Celer

Malé vítězství v sérii velkých proher.

Takovou dobu se chystám na poslední příspěvek tohoto roku, že nakonec bude úplně o něčem jiném. Akorát ten celer si neodpustím.

Vlastně si neodpustím ještě souborku z britský literatury, protože jedna blbá zkouška, která trvala dýl než moje státnice ze španělštiny, stojí za zaznamenání. Přišla jsem na ni totiž jediná, takže docent Hurvínek si celou tu hodinu a půl vyhradil jenom pro mě. Dorazil pozdě, protože s kamarádem montoval kuchyň, a zřejmě je Hurvínek opravdu nějaká hvězda anglistiky, protože jak byla celou dobu chodba prázdná, tak najednou z nor vylezli všichni ti docenti a doktoři – ale proto, aby si u Hurvínka uvařili vodu na kafe. Docent Spinning tedy původně sháněl klíče od sekretářky, aby si uvařil vodu tam, ovšem poté, co Hurvínek prohledal svou bundu a mohl namísto klíčů Spinningovi nabídnout pouze plastového koníčka, nakýbloval se Spinning k němu do pracovny. Za chvíli dorazila doktorka, co jsem ji měla na jazykovky, a politovala mě, že tam jsou na mě dva. Myslím, že ještě po třech letech mi mnoho z podhoubí anglistiky zůstává utajeno. Někdy bych chtěla vidět, co se tam děje po osmý večer. Přítomnost docenta Spinninga jsem brala jako znamení – že on byl první, kdo mě kdy vyhodil od ústní zkoušky a Hurvínek bude druhej.
Po deseti minutách se tedy pracovna vyprázdnila a my dva už jsme se mohli věnovat pouze sami sobě, Conradovi a Lady of Shalott.
Co se týče mého
snu, tak během učení se na zkoušku prošel značným vývojem z "naštěstí jsem toto morální dilema nemusela řešit, protože jsem se probudila" a "jsem přece chytrá!" a "usmlouvala bych to na dvojku" na "ať se zeptá, ať se zeptá, trojka stačí!" Jo, Coleridge dělá s lidmi divy.
Během hodiny a půl jsem řekla asi tak dvě věci, u kterých mi doktor Hurvínek neodporoval, a jednu věc, kterou jsem ho překvapila – protože v Lady of Shalott přede Lady před zrcadlem a tyhlety přadleny nebo jako se tomu říká, před sebou mívali zrcadlo, aby viděly, kolik práce udělaly a nemusely se otáčet, což jsem si přečetla někde na internetu, když jsem hledala, co si o tý básni mám myslet, a Hurvínek to nevěděl. Byť Joseph Conrad patřil k těm lepším otázkám, po prvních deseti minutách jsem myslela, že mě stejně vyhodí, takže jsem si z toho začala dělat srandu. Kdybych věděla, že mi poté, co mi vyvrátí všechna má tvrzení o Lordu Jimovi, dá dvojku, tak do Lady of Shalott nezakomponuju Santa Clause!
Úspěch mě překvapil především proto, že část času na souborku mi vzaly slepé mapy USA na zkoušku z American Studies. Jak se bude na konci semestru vyhazovat, tak se asi všichni vyučující snaží dokázat, že zrovna jejich předmět není žádná vosíračka. Ale když přede mě v úterý položil čistý papír a řekl, ať nakreslím obrys USA a do toho všechno, co vím, přece jenom jsem ještě pět minut koukala, jestli se nebude dít ještě něco. Nejdřív jsem se tam snažila zakreslit tužkou i tvary států, začala jsem ze západu, pak z východu a pak mi uprostřed zbylo bílý místo, takže jsem ty obrysy vygumovala a nechala tam jenom názvy států propiskou.

To by tak vedle celeru byl ještě jeden úspěch a pak už to mělo sestupnou tendenci. Hned po zkoušce jsem odjela za pranašimi, u kterých ještě matka neměla tu odvahu pochlubit se s policajtem. Původně jsem měla v úmyslu jí trochu zamíchat s plány a říct jim to s předstihem, tedy vyložit věci tak, jak se ve skutečnosti mají, protože matka kudy chodí, tudy šíří svou verzi, která má k pravdě daleko asi tak jako Královédvorský rukopis, ale když jsme pak seděli na pivu, tak jsem nějak neměla sílu jim dát zrovna tenhle vánoční dárek. Takže asi nechám matku vykecat tu svoji verzi a pak si tam udělám další výlet, abych to vysvětlila. Asi si otevřu Kancelář pro uvádění matčiných výroků na pravou míru. Kdybych za to dostávala zaplaceno, nemusím už přeložit jediný marketingový plán, což vlastně ani nevím, jestli ještě někdy překládat budu vzhledem k tomu, že Doktorka a její manžel jsou ti, kdo matce sehnali rozvodového právníka, a mám nějak poslední dny pocit, jestli už taky nejsem u matky na black listu:o) Stejně jako už skoro všechny její kamarádky, které si postupně začínají myslet, že je zralá na psychiatrickou léčebnu, což já si myslím už asi tak rok. A teď to nemyslím jako vtip. Já nevím, co to je za poruchu, ale normální to není.
Detaily jindy, dnes je důležitý především celer. Ale jeden silvestrovský pro obveselení: jeden z důvodů, proč byla dvacet čtyři let nešťastná a nespokojená je ten, že jsme koupili úplně špatnou vanu – je moc veliká a ona v ní tone. To mě naprosto rozsekalo. Mimochodem, zaprvé jsem o pět centimetrů menší než moje matka a netonu v ní a zadruhý, když tu vanu jeli někam k Brnu kupovat, otec si do ní lehl a řekl matce, ať si ji taky vyzkouší, na což mu odpověděla, že není magor a nebude si lehat do žádný vany. (Druhou část tvrzení dodržela, první nikoliv.) Taky si koupila DVD přehrávač a vypráví, jak se teď konečně může dívat na filmy, takže jenom čekám, kdy se dozvím, že u nás to měla zakázaný a měla povolenou jenom jednou tejdně Ordinaci v růžový zahradě a to ještě výhradně k žehlení.

Vzhledem k tomu, že jsem matce poměrně explicitně naznačila, že na Štědrý den jenom oceníme, když tu nebude, a klidně může být s tím hodným pánem, co ho 24. prosince jako že odvolají do služby a on nechá kluka, na kterého je údajně fixovaný, na Štědrý den bez tatínka, zůstal mi doma pro obveselení můj depresivní otec a basa Plzní, takže cílem letošních Vánoc bylo hlavně je přežít. Což se mi s 1,8 promile (dala jsem tátovi alkohol tester) podařilo. Ovšem nechápu, jak jsem mohla mít 1,8 promile ze tří desítek, muselo to být tou společností, když jsem se Sockou, tak jsem z toho vždycky našrot, i když piju nealko. Asi to bylo tím, že jsem celý den skoro nic nejedla, chtěla jsem totiž vidět prasátko, které jsem po návratu z hospody v zrcadle taky viděla.

Po večeři mě zas tam nahoře někdo miloval, protože jsem od desíti chtěla jít do kina na každoroční Život Briana a chtěla jsem vytáhnout i otce. Prozřetelnost naštěstí zařídila, že byl znaven po K10 (Kozel 10°), protože den na to matka nadšeně vyprávěla, jak byli na Štědrý večer po večeři v kině na Životě Briana a jaká to byla sranda. Byla by ještě větší, kdybychom se tam potkali.

Ačkoliv jak otec poznamenal, minulý rok nás u stolu sedělo šest, letos jsme tam byli dva, večeře stejně byla dobrá. A teď se dostáváme k hlavnímu bodu. Večeře byla dobrá především proto, že po více než dvaceti letech (prostě od tý doby, co mám zuby a jím bramborový salát) úpěnlivých proseb, protestů i vyhrůžek jsem konečně docílila toho, že jsme do bramborového salátu nedali celer. Celer. Zelenina, důvod jejíž existence mi zůstává zcela skryt. Proč? Proč proboha někdo vypěstoval celer?! Na co?! A za co?! Cílem pro příští Vánoce je dostat z bramborového salátu petržel a dostat do něj hrášek.

Situace taky slouží k ověřování pravdivosti některých klišé. Třeba že kamarádi jsou ti, co se objeví, když je nám na hovno. Já vím, že táta o spoustu kamarádů a známých přišel kvůli matce, protože málokdo z nich ji v posledních letech snesl, ale stejně mě lhostejnost některých z nich zarazila. I když možná soudím nespravedlivě, protože nemám všechny informace a navíc táta je spíš ten typ, co bude v hospodě sedět a koukat a nic jim neřekne. Naopak mě zase překvapili (hele, skoro jsem měla chuť napsat "vrátili víru v existenci lidského dobra":D, to byste tady asi nerozdejchali, co?) lidé, u kterých bych fakt nečekala, že se ozvou. Jak jsem byla celou dobu relativně v pohodě, tak jsem pak myslela, že jestli u nás s cukrovím zazvoní ještě někdo, tak se rozbrečim. Sousedka/recepční na penzionu/mámina asi bývalá kamaráda nám přinesla dvě porce kapra, kolega z cateringu cukroví a mámina asi taky bývalá kamaráda nám nabídla rybí polívku. Já jsem říkala, že kdybychom ještě chvíli počkali, dostanem i ten salát:o)

A 4. ledna mám souborku z americký literatury a dva dny jsem strávila pro změmu psaním eseje na American Studies. No a jestli tu americkou nedám (navíc v tomhle případě se mi o zkoušejícím zatím nezdál ani žádnej sen, abych mohla doufat, že mi nabídne, že když se s ním vyspím, dá mi trojku), tak si úmysl státnicovat zase asi odložím z února na červen.

Takže do novýho roku všechno nej a hlavně co nejmíň celeru!