Sorry jako

 Neomlouvám se za věci, za které bych se jako matka zřejmě omlouvat měla. Nebo by mi měly být aspoň trochu blbý a nejsou.

Za to, že Sucháče od dvou měsíců klidně na celé odpoledne hlídá babička a já pracuju nebo nedělám nic. Za to, že Sucháč nebude chodit na plavání pro kojence ani pro batolata a místo toho ho stejně jako mě budou v pěti letech odstrkávat dřevěnou tyčí od břehu plavčík s knírem a plavčice taky s knírem. Za to, že když má po očkování teplotu, netahám ho s sebou v náručí na záchod a nesnažím se si u toho kvalitně utřít zadek, ale prostě těch několik minut brečí. Za to, že už párkrát usínal s pohledem na dvě obrazovky počítačů, protože jsem musela dodělat zakázku. Za to, že některé hračky mu pořizuju proto, že si tím koupím čas pro sebe, protože holt neumím dvanáct hodin denně stimulovat dítě slabikami složenými z atraktivních hlásek a vykládáním toho, že maminka krájí mrkev, dává kočičce papat a těší se, až miminko usne a nalije si víno. Za to, že jedu podle instrukcí letušek, že kyslíkovou masku si nejdřív nasazuje dospělý a potom ji nasadí dítěti. Za to, že se nestydím říct, že mateřská se mi táhne jak smrad a přijde mi, že jsem doma tři roky a ne tři měsíce a že odškrtávám dny, kdy se Suchej únor posune ve vývoji, aby se s ním dalo dělat něco jinýho, než ho přenášet z místa na místo. Nyní bych chtěla poděkovat zdejším matkám, že se mi nesmály, když jsem někde prohlásila, že mě méně děsí kojenci, o které se musí starat jako o zvířátka, než starší děti, které se musí animovat. Moje noční můra se teď jmenuje poblité body s dlouhým rukávem.

Nic z toho neznamená, že nemám svoje dítě ráda. Jenom se mi nepodařilo adaptovat se na ten přístup, že mateřství rovná se sebeobětování. Zřejmě nedělám pro svoje dítě vždycky to nejlepší, ale až za mnou Sucháč v osmnácti přijde s tím, že odjíždí na měsíc sám do Mexika, nebo, že se chystá udělat něco jiného, s čím budu bytostně nesouhlasit, například přihlásit se ke studiu na filozofické fakultě, rozhodně mi na moje argumenty nebude moct vmíst do ksichtu, že se mě neprosil o žádnou oběť, abych teď vytahovala, co všechno jsem pro něj udělala a on teď... Protože nemám pocit, že bych mu cokoliv obětovala. Nenechala jsem si jím překopat život, prostě ho integruju do svého života „předtím“, co to jde.

Nicméně i tak se přistihuju přitom, jak se nebývale často za něco omlouvám. Sucháčovi, že jsem ho zase štípla do ucha, když jsem mu rovnala čepičku. Balúovi, když ho vyhazuju ze Sucháčova košíku. Více i méně vzdáleným příbuzným za to, že Sucháče ještě neviděli. Kamarádům za to, že čas srazu je víceméně orientační podle toho, v jaké fázi oblékání na ven se Sucháč poblije. Kurýrovi z rohlíku, že si nechávám nákup přinýst až ke dveřím. Lidem v obchodě, že nemusím mít na chleba a mlíko nákupní vozík (jako chápete, kolik narážek jednou po koroně vůbec nebude dávat smysl?).

Někdy mi to sebemrskačství ale trochu ujede. Například dneska. Potřebovala jsem na Czech Pointu ověřit podpis na plnou moc. Včera jsem to vzdala po dvaceti minutách, když šest přepážek z devíti zhaslo, a odkráčela středem s kočárem a hlavou vztyčenou na punč. Dneska jsem si způsobně odebrala číslo a s dalšími lidmi se uchýlila k čekání, kdy na nás přijde řada a kdy šest přepážek z devíti zhasne, protože bude obědová pauza. V tu chvíli ke mně přistoupil neznámý muž v roušce (hele, už z koronakrize vzniká nějaká beletrie?) a zeptal se „Co potřebujete vy s tím kočárem?“ – „Na Czech Point ověřit podpis.“ Zavedl mě k přepážce číslo 6: „Jaruš, vem si tady od paní číslo a odbav ji.“ Jaruš mě odbavila a požádala o třicet korun. Ano, už vám to možná dochází. Tu plnou moc jsem samozřejmě potřebovala rovnou i poslat. Ale bylo mi blbý si říct ještě o obálku, zdržovat psaním adresy a pak odesláním dopisu. Takže já, která neustále nadává na neadekvátní digitalizaci státní správy a co může, řeší přes datovku, jsem v trafice koupila známku, doma zrecyklovala obálku s blahopřáním k Sucháčově narození a teď jdu hledat poštovní schránku.