Tesco zápich

Literární zápich. Zápich drátem do oka? Jinak bez zápichů.


Netušila jsem, kolik rozruchu vyvolá jeden výlet do Bruselu. Můžu vás uklidnit, že v dohledné době se to opakovat nebude. Hezky se teď držím v knihovně a v kuchyni, kam taky patřím, že ano. V kuchyni se držím převážně s Baličkou cigaret. Vaříme si tam obvykle bramborovou kaši. Minulý týden byla s vepřovým steakem. Tenhle týden měla být s pečeným kuřetem. Problém spočíval v tom, že jsem to kuře měla koupit já. Přijela jsem do Tesca, nakoupila všechno možný a na zastávce mi došlo, že nemám to kuře. Zato jsem ale koupila vánoční větvičku za 39,-, která se jmenuje Tesco zápich. Zapíchly jsme si jí do tý bramborový kaše bez kuřete. Beztak nám jde spíš o tu kaši.

Tesco zápichy se pokouším vytvořit si vánoční atmosféru aspoň na bytě. Doma to vyřeším asi tak, že si kolem třetí otevřu flašku Monastrellu, před pátou usnu a probudím se o půlnoci a budu mít historku, jak jsem se na Štědrý den ožrala a zaspala večeři. Jestli se teda u nás tenhle rok nebudou Vánoce rušit úplně, když bude ségra v Ženevě, to by mi překazilo plány, opít se v úplně normální den umí každej.
Když jsem naposledy telefonovala s otcem, položila jsem zapovězenou otázku "Je něco novýho?" Asi jsem úplně blbá, fakt. Se tak ráda chvástám tím, že když vím, že by se mi nemusela líbit odpověď, tak se neptám... Tak samozřejmě něco novýho je, akorát mi to nechce říct po telefonu a v pátek mi to řekne máma sama. Tak se buď už konečně rozvedou, nebo matka vymyslela, že pojedou na Vánoce na Srí Lanku a já budu hlídat psy, anebo že se naopak rozhodla pozvat na Vánoce děti s nejbližšího dětského domova, abychom jim předvedli, jak vypadá taková funkční rodina. Nejlepší by byla asi ta první možnost.
Tím se dostáváme k tomu, že by se mi tady docela chtělo zůstat na víkend, dokonce bych i pro toto neplánované rozhodnutí měla tentokrát dostatek čistého spodního prádla, bohužel jsem ale asi doma nechala knížky, které jsem už před týdnem měla vrátit do knihovny. (Mimochodem, jsou to knihy na bakalářku, kterou začnu psát v únoru. Možná.) Akorát si nejsem moc jistá, jestli jsem je nechala doma, protože minulý týden jsem je tam hledala a usoudila jsem, že jsem je nechala na bytě. Tak doufám, že jsem je nenechala někde po cestě.
Tím se dostáváme k tomu, že s tou knihovnou jsem vám trochu lhala. Obvykle tam sice chodím vracet knihy, které jsem nestihla přečíst, a půjčovat si knihy, které taky nestihnu přečíst, ale nějaký ten vědecký výzkum jsem se tam pokoušela dělat až dneska. Poměrně neúspěšně, protože autority se k lingvistickému problému, na který mám prezentaci na Corpus Based Research, příliš obšírně nevyjadřují a já sice přesně vím, o co jde, ale sama sebe citovat nemůžu. (Sice jsem problém délky zájmem shrnula pod jednoduchou poučku, že "ne velikosti záleží" a definovala jsem diachronní a synchronní sexuální přístup, ale pořád taková kapacita ještě nejsem.) Následně jsem v počítačové učebně zjistila, že ani po tom semestru semináře pořád ještě nejsem schopná efektivně pracovat s BNC a smutně tedy koukám na COCU a tiše doufám, že když mi vyučující ukazovala, co po mně chce, tak to na BNC ukazovala jenom proto, že ho měla zrovna otevřenej, ne proto, že s ním musím pracovat taky!

Jinak i přes množství knih, které se mi do knihovny podařilo vrátit bez toho, že bych je otevřela, se mi v pondělí podařilo splnit zápočet z britské literatury. Zřejmě první a poslední akademický úspěch tohoto roku. Opravdu už bych možná mohla začít něco dělat.
Jinak co se týče školy, tak literární seminář byl vedle občasných záblesků mé ubohé inteligence na korpusu, kdy se mi podařilo získat z mého research i jiný výsledek než "no results," světlým okamžikem týdne. Do značné míry za to může interakce doktora Hurvínka a Pítra. Pítr není spolužák z gymplu, na kterého teď nemůžu najít odkaz, Pítr je Slovák odněkud od Košic, Pítr je širší než delší a na anglistiku jezdí výtahem, a Pítr naprosto nezná rčení jako "Mluviti stříbro, mlčeti zlato" nebo "Když k tomu nemáš co inteligentního říct, tak mlč." Je to taková Amazing Aňa, akorát nám neukazuje snubní prsten. Doktor Hurvínek ho má asi tak od třetího semináře také velmi rád:
"Tak, Pítře, ode dneška každý seminář můžete promluvit pouze třikrát. Takže si rozmyslete, jestli to opravdu chcete říct. Vážně to stojí za to? Petře, ještě nám zbývá půl hodina a tohle je vaše poslední možnost!"
"Charles Dickens... No, Jana Husa v podstatě neupálili kvůli jeho názorům, ale protože ta jeho obhajoba byla tak strašně dlouhá a nudná, že ten koncil už nevěděl, co s ním má dělat... Třeba Petra už by upálili na druhém semináři."
"Co si myslíte o těch skriptech?"
Pítr: "No, mně vadilo, že třeba v jedné větě zmínil jednoho autora a potom dílo jiného autora..."
"Ano, Petře, potřebujete k tomu zvýrazňovač."

Doktor Hurvínek v posledních dnech ale figuruje v mém životě v mnoha barvách. Jedna z mých nových spolubydlících mě včera vyvedla z omylu, že doktor Hurvínek vypadá jako Hurvínek. Respektive jsem to nadhodila poté, co druhá spolubydlící poměrně přesvědčivě předvedla, že profesor na americkou se pohybuje jako žížala. Nové spolubydlící si vyměnily pohled a pak ta druhá pravila: "No, ona si myslí, že vypadá jako Jude Law." Čtvrt hodiny jsem o tom přemýšlela a pak jsem se zeptala, jestli má Jude Law taky tak chlupatý záda. Pak jsem musela vysvětlit, jak vim, že má Hurvínek chlupatý záda (protože občas má košili, ve který to je vidět, a nechápu, že si toho nevšimly!) a pak jsem si šla vygooglit, jak vypadá Jude Law... No a vlastně... Jo, trochu jako Hurvínek.
Ve zkouškovém mívám jaksi přecitlivelé podvědomí na podněty, se kterými přijdu do styku před spaním. Prostě jestliže se hodinu před tím, než jdu spát, bavíme o doktoru Hurvínkovi, na devadesát procent se mi o něm bude zdát. Už minulý týden jsem v noci třikrát dělala komplexku z britský a dneska v noci jsem přišla k Hurvínkovi do pracovny, kde mi řekl, že když se s ním vyspím, nemusím tu zkoušku dělat a dá mi trojku. Naštěstí jsem toto morální dilema nemusela řešit, protože jsem se probudila. Ale předpokládám, že bych to usmlouvala na dvojku:o)))
Ještě než opustíme britské vody, musím se zmínit o tom, kterak britská literatura prozradila, co si o mně myslí mí kamarádi. Hurvínek hovoří o The Cement Garden:
"... jenže ty děti se potom mezi sebou začnou chovat jako dospělí. Takže incest a tyhle věci, takže pro slabší povahy to není."
Já: "Tak to se mi bude líbit."
Balička cigaret: "Ty jo, Kopřivo, ještěže nemáš bráchu."
Možná bychom se s Baličkou měly začít bavit i o něčem jiném než o žrádle a sexu.

Nicméně, když už jsme u toho sexu, tak předminulý týden jsem měla rande (že to je rande jsem se dozvěděla až na místě, jinak bych to určitě avizovala dřív!) s Vetešníkem, což je moje láska z mých patnácti let, který vymyslel přezdívku Kopřiva (kterou jsem začala používat o nějaké tři roky později) a o kterém jsem popsala dva deníky. Dřív jsem o chlapech psala do papírových deníků, dneska o nich píšu na blog. Obojí čte zhruba stejně lidí (bylo děsně chytrý schovávat deník pod polštářem na židli u babičky v obýváku). Láska to byla až na jednu marginální událost (sakra, kdyby tohle četla Balička, jako že doufám, že nečte, ta by si tak smlsla na tom dvojsmyslu!) platonická. Sice jsem ho i já v tu dobu zajímala, ale problém byl v tom, že ho zajímalo asi dalších dvacet a chudák mladičký (o dvacet dní mladší než já!) tenkrát nevěděl, že ani dvě z těch dvaceti se nesmí pohybovat ve stejné lokalitě. No, je hezké po osmi letech zjistit, že jsem asi o nic nepřišla. (Teda že jsem v těch patnácti o nic nepřišla, to si pamatuju s jistotou, ale nepřišla ani v tom smyslu kvalitativním.) "Asi," protože o některých věcech diskutovat nehodlám a poprvé se mi stalo, že bych diskutovat musela. Balička tvrdí, že to nebylo tím, že to je Čech. Ale jako argument, proč nikdy nic nemám s Čechem, to používat můžu. Navíc mi nikdo nemůže vyčítat, že jsem to aspoň nezkusila! Skutečný důvod je ovšem ten, že mně prostě vadí ta čeština. Stvořila jsem si vlastně teorii lingvistické dominance. Lingvistická dominance – jediná, kterou snesu. Chlap prostě musí umět jazyk líp než já. A já umim dobře česky;o) Tenkrát s Francouzem byl kromě faktu, že ještě příliš viditelně existoval Restaurátor, problém v tom, že on sice uměl dobře česky, ale... měl přízvuk a špatný slovosled u zájmen (zase jsme u toho, že na velikosti záleží). Já vím, že je to nevhodně a povrchní měřítko, ale nemůžu si pomoct. A u všech ostatních chlapů tohle pravidlo platí – Lektor lingvista, co měl navíc vystudovanou angličtinu a francouzštinu, Restaurátor mluvil španělsky líp než já (na druhou stranu já jsem mu zase opravovala ortografii), Simone v Bruselu taky nemluvil jako Italian Man Goes to Malta, navíc u Italů stačí, když mluví italsky... Prostě chlap mě musí zvládnout i ukecat;o)

Uvidíme, jestli mě bude dneska někdo ukecávat na tradiční Christmas Party KAA. (Třeba doktor Hurvínek:D). Doufám, že to nebude jako minulý rok, kdy byly na Christmas party nejlepší ty plakáty, co zdobily nástěnku na katedře. To jste nejdřív nechápali, proč se ti lidi tak chlámou nad oznamením, že odpadá seminář, kvůli kterýmu jste vstávali v šest... Letos plakátům vévodí zřejmě Kill Bill upravený na John killed Mary. The favourite model clause of Ohnivá docentka a Lost in Translation s hlavou vedoucího mé bakalářské práce a dodatkem Happens to the best of us.

No a jinak to asi nějak nestíhám, protože za půl hodiny má přijít Sporty Spice a mně ještě nezaschnul lak na pravý ruce a to jsem se ještě chtěla vysprchovat! Víte jak, Christmas Party sice možná bude nebude stát na nic, ale o to víc mi to na ní musí slušet;o)