Zrození hysterky

Jak si mám pořídit víc dětí, když se mi nevejdou do autobusu?

Kdo nezaregistroval případ řidiče pražského autobusu, co vykázal v souladu s přepravním řádem matku s kočárkem, tak tomu věřím, že má doma pořád vytáčený internetový připojení a žádný data.

Zajímavé mi nepřijde tolik, co se stalo (a ani se nechystám přidávat na něčí stranu), jako diskuze, která k tomu vznikla. Z jednoho tábora jsem se dozvěděla, že ředitel autobusu má odvahu pohonit si ego nad matkou s dítětem, ale na smrdícího bezdomovce by si netroufl, a že je duševní mrzák. Z druhého tábora jsem se dozvěděla, že dřív nebyly žádné nízkopodlažní autobusy, s kočárkem se nesmělo ani do obchodu a matky doma neměly automatickou pračku a sušičku a nekupovaly příkrmy ve skleničkách, takže neměly čas na to tahat děcka na tak skandální místa, jako je například MHD. Celkově jsem z některých komentářů pochopila, že jako matka mám být ráda, že mě vůbec nechají s dítětem vyjít z baráku.

Zaráží mě, jak málo v diskuzi zaznívá otázka, jestli základní příčina problému není v tom, proč má většina autobusů jenom jedno místo pro kočárek. V době, kdy se akcentuje téma ekologie a chtějí po nás, abychom rodily víc dětí – no, nevím, když se mi pak nevejdou ani do školky, ani do autobusu?

Diskuze se zasekla a otáčí se kolem toho, že matka, která odmítá vystoupit z autobusu, je hysterická. Jo, je. A chápu, že nikoho nebaví se koukat na hysterku a už vůbec se jí nikdo nezastane. Ale tak řekněme si, jestli by třeba víc autobusů homologovaných na víc míst pro kočárky neeliminovalo počet hysterek. Ono totiž v případě matek bych řekla, že „hysterkou se nerodíš, hysterkou se stáváš“.

Než se narodil Suchý únor, byla jsem vzteklá. Často konstruktivně vzteklá. Teď jsem často nekonstruktivně hysterická. Nechme stranou ty situace, kdy vás do vrtule dostávají vlastní děti (dnes, sedmý den na OČR, jsem chytla tak neadekvátní hysterák, protože půl minuty potom, co jsem Sucháčovi řekla, ať dává pozor, aby nerozlil vodu, rozlil vodu, že kdyby se mě v mém dnešním psychickém rozpoložení někdo pokusil vykázat z MHD, tak je mrtvej. Prostě mrtvej. Ne trochu. Úplně mrtvej.) A to jsem neabsolvovala pohyb ve veřejném prostoru s kočárkem.

Ze Sucháčova kočárku se stal věšák na bundy přesně 31.8. 2022, od té doby hojně jezdíme tramvají, kterou jsem do té doby byla ochotná použít jednou a to na cestě k Drahomíře. Přijela tramvaj, ve které byli dva lidé a žádný kočárek. Nastoupila jsem a z rozhlasu se okamžitě ozvalo potupné hlášení: „Žádáme cestující s kočárky, aby si před nástupem do vozu vyžádali svolení řidiče“. Jako že se fakt mám ptát, jestli milostivě můžu nastoupit s kočárem do prázdný tramvaje? Při výstupu na konečné se mi kola kočárku zasekla do mezery mezi nástupištěm a vagonem a Sucháč z něj málem vylítnul. Později jsem byla poučena, že na rozdíl od schodů se z tramvaje vystupuje pozadu. Což na tom mění jen to, že bych věděla hned, že se mi tam ty kolečka zaseknou.

Účelem jízdy tramvají bylo dorazit k Drahomíře dřív. Následně jsem k ní ze zastávky šla půl hodiny, protože ke všem chodníkům zkracujícím cestu k ní vedly schody.

V létě jsme s Bivojem jeli jednou s dětmi (tj. dvěma kočáry) na výlet vlakem. Jeden z vlaků byl takový ten se zábradlím uprostřed dveří, takže ten kočár musíte složit, abyste ho tam procpali, což je s nestojícím dítětem super. Bivoj vzal korbu s jedním dítětem do vlaku, já jsem na nástupišti čekala se Sucháčem a s konstrukcí Bivojova kočáru. Přišel průvodčí a chystal se vlak odmávnout. Na moje upozornění, že bychom rádi nastoupili, reagoval překvapeně: „Aha.“ Aha, tak já tam asi mávám se Sucháčem na vlaky a ta půlka kočárku vedle něj je jeho postižený dvojče. Je fakt, že na nástupiště jsme přišli pozdě (respektive s nedostatečným předstihem). Protože když jsme dorazili na nádraží, na tabuli svítilo dvacet minut zpoždění a v hale nebyla klimatizace. Odebrali jsem se ven a Bivoj chodil kontrolovat zpoždění. Z dvaceti minut bylo nakonec deset a pět minut před odjezdem ještě nebylo známo nástupiště. Když naskočilo, zjistili jsme, že nefunguje výtah. No a to jsou pak ty otravný matky, kvůli kterým nabírají vlaky zpoždění.

Výtahy celkově jsou moje oblíbený téma. Třeba výtah v jednom nákupním centru. Je tam jeden a funguje tak, že když chcete jet například z prvního patra do suterénu, ale někdo si po vás přivolá výtah do druhého patra, tak ten výtah nejdřív vyjede do druhého patra. Tam buď zblble vystoupíte a zjistíte, že Billa tam fakt není, anebo se omluvně usmějete na další matku s kočárkem a jedete do suterénu. Přestala jsem se usmívat, když jsme v té dvojce už asi potřetí potkala někoho, kdo může jet po eskalátorech. Přiznám se, že pak už jsem masochisticky čekala, až se tam někdo takový objeví a já ho budu moct upozornit, že pro něj výtah není určen. „A kde to jako je zakázaný?“ obořila se na mě matka, co s sebou sice taky měla dítě, ale patnáctileté. „U eskalátorů máte obrázek, že výtah je určený pro kočárky a invalidní vozíky.“ – „Ale to není zákaz!“ Jako není. Ale je to zhruba tak ohleduplný, jako mít dva metry a jít si na dětský představení sednout do první řady, protože prostě můžu.

Košíky v obchodech. Cíleně jsem si vybírala už jenom obchody, kde si můžu dát do košíku nákup i po zaplacení a pak si ho v klidu vyskládat do košíku v kočárku tak, aby se mi z něj po cestě nekutálely jabka a Tarapaca v akci. A taky proto, že se mi prostě nechtělo s každou položkou udělat třikrát dřep – když ji dám do kočáru, když ji dám na pás, když ji dám zpátky do kočáru. Když jsem o to požádal, někde s tím neměli problém, ale i v rámci jednoho řetězce se mi stalo, že mě s tím košíkem prodavačka prostě přes kasu nepustila a ještě mě poučila, že na nákup přece mám ten kočár a ne košík. Bylo to v covidové době, kdy se musel vozík nebo košík brát i na jednoho lahváče, takže to asi považovala za privilegium.

Dětský koutek v restauraci přes chodbu. Jako hele, nejsem ten typ, co má potřebu si s malým dítětem vyrazit do restaurace jen tak, aby batole ochutnalo lanýže. Jíst s dítětem v restauraci mě spíš stresuje. Ale jsem ten typ, co upřednostní dopolední výlet před dopoledním postáváním u plotny a obědvá se holt v restauraci po cestě. Lepší žádnej dětskej koutek, než koutek v jiný místnosti. Ať si tam matka jde sednout, nešla se snad do restaurace najíst nebo konverzovat s jinými dospělými lidmi, že jo. Nutno tedy podotknout, že v tomto případě se do dětského koutku spakoval otec Bivoj, já jsem to Přídemu zakázala, protože prostě ne, nebudu nikoho vykazovat s dítětem mimo společný prostor.

Semafory na přechodech s ostrůvkem, kde se stihnete dostat do půli prvního přechodu a pak pět minut čekáte v dešti nebo na přímém slunci na další zelenou.

Výkop uprostřed chodníku, přes který vede jedno prkno, který je moc úzký na kočárek.

Obchody, kam se sice s kočárkem dostanete, ale už se s ním nevytočíte mezi regály.

Samozřejmě každá taková situace má řešení. Můžete si počkat na další spoj. Akorát když to čekání bude pro vaše dítě už moc dlouhý, budete obtěžovat.

Na výtah si taky počkáte. Je to přece pár minut. Akorát když to čekání bude pro vaše dítě už moc dlouhý, budete obtěžovat.

U pokladny můžete počkat, až bude namarkovaný celý nákup a pak si ho v klidu naskládat do kočáru, jak potřebujete. Akorát budete obtěžovat, protože zdržujete frontu za sebou.

Na ostrůvku mezi přechody prostě počkáte. Akorát, když je vašemu dítěti horko a začne dělat scénu, budete obtěžovat.  

V obchodě můžete nechat kočárek u dveří. Akorát, až se dítěti ztratíte z očí a začne řvát, budete obtěžovat.

V restauraci můžete dítě přece zabavit jinak. Akorát, když mu dáte tablet nebo mobil s pohádkou, jste „ten typ matky, co mu radši vrazí technologii, aby měla chvíli klid“ (no neke, půl hodiny na oběd, to jsem si dovolila dost).

Výkop na chodníku obejdete po frekventovaný silnici, akorát budete nezodpovědná kráva s mlíkem na mozku.

A tyhle situace zažíváte každej den. Ne jednu situaci denně. Pět, deset takových. Pohyb s dítětem ve veřejném prostoru je ještě pořád takový stokrát nic, co umořilo osla, a po stoprvý je z toho ten hysterák.

Přitom by stačilo nemyslet, a teď mi pánové promiňte tu genderově nekorektní konstrukci, penisem. Zamyslet se, že ne všichni jsou mladý a zdravý a zodpovídají venku jenom sami za sebe. A až bude příště někdo navrhovat přepravní řád, tak se třeba zkusit zeptat doma manželky, jaký to bylo, když MHD vláčela dvě děcka a nákup. Co by jí třeba pomohlo, aby domů přišla s lepší náladou a večer byl i sex.

Takže sice hystericky, ale to téma se snad otevřelo.