ráda, že jsem po sto dvaceti neuposlechnutých příkazech dostala Sucháče aspoň domů a nemám energii se už ani na rohu stavit u Vietnamce v zásilkovně, protože by to mohlo znamenat další Sucháčův šprajc.

Základem mateřskýho štěstí prej je být „zazdrojovaná“, si teď často čtu v článcích, po kterých bych si taky nejradši nalila už o půl šestý. Jo, můj psychoterapeut, kterého jsem naposled viděla, ještě když jsem na něj měla, to říkal taky. Jenže zazdrojovat kdy a za co, že jo, když plný úvazek už na rozdíl od těch kdysi urvaných čtyř hodin dvakrát do týdne už zdrojem není.

Zmizela pravidelnost. Pravidelný bazén, pravidelná jóga, pravidelné schůzky s lidmi, které chci vidět. Téměř pravidelný je v zimním období jen sopel. Zmizelo plánování. Naplánovat s jistotou můžu tak maximálně Sucháčovu preventivku u zubaře a pak ji kvůli soplu zrušit. Ale tak ta dobrá zpráva je, že má zubaře.