Šestinedělní Trikolóra

 

Den konfliktu s institucemi

1.  Začalo to Sucháčovým zánětem spojivek. Doktorka mu nepředepíše kapky do očí, dokud nebude mít rodné číslo. Kvůli tomu, že jsem neplánovaně skončila ve Šternberku, nemohli jsme rodný list vyřídit na matrice ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce, kterou máme pět minut chůze, ale museli jsme do Šternberka. Takže když mě ve čtvrtek pustili a v úterý se Suchej únor neprobudil jako reklamní miminko, ale z postýlky na mě zíralo hladové oko kyklopa, rodný list jsme ještě neměli, protože cesta do Šternberka představuje buď silnici smrti, kde mě při předjíždění jednou někdo zabije, a se Sucháčem odmítám jezdit víc než padesátkou, protože nemám pocit, že se svými dvě a půl kily mu ta sedačka od 0 měsíců sedí, jak má, anebo cestu po staré, na které je místy i třicítka moc a to prostě po císaři chceš. Za normálních okolností by pro rodný list mohl dojet jenom Chlapec. To, že jsme nestihli prohlášení o určení otcovství, jsme samozřejmě zajebali my (teda… tak trochu jsem to připomínala od doby, kdy úřady mírně prodloužily úřední hodiny z „vůbec sem teď nelezte, ani s rouškou“, a chystali jsme se tam toto pondělí), ale bylo štěstí, že na uchu měl úřednici ze šternberské matriky Chlapec, protože po jejím napomenutí, že jsme na to měli devět měsíců a že 38. týden není předčasný porod, bych jí řekla, že jsem si nebyla jistá, takže jsme čekali, až komu bude podobnej, a Sucháč by dnes neměl ani rodné číslo, ani oči a možná, že ani matku. Takhle jsem visící na madle auta po staré dojela na matriku, kde úřednice půl hodiny opisovala údaje a dvakrát tiskla dokumenty k podpisu, protože na ně dala špatné datum.
2. Slavnostně jsem ještě z auta zavolala do ordinace pediatra s rodným číslem. Sestřička mi slíbila poslat e-recepty na antibiotické kapky a další dvě věci. Ještě ve Šternberku jsme minuli tři lékárny a smska pípla deset minut po návratu domů. Občas mi chodí víc léků na jednom receptu, takže Chlapec byl vyslán do lékárny, odkud se šťastný, že už se na zahnisaného Sucháče nebude muset dívat, vrátil s Vigantolem a s historkou, jak se lékárnice lekla, když se ujišťoval, že jedna kapka do každého očička. Zavolala jsem zpátky do ordinace, že primárně bych potřebovala opravdu ty kapky, ne něco, co budu potřebovat za týden. Sestřička se omluvila, že jim systém hlásí recepty jako doručené, ale pošlou to znova, a pokud to do jedné nedorazí, mám se ozvat. Ve 13:02 mě požádala, jestli si můžeme dojet pro papírový recept. Do ordinace, kam cestou ze Šternberka stačilo odbočit a cca tři sta metrů si zajet. Pokud by lékárna nebyla ve stejné budově jako ordinace nebo by Chlapce napadlo, že to koupí v jiné, pravděpodobně by se stejně jako Sucháč objevil tento týden v novinách, akorát by tam neměl uvedené míry. Lékárnice mu řekla, že na receptu je nějaký špatný kód, protože systém jí ukazuje už vydaný Vigantol. Chlapec se vrátil do čekárny, kde tentokrát neměl štěstí, aby si s někým podal dveře od ordinace, a půl hodiny čekal. Doktorka nakonec někde vyhrabala starý, klasický recept, který vypsala rukou. Nevím, co Chlapec udělal, když mu stejná lékárnice řekla, že ale na jednom receptu nemůže být víc položek, protože kapky konečně dostal, aniž by se musel vracet k doktorce a aniž by se před budovou zdravotního centra už shlukovali novináři.
3.  Česká pošta. Chlapec si nechal poslat rtuťové teploměry, neb s digitálními máme oba stejnou zkušenost, že zatímco od nás chytá papír, digitál vesele ukazuje 37,1. Už podruhé se mu stalo, že urgoval odesilatele, zatímco zásilka ležela na poště, aniž by se někdo obtěžoval pokusit se ji do jeho prdelákova doručit nebo nechat ve schránce výzvu k vyzvednutí nebo, když už jsme v tom 21. století, poslat mail nebo smsku. Prý, když se to posílá jako dopiska, nemají povinnost, tudíž ideálně se chodit každý den na poštu ptát, jestli už.

Závěr? Pořád poslouchám, jak se mám v šestinedělí šetřit a věnovat se hlavně dítěti a sobě a nic neřešit. Místo toho jsem čas, za který by v Číně postavili pět kilometrů dálnice, strávila objížděním úřadů a sháněním jedněch antibiotických kapek (jako doufám, že kdyby Sucháčovi třeba upadla ruka, zatímco se ho budu snažit narvat do overalu, kterému nějakého génia napadlo napevno obšít rukávy, takže kdyby u toho nebyl Chlapec, už jsem z toho Sucháče vystříhala nůžkami na drůbež, nedočkám se pomoci za osm hodin). Fakt by nešlo s byrokracií těch šest týdnů počkat? Je hezký, že na žádost o rodný list mám třicet dní od narození dítěte, ale když mi pro něj nevydají bez rodného čísla recept na léky, je mi to k ničemu. Míň hezký je, že když si o mně i o otci můžou z Centrálního registru vycucat úplně všechna data (a při změně trvalého bydliště mi opravdu stačila jedna jediná návštěva magistrátu a ohlášení na jednu instituci, aby si to už všechny ostatní dotčené přejaly), musím se někam vláčet s týdenním miminem a rozpadajícím se rodným listem otce (páč je starší), aby úřednice půl hodiny zapisovala přesně ty údaje, které získá z registru. Vím, že doktorka mohla recept napsat na moje rodné číslo, ale zároveň si dokážu představit to jednání s pojišťovnou a proč se jí do toho nechtělo. Ale vážně by nešlo po dobu šesti týdnů vykazovat všechno na pojištění matky, když dítě bude navíc vedené u stejné pojišťovny, nebo to pak vykázat najednou, až bude dítě přihlášené k pojištění?

Pro nefungující e-recept nenacházím žádnou omluvu. Skvělý nápad, jehož provedení asi dostalo za úkol pár kreténů.