Na tripu

Progresivní předškolní vzdělávání

Řekněme, že poslední dny se Sucháčem nebyly zrovna zality sluncem. Nebo jednorožci kálejícími duhu. Spíš jsme měli chuť sloupnout si obličej a nacpat si ho do uší. V neděli dopoledne jsem se před ním dvě hodiny schovávala v ložnici.

„Chybí mu školka. Má absťák po dětech a tetě Pétě,“ ujistil mě Příde po Sucháčově týdenní nemoci.

V pondělí cestou ze školky jsem chtěla učinit pokus jít ho objednat na stříhání do kadeřnictví vzdáleného asi sto metrů od zastávky tramvaje. Jenže cestou byla kaluž. Po třech odjetých tramvajích a dvou ohozených kolemjdoucích jsem rezignovala s tím, že to třeba vyjde další den.

V úterý se cesta ze školky málem neuskutečnila, protože z ní odmítl odejít. Nejdřív učitelce tvrdil, že nejsem jeho matka. Potom si lehl před zavřené dveře třídy. Střídavě si odmítal obléknout kalhoty, boty nebo čepici, popřípadě trval na pořadí boty->kalhoty nebo bunda->mikina. Když jsem se s ním zpocená až na prdeli po deseti minutách boje ocitla na ulici, s úsměvem ke mně vzhlédl: „Ručičku?“ nabídl mi tónem, jako kdyby by se ptal: „Věneček? Rakvičku?“ a pokojně jsme došli na tramvaj.

O hodinu později (podotýkám, že tramvají je to šest zastávek a cesta trvá sedm minut) se mě Příde ve dveřích zeptal: „Chceš nalejt?“

„Chci ten matroš, co jim dávaj ve školce.“

Cestu na tramvaj jsme zvládli ještě skutečně pokojně. Tramvají jsme vezli pandičku. Pandička musela střídavě koukat z okna a nechávat se zasednout.

Po výstupu z tramvaje jsme museli dvakrát čekat na zelenou, protože ta první naskočila bez toho, aby Sucháč zmáčkl tlačítko pro chodce.

Dvacet metrů před vchodem se chytil okapové roury, udělal kolem ní otočku jako zkušená instruktorka pole dance a olízl ji. „Sucháči, co to děláš?“ – „Blbosti dělám,“ usadil mě.

Po otevření vchodových dveří ho rozlítilo, že se světlo rozsvítilo samo a ne až po tom, co zmáčkl šroub na zdi za dveřmi, přestože jsem se mu opakovaně snažili vysvětlit princip čidla na pohyb a že mezi rozsvícením světla a zmáčknutím šroubu neexistuje žádná příčinná souvislost. I tak ho moje odmítnutí myšlenky, že počkáme, až světlo zhasne a pak ho šroubem rozsvítí, rozladilo, a zvednout se ho od vchodových dveří ho donutilo až moje zvolání, že vidím dinosaury.

Na parapet v přízemí sousedi odkládají nepotřebné věci k rozebrání, nejčastěji manžely, knihy nebo hračky. Teď se tam vyrojilo stádo dinosaurů. Řekla jsem Sucháčovi, že si jednoho může vzít. Nejdřív sáhl po T-Rexovi, kterého na poslední chvíli vyměnil za pterodaktyla. V půlce schodů si klekl s výkřikem: „Zelenou!“ Hádali jsme se ve výtahu, hádali jsme se ještě v předsíni, kdy jsem konečně pochopila, že si výběr rozmyslel a chce T-Rexe. Takže jsme s pterodaktylem dojeli znova dolů a vyměnili ho za T-Rexe. „Pták, kde je?“ zeptal se Sucháč, jakmile se za námi zavřely dveře. Nechal se uklidnit tím, že mohl T-Rexe nakrmit Balúovými granulemi.

Suchý únor se rád koupe. Obvykle je to doba, kdy nevyžaduje téměř žádnou pozornost, a pro mě to obvykle je doba, kdy věnuju pozornost jen tomu, aby neměl hlavu pod vodou nepřiměřeně dlouhou dobu.

Tentokrát mou pozornost ale upoutal:

„Lodička dělá juš… JUŠ!... Co to mám?... Auto jede cestu… Co to mám?... Čistý, čistý… Co to mám?... Oh no!... Co to mám?... Díru nemá… Co to mám?“

„Možná bychom před ním neměli pouštět ty předvolební debaty,“ podotkl Příde.

„Lodička dělá juš… To je bubustel… Co to mám?“

„Zas má budoucnost – buď bude stand-up dada komik nebo politik. Naučíme ho ještě říkat „Mír chci, kde je?“ a jeho voličům to bude stačit,“ oponovala jsem a v duchu se viděla zajištěná na důchod, zatímco Sucháč plynule přešel do zpěvu: „Tinka, tinka!“ (Twinkle twinkle, little star), „Bá bá, beška!“ (Bah, bah, black sheep).

„Jestli začne Skákal pes...“

„Kákal peš, pešku náš! Co to mám?“

„Sucháčku, nedávaj vám ve školce nějaký pilulky?“

„Kde jsou?“ rozzářily se mu oči.

Jasně. Absťák po dětech a tetě Pétě.