Co plave ve vaně

Kapr to není

Docela si zakládám na své poctivosti. Jako že jsem v životě nikdy nic neukradla. Skoro. V páté třídě jsem sebrala spolužačce Veronice desetikorunu, která jí vypadla z ruky nad mojí lavici, a koupila jsem si za ni cherry colu z automatu u tělocvičny. A pak, když už tak už, tak při stěhování z perverzně lingvistického doupěte jsme si s Baličkou cigaret odvezly taky dva modré gauče a jedno modré křeslo, které s námi dál putovaly do dalšího privátu a při rozestěhování kvůli chvilkovému Baliččině příteli zvanému Guma (to jsme jí řekli až po rozchodu) jsme si je rozdělily (Balička si vzala největší gauč a já menší gauč a křeslo), potom se všechny tři kusy zase ocitly u Baličky cigaret, která je nedávno prodala (!) a doteď mi neřekla komu. Ty gauče nebyly tak úplně naše, ale taky to nebyla tak úplně krádež, protože jsme je do bytu dostaly od majitele s dovětkem, že je na půdě nechali bývalí nájemníci, kteří beztak neplatili, a majiteli mezitím umřela manželka, která byla vlastně majitelka, a byt zdědili synové, kteří vůbec nevěděli, že nám jejich tatínek dal z půdy nějaké gauče, které stejně nebyly jeho.

Takže nekradu věci, za to příspěvky na blog vykrádám celkem často, tuším, že psici už podruhé. Čekají nás první společné Vánoce s Chlapcem. Kromě obligátní otázky, zda do bramborového salátu patří celer, jsme se dostali i k vánočním zvykům.

„Vy jste jako fakt měli kapra ve vaně?“ zeptala jsem se Chlapce. „A jak dlouho?“

„Tak tři dny.“

„A jak jste jako myli?“

„To jsme se nemyli.“

„A pak jste se na Štědrý den umyli v té vaně smrdící rybinou?“

„Nesmrděla. A pak jsme museli mít kapry dva, protože já i brácha jsme si chtěli hrát s kapřím močovým měchýřem. Bráchovi vždycky prasknul první a pak chtěl ten můj.“

Jedna z mých nejranějších vzpomínek se taky týká Vánoc. Respektive vánočních zvyků. My jsme nelili olovo, nepouštěli lodičky z ořechových skořápek, ani nedávali do vázy barborky. Mám v živé paměti, že jsme se každé Vánoce společně koupali. Jako ve vaně. Jako táta, máma, ségra a já. V jedné vaně. Najednou.

„A nechali jste toho, když ti bylo osmnáct?“ zeptal se Chlapec. „A jak ta vana byla velká? Aspoň jako moje?“ To mě trochu mate. Protože Chlapec má velkou vanu. Ale ta vana byla spíš velká jako moje vana. A do té se vejdu tak já a kousek mě.

Jenže mám z toho fotku. Fotku, kde ve vaně sedí máma, já a ségra (v tomto pořadí) a táta to fotí. Máma tam má dokonce vidět prsa.

Tak jsem zavolala tátovi, abych to ověřila. „Ne, to jsme nikdy nedělali. Možná někdy jednou, ale rozhodně ne každý Vánoce.“

„Tak já se zeptám mámy!“

„Jasně. Ta ti potvrdí i to, že jsme tam souložili.“

„Tak jestli na tom trváš, můžeme to udělat,“ změnil názor Chlapec. „Ale Sucháč do vaničky při koupání vždycky načůrá.“

„To nevadí, já taky,“ kontrovala jsem. Nicméně mi to nedalo a zavolala jsem mámě.

Překvapila. Nevyužila nevinný vánoční zvyk v jedné vaně k tomu, aby ho vylíčila jako orgie a rodinu svého bývalého manžela jako bandu zvrhlíků. Potvrdila jeho existenci s tím, že nejvíc se nám na tom líbilo, že když ve vaně bylo hodně lidí, někdy z ní přetekla pěna. A dodala, že od určitého věku se toho táta přestal účastnit, protože se mu to začalo zdát divný.

Jak jako divný? Vám to taky připadá divný? A trápit v tý vaně kapra vám přijde normální?!