Příde

Přišel a zatím neodešel.

V červnu jsme měli pravidelný firemní večírek, pro nás a sesterskou firmu – máme stejného majitele a my jsme ta mladší a chudší sestra, přesto můžeme na společných večírcích sníst stejně jídla a vypít stejně piva, což přesně jsem na tom večírku dělala. Letní večírek se odehrává na rampě za firmou a přibližně v době první stížnosti na rušení nočního klidu jsem se zvedala k odchodu, když se šéf zeptal kolegy z větší a bohatší firmy, jestli, až to tady rozežene policie, půjdou ještě plenit a znásilňovat do centra. Na což jsem údajně zareagovala tím, že jsem jim sdělila svou adresu. Tvrdí kolega.

Který splňuje pravidlo čtyř let. Pravděpodobně jsme si potykali na vánočním večírku v roce 2019, ze kterého má vzpomínku, jak ze sklípku v jednu ráno odcházím zasněženou cestou opačným směrem, než je hotel, a ptá se mých kolegů, jestli by mě někdo neměl doprovodit, a ti mu odpovídají, že se o sebe postarám. Po vánočním večírku jsem stále nevěděla, jak se jmenuje. Nevěděla jsem to vlastně ani po tom červnovém, dokud mi před půlnocí nenapsal na messengeru, že zapomněl tu adresu, a já jsem měla tolik soudnosti, že jsem odpověděla až ráno, střízlivá.

Pak bylo jedno rychlé pivo v parku.

Pak jedno asi pětihodinové pivo, které jsme klasifikovali jako rande.

Pak před třetím rande jedna zpráva, že mi musí říct, že je vlastně tak trochu zadanej a jestli bych nebyla ochotná chvilku počkat, než to vyřeší, třeba, než si najde byt.

Vlastně jsem to tak trochu tušila, protože něco z kraje večírku si pamatuju, třeba jak do něj šéf rýpe, jestli má fotku, jak se k němu tulí moje blonďatá kolegyně, poslat domů, že by se tím možná dost věcí vyřešilo, a jak mě to v tu chvíli vůbec nezajímalo.

Been there, done that, řekla jsem si a jemu jsem řekla, že ochoty vyškrábu tak maximálně ještě na šnyta ("No počkej, to je ale v tvým případě tak patnáct minut," sdělil mi) a na základě předchozích zkušeností jsem očekávala, že po uplynutí lhůty přijde výmluva, proč to nešlo, ale že bychom se spolu mohli aspoň vyspat. Trvalo to sedm hodin a odstěhoval se s igelitkou do auta. Abych to teda uvedla na pravou míru, tak do obytnýho a zaparkoval si ho v práci. Zas jako že by kvůli mně chlap spal na zadním sedadle jedničkový Fabie, tak na to si nevěřim.

Nepovažuju to za zářez na pažbě, ale ani za kaňku na svědomí, protože když někdo stráví 260 dní v roce služebně v Maďarsku, i když by nemusel, asi se mu moc nechce být doma. Navíc, kdyby byl v osmatřiceti svobodnej a nerozvedenej, tak to schytám za to, že je určitě divnej. Bývalá přítelkyně si téměř ihned nastěhovala na uvolněné místo svého šéfa, kterému už předtím žehlila trika, takže bych řekla, že je to win-win-win, a tím bych to uzavřela.

To bylo v době, kdy byl Suchej únor na víc než týden u babičky. Před jeho návratem jsem se decentně zeptala, jestli si uvědomuje, že tady teď už nebudu sama. „Kdyby mi to vadilo, tak bych s tebou na ty tři rande asi nechodil.“

No to víš, že jo, pomyslela jsem si a dávala mu tak čtrnáct dní, kdy vydržet šlapat po duplu a sprchovat se s kachničkou je to nejmenší, a seznámila ho se Sucháčem. Když ho Sucháč viděl potřetí, přestal se ptát, kdo to je (teda on se pak ptal ještě tak dva měsíce, protože viděl, že se tomu směju, pak přišel s jiným vtípkem), začal mu říkat „Příde“ a objevil několik jeho využití, např.: nosič na ramenou, nosič v krosně, znalec podrobnějších komponent autíček, než je zpětné zrcátko, kreslič letadel, kuchař toustů s hodně, ale fakt hodně kečupem, opravovač matky:

„Mámo, co to je?“
„Motor.“

„Motorová tryska.“

 

V srpnu jsem tak dva týdny sondovala, kdy má podepisovat tu smlouvu na byt a pak se ho zeptala, jestli se nechce nastěhovat ke mně. Samozřejmě se to neobešlo bez konzultace s několika lidmi (ahoj, galahade), jestli to náhodou nebude naposled, co ho uvidím, nicméně po těch letech platonického kroužení kolem Bruců, Rušičů, Restaurátorů a Hostujících profesorů a pocitu, že dotaz na posunutí se někam, je nátlak, pro jednou konzultace vedly k tomu, že jsem se zvládla zachovat přiměřeně svému věku. Zeptal se, jestli bychom se nejdřív neměli zeptat Sucháče, Sucháč na to řekl „jo, mlíko, kde je?“ a Příde si ke mně během září nastěhoval věci. Teda… některý věci. Ještě že je z tý větší firmy a má tam dost místa.

 

Řekněme, že během následujících měsíců Příde můj život vylepšil o normálně studenou vodu v kuchyni, takže už ji na pití nemusím chodit napouštět do koupelny, vyměněnou sprchovou baterii, ručně vyrobený botník, obroušený a nalakovaný práh v chodbě, obroušený spodek dveří do ložnice, takže jdou normálně zavřít, připevněnou roletu na střešní okno a pocit, že nemusím vydržet všechno (třeba když mě Sucháč nakazí žaludeční virózou, ze který se sám vylíže za pár hodin a já s ní ležím dva dny).

Já jsem jeho život obohatila o tu žaludeční virózu, žlutou rýmu ze školky a svoji blbou náladu, že tu žlutou rýmu ze školky mám co čtrnáct dní taky.

Někdy nevycházím z údivu, že tam pořád ještě je.  

 

Před Sucháčovými narozeninami pronikly první drby do kanceláří, protože kolegové jsou sice u Přídeho zvyklí na hodně věcí, ale plastový traktor s valníkem už byl podezřelý. Takže dost dobře nechápu, že šéf se to dozvěděl až v říjnu, když šel za Přídeho nadřízeným s tím, že Přídemu určitě nebude vadit jet do Maďarska na tři týdny v kuse, a bylo mu sděleno, že asi bude, když má teď ten novej vztah.

„Jakej novej vztah?“

„No, s Ženou z Hanácké kancl.“
„Prosim?“

Pozval si na kobereček moji šéfovou, aby jí vynadal, že je poslední, kdo to ví, aby zjistil, že poslední není. Následně mě to stálo krabici zákusků a chlebíčků, aby se mnou zase začali mluvit. „Od července?! Táhnete to spolu od července?!“ – „No, tak já jsem myslela, že nedá víc než dva týdny. A pak už to bylo čím dál tím blbější oznamovat.“

Až zpětně mi došlo, že jsem se vlastně měla urazit, že mám jít koupit chlebíčky na oslavu, že jsem si našla chlapa.

 

Co má jedny džíny a píše „aby jsme“.