Co mě v roce 2019 naučil Velký Klínovec

Neříká se do prdele, říká se děkuju.

Takový něco jako bilanční, co jsem rozepsala už v prosinci.

Rozchod 20. prosince vám chtě nechtě trochu posere Vánoce, přestože celou dobu tušíte, že přístupem druhé strany k tomu spějete, přestože opakujete „nenechávej to vyhnít, špatně to skončí“, no a on se 20. prosince ten průser ukáže, sice v trochu jiné podobě, než jste očekávali, ale výsledek je i tak „Miluju tě a strašně jsem to posral“ a oba víme, že já už nebudu dávat další šance to neposrat, protože jich už bylo víc, než ve svým věku zvládnu vypít za týden piv, a trošku vás to přece jenom sejme, protože na sušáku vám visí jeho košile, v koši na prádlo máte jeho trenky a převlíkáte postel, protože nechcete usínat se zbytky jeho vůně na vedlejším polštáři.

Vědomí, že vy jste to říkali, vám udělá vánoční atmosféru asi tak jako „Miluju tě, ale seš pro mě moc dobrá“ nebo „Teď nejsem na vztah připravenej“.

Ten večer jsem zkontrolovala, kolik sjezdovek je na Sedle v provozu, a zkonstatovala, že ten kilometr a půl modré („otevřena rodinná modrá sjezdovka!“ – nechtěli byste mít trochu ohled na bezdětný singl třicítky?) mi za tu cestu stojí, pokud mi v tom o půl sedmé ráno kocovina nezabrání. Viděla jsem zbytky východu slunce nad Městem, kde zavraždili posledního Přemyslovce, projížděla jsem tou částí Sudet, co každým rokem vypadá trochu míň jako místo, kde se sourozenci množí mezi sebou, v serpentýnách na silnici smrti jsem při pohledu na bílou sjezdovku skoro slyšela, jak mi vzadu zacvaklo na lyžích vázání, dojela jsem do areálu a tam nebylo vidět na krok. Vylezla jsem z auta, abych ověřila, jestli je vidět aspoň kasa. Byla, ale zjistila jsem, že jsem oblečená na čtyři nad nulou, ale bez toho větru. Tak jsem odjela, aniž by mi to zkazilo náladu. Ne proto, že bych už ji i tak měla na hovno, ale protože jsem si díky tomu aspoň vzpomněla, kde se zapínají mlhovky, což se mi běžně stává jenom při STK, a protože jsem pochopila, že byť moje okolí ví, že pokud to během zimní sezóny vypadá, že se měním v Babiše, co si maže na chleba ministra zdravotnictví a ještě u toho má PMS, stačí mi strčit do ruky ski pas a odeslat mě směr Jeseníky a vrátí se pomalu něco mezi holčičkou z reklamy na kofolu a Ghándím, tak nemá cenu zkoušet hledat štěstí v oparu mlhy se zadkem přimrzlým k lanovce a doufat, že se dostaví pocit uspokojení. Že na některé věci se vyplatí počkat si, protože Velký Klínovec to umí líp. 

Takže na pozitivní těhotenský test jsem si počkala skoro do Silvestra.

Abychom si to usnadnili, tak přichází FAQ sekce:

Q: Máme gratulovat?

A: Pokud je otázka směřována k tomu, zda je nutné plnit společenské konvence, tak nemusíte, osobně jsem je asi i několikrát porušila a na takové sdělení se pouze usmála, protože oznamovatelka vypadala, že je ráda, ale jinak i teď je mi jedno, jestli někdo má nebo nemá děti. Pokud je otázka směřována k tomu, zda jsem ráda i já, tak jsem, protože Suchej únor (pracovní jméno místo Toho-co-mi-ukrad-lyžařskou-sezónu, protože je to kratší a podle indiánské gramatiky genderově neutrální) byl plán, nikoliv špatná matematika nebo prasklý kondom.

Q: Už víte, jestli to bude holka nebo kluk?

A: Nevíme.

Q: Už víte, jak se bude jmenovat?

A: No Suchej únor.

Q: Jak to spolu jako teď máte?

A: Máme to spolu na základě prvního odstavce, který jsem napsala ještě před Vánocemi. Zatím jsme si odsouhlasili fungování v „parents-only“ módu. Nebudu prát špinavé prádlo tady ani jinde (navíc Suchej únor už to teď klidně může slyšet), ale myslím, že po všem Chlapcově váhání a nerozhodnosti, můžu teď několik měsíců prohlašovat své rezolutní „Nevím“. Nedělám žádné definitivní rozhodnutí, protože si myslím, že se máme pořád rádi, ale jsou věci, se kterými se nedokážu jen tak vyrovnat. Minimálně ne teď. Po měsíci řešení můžu s čistým svědomím vůči Chlapci i Suchýmu únoru říct, že jsem udělala všechno, aby to fungovalo, ale momentálně jsou moje zdroje vyčerpány.

Q: Nejsou to jenom hormony?

A: Nejsou.

Q: Seš v pohodě?

A: Jsem nejvíc v pohodě za poslední dva roky. K úplnému štěstí mi aktuálně chybí jenom respirátor.

Jestli je to všechno a nikdo mi zrovna nechcete poslat ten respirátor, musím se přiznat, jak mi pomohlo srovnat si priority, když jsem v rádiu chytla takový ten soundtrack k Armageddonu prostříhaný s dialogy z filmu, kdy Bruce Willis říká: „Na světě je 6 miliard lidí. Proč jste si vybrali zrovna nás?“

Šlo by to formulovat i jinak:

„Kdo, když ne ty? Kdy, když ne teď?“

Když to člověk vezme z pragmatického hlediska, odpověď je: A kdo jiný, koho znáš, když ne ty a když ne teď, by měl být svobodná matka?

• Nebydlíš v pronájmu v 1+1 a nemusíš srazit paty a zatancovat podle ničí písničky, na kterou tancovat neumíš, včetně písničky otce dítěte
• Na toho zelenýho panáčka v hypoteční zóně, co běhá po obrazovce s šanonem v náručí a bublinou „Už to pro to běžím“, sice budeš koukat do důchodu, ale máš takovou práci, co ti i na rodičáku umožní, že zelený panáček nezvedne varovný prst, že ses zpozdila se splátkou, a zaměstnavatele, co ti řekne, že v záplavě personálních a jiných sraček je tvoje oznámení nejlepší zpráva týdne, a že udělá všechno pro to, aby ti vyšel vstříc
• Je rozdíl mezi matkou samoživitelkou a svobodnou matkou. Nejseš matka, co o otci dítěte slyšela naposledy u početí, a i kdyby se stalo, že Chlapec nevydýchá, že s dítětem musí hrát Člověče nezlob se podle pravidel, která nevymyslel, máš pod sebou takovou záchrannou síť, že neskončíš na opačné straně potravinové sbírky pro seniory a matky v azylácích, než seš zvyklá
• Máš kolem sebe tolik přátel, co nabízejí pomoc, aniž by sis o ni řekla, že někdo z nich tě rozhodně dokáže zastoupit ve výrobě zvířátek z kaštanů, když na to přijde
• Aniž by na tebe byla vyhlášena jakákoliv sbírka, už teď máš tolik nabídek na dětský oblečení, hračky a spoustu jiných věcí, z nichž u půlky neznáš název (hajdavak, tvl?) a u druhé doufáš, že je nebudeš nikdy potřebovat, že pravděpodobně nebudeš muset lézt do obchodů s dětskými potřebami a nechat si tam osahávat břicho a odpovídat, kolik máš zubů (jsem někde četla)
• Bylas už skoro všude, kdes chtěla, a stejně tě už čekání na letišti a zácpa na cizích záchodech akorát sere

Na konci roku jsem k tomu měla rozepsaný i závěr. Přála jsem v něm Chlapci víc odvahy. A tu i vám a lidem kolem vás, protože mně zatím v životě nejvíc ublížil její nedostatek, ať už můj nebo ostatních. Suchej únor už svým načasováním prokázal, že jí má dost:* 

P.S.: Kamení naleznete vlevo dole. Nemyslím, že bych to mateřství aspoň bez jednoho komentáře o tom, že jsem blbá, vytrestala jsem se sama, co jsem jako čekala a chudák dítě, zvládla.