Baby boxing days

SWATka po šestinedělí

Analýza fyzického stavu šest týdnů po císaři: Už na ulici předběhnu důchodce. Ty po bypassu a totální endoprotéze. (Ještě před třemi týdny ten důchodce v pekárně předběhl mě, na což jsem omlouvající se prodavačce řekla, že to je v pořádku.) I tak mě fascinuje, že moje tělo, aniž by to na něm kromě sedmnácticentimetrové jizvy zanechalo větší stopy, stvořilo něco, co si dokáže pochcat obličej. Hned, jak se mi Sucháče podaří jeho otci udat aspoň na tři hodiny v kuse, začnu ti vydělávat na nový boty na ty rozjetý chodidla a fyzioterapeutku, která nás v těhotenství dostala z bolesti kyčlí, když jsem se odmítla smířit s „to musíte vydržet, maminko“. Ani teď se nehodlám smířit s tím, že si na to mám zvyknout. Do tří měsíců od porodu si hodlám jít zaběhat, přestože dnes se přecházení silnice mimo přechod, když jsem se od volební místnosti vracela pro roušku, neukázalo jako dobrý nápad, a lyžařskou sezónu se nechystám vynechat navzdory tomu, že na představu rotace se můj pravý podbřišek tváří jako Andrej Babiš na nabídku kurzu češtiny pro cizince.

Příležitost pro zlepšení bych tu viděla i jinde. Matky, všimly jste si, jak po porodu přestanete každého zajímat? Během těhotenství jste co dva týdny u doktora, doma i v okolí se starají, jestli nejste unavené, máte co jíst, máte co dýchat, jestli vás něco nebolí. Já jsem někoho zajímala naposledy, když šlo doktorům o to, jestli už mě můžou pustit nebo mi vyhřezne děloha. Pak porodíte dítě a můžete týden po porodu vážit čtyřicet kilo, ale váš partner si postěžuje, že doma není co jíst, a kdybyste neměly Klub perverzních lingvistek, který vám na měsíc zaplatí dovoz obědů, rodina vás pravděpodobně nechá umřít na horečku omladnic, zato vám ale se slovy „vám nic nevezeme“ přiveze spoustu kosmetiky pro dítě, kterou pravděpodobně nikdy nepoužijete, a hraček pro mimina, které už máte v pěti různých barvách. Tímto za nejlepší návštěvu vyhlašuju Baličku cigaret a Delfínu, které mi pokaždé přinesly něco k jídlu, a naprostou náhodou projíždějící Zvíře s přítelkyní, který mi vyměnil záchodové prkýnko a přítelkyně se zeptala, jestli nepotřebuju vyžehlit (na což mi bylo blbý říct ano, protože ta hromada prádla by se tam válela i bez dítěte).  

Analýza mateřství: Čekala jsem to horší. Asi je to zaprvé tím, že mám hodný dítě, a zadruhý tím, že jsem vždycky věděla, že nejsem mateřský typ, takže mě nezaskočilo, že se nedostavila pověstná euforie z toho, že teď můžu celé dny trávit přemýšlením, jaké jsou nejlepší plíny, a jestli je horší narvat dítěti do trička hlavu nebo ruce a říkat tomu „ta nejdůležitější práce na světě“. Jak já bych si šla aspoň na dva dny v týdnu sednout do kanclu. Se Zrzkou se v přístupu k mateřství shodujeme v tom, že nás to sice nefrustruje, ale ani nenaplňuje, a nejvíc nás uspokojují ty dny, kdy se nám dítě podaří zakomponovat do našeho života tak, že co nejvíc připomíná „ten život předtím“. V neposlední řadě to asi dělá i to, že nejsem z nejobětavějších matek. Kupříkladu jsme takhle jednou nechala Sucháče pět minut brečet hlady, zatímco jsem si dojídala oběd, a vysvětlila jsem mu: „Tentokrát to uděláme obráceně – ty se budeš dívat, jak já jím, a budeš u toho mít hlad.“

Takže jo, už jsem natočila video, jak Suchej únor v jednom z deseti případů nepraštil do cinkající koule nad sebou náhodou, ale už jsem se i zavřela v ložnici a křičela, že tohle se nikdy nemělo stát.

Vlastně jsem si potvrdila, co říkám celý život: že bych byla mnohem lepší otec než matka. Já bych s takovou láskou a nadšením přebalovala, krmila, chrastila chrastítkem, pokládala na bříško, třídila dětský oblečení, masírovala bříško a chovala a rozvíjela tak, že by Sucháč základní školu dokončil ještě před mateřskou… Každý den od šesti do osmi a každý druhý víkend.

Šest týdnů na mateřské mi stačilo, abych se v duchu omluvila všem neznámým matkám za všechny povzdechy, jestli si na ten nákup s kočárem fakt musely dojít v pět odpoledne, když jdu já z práce (musely: někdy se člověk ani nenaděje, a zjistí, že vhodná konstelace, kdy dítě nemá hlad, neusnulo, nebo nepotřebuje převlíknout poblitý oblečení, na kterém začalo kysnout mlíko (mimochodem, ty nápisy na dětském oblečení jako „Keep smiling“ nebo „I am happy“ jsou určené pro matky?) a matka na sobě nemá tepláky a je už po snídani, nastal v 16:30) a  pohoršené pohledy „to si to děcko nemůže uklidnit“ (ne, když si matka špatně spočítá, jak dlouho bude trvat cesta s dvouletou dcerou kamarádky, a nevezme s sebou druhou dávku mlíka, tak si to hladový děcko nemůže uklidnit (mimochodem horror story známých: na výstup na ledovec sice vzali dítěti jídlo, ale zapomněli flašku…)). V souvislosti s tímto mě napadly dva obchodní záměry. Zaprvé popisovací dětské oblečení, na které by místo těch kravin o usmívání se a štěstí šlo napsat třeba nákupní seznam, takže domácnost by se neocitla na tři dny bez soli, nebo poznámky typu „dnes je sobota, na gyndu se nedovoláš“ . A potom automaty na umělý mlíko v restauračních zařízeních, jako byly dřív automaty na cigarety. Jenom by tam prostě prodávali sunar a kojeneckou vodu. Ušetřilo by mi to dost stresu.

Mimochodem, k tomu oblečení: věci s motivem koronaviru se začaly vyrábět dřív, než byl Covid cool:

 

Další přehodnocení v mateřské karanténě nastalo v oblasti já a internety. Nikdy mě nelákaly víc články o Bohuši Matušovi a jeho sedmnáctileté Lucince a facebookový profil Václava Klause ml. Díky mateřské jsem zjistila, že VKM je ještě větší kokot, než jsem si myslela:

 

Ne že bych popírala existenci jevů, které popisuje, ale jelikož mám takový dojem, že jeho úspěchy v celodenní péči o malé dítě jsou srovnatelné s úspěšností jeho pokusů udržet si aspoň jedno tradiční manželství, měla bych pár tipů, co takhle matky venku s kočárkem „šmrdlají“ do mobilů kromě fejsbuků a instáčů. Například googlí, kdy její novorozenec naspí tabulkových 16 až 20 hodin, když jsou právě čtyři, dneska vstával v sedm a zatím spal přerušovaně čtyřicet minut, protože pokud v tu chvíli otevře oči, rozhodně v takový den neuvidí rozesmátou maminku, ale matku s výrazem na způsob „do hajzlu, dej mi aspoň ještě půl hodiny“ (druhá varianta je, že taková matka na google maps hledá, kde je nejbližší baby box). Matka drtí mobil při konverzaci s jinou dospělou bytostí, která ji nepoblije, nebo sedí na lavičce, nohou vozí kočár a čumí do mobilu, protože v něm má jako já kindle – kupodivu jsme totiž na porodním sále s placentou nenechaly i mozek a mateřský ježek v kleci aneb jak narvat vzpouzejícího se novorozence do něčeho, co se obléká přes hlavu a má to rukávy, neodpovídá našim představám o intelektuálním stimulu. Nebo se nechává se kamarádkou s odrostlejšími dětmi přesvědčit, ať kočár nenechává u pošty s tím, že dítě si někdo hodný vezme, ale počká s tím do puberty.