Jak řekla, tak porodila

 

Lva

Člověk by si měl dávat pozor na to, co si přeje, mohlo by se mu to splnit. Prohlásila jsem, že rozhodně nebudu rodit v takových vedrech. Minulý čtvrtek jsme pořídili mobilní klimatizaci. O víkendu měly teploty klesnout. Suchej únor si v pátek večer vyposlechl rozhovor na téma Panna nebo Lev, u filmu sebou mlel, že to vypadalo, že mu nestačí audio, ale chtěl by to už i s obrazem, a v jednu ráno si vypustil bazén. Nápad rodit, až nebude takový vedro, měla zřejmě půlka Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce, takže fakultka vyhlásila stop stav, což se prý stává tak čtyřikrát do roka, a poslali mě do Šternberka.

Tam jsem si to chvíli užívala (jako že fakt: „Chcete porodní pokoj se sprchou nebo s vanou?“ – Tvl, jdu rodit nebo na wellness?) a teď bych udělala odbočku k tématu domácích porodů, když už se k tomu můžu po jednom děcku fundovaně vyjadřovat na FB a novinkách. Mám moc ráda takový to „v porodnici se dějou strašný věci, třeba ti daj epidurál a novorozence ti narvou káčkem a udělaj mu screening“ a „když seš zdravá a máš v pohodě těhotenství, můžeš klidně rodit doma." Největší křivda, která se mi v porodnici stala, byla žemlovka k obědu. 

Porodnické násilí

 

Co se týče těhotenství, do šestýho měsíce jsem jezdila na kole, dva dny před porodem jsem dala kilometr v bazénu téměř za stejný čas jako před těhotenstvím (je fakt, že nejsem soutěživý typ) a celkově jsem těhotenství měla bez jediný komplikace. A po třech hodinách porodu (a třiceti čekání na kontrakce) to skončilo akutním císařem.

Rodit doma, jak v době covidové některé apelovaly, nemusela jsem žrát žemlovku a kuřecí sekanou s kečupem, ale taky jsem mohla mít dítě, co by na novorozeneckejch fotkách, kdybychom snad nějaký chtěli, nemuseli ani moc aranžovat do polohy mrtvolky.

Takže jestli jsem pro takové rozhodnutí měla někdy aspoň nějaké pochopení, protože někdo udělal v porodnici jinou zkušenost než já, nebo protože trpí syndromem bílého pláště, zatímco já jeho opakem (navzdory tomu, že několik lékařů znám i ze soukromého života bez pláště, tak mě jejich přítomnost naopak uklidní), tak teď už ho nemám. Ráda bych věřila tomu, že i zatvrzelá domarodka by se po odtoku plodové vody a dni bez kontrakcí dostavila do nemocnice, ale mám obavu, že spousta by dál pila maliníkový čaj a zobala lněné semínko, protože vyvolávaný porod a antibiotika přece nejsou dobrý start do života.

Překvapilo mě, že mě někdo uklidňoval, že to nevadí, že jsem rodila císařem. Proboha, jak se ženská dostane do nastavení, že by se měla cítit, že nějak selhala, protože její porod skončil císařem? Na samotný zákrok mám díky doktorům i sestrám v podstatě hezké vzpomínky, protože mi nedali šanci začít se bát, odnosila jsem dítě s Apgar skóre 10-10-10, co svoji porodní váhu dohnalo po necelém týdnu, moje tělo neudělalo nic špatně, nepřišlo se na žádný problém, jediná anomálie spočívala v tom, že jsem byla rekordmanka roku co do délky pupeční šňůry, do které se ale Sucháčovi podařilo nezamotat. Prostě to z nějakého důvodu dopadlo tak, jak to dopadlo. A v první řadě to dopadlo dobře. Takže jak se stane, že někdo začne cítit výčitky svědomí, protože neporodil svoje dítě přirozeně?

Druhá věc je kojení: myslím, že je společensky přijatelné nekojit, už míň je ale pro hodně lidí akceptovatelné, že i s tím jste v pohodě. Několik dní po porodu jsem měla pocit, že za každým rohem číhá členka laktační guerilly připravená tahat mi prsa z podprsenky, aby mi zachránila dítě před nenávratnou deprivací. Po porodu jsem byla psychicky úplně v pohodě. První den po císaři jsem se dokonce cítila celkem fyzicky dobře i potom, co mě po necelých dvaceti čtyřech hodinách postavili na nohy, a sestry byly překvapené, že jsem si o injekci proti bolesti přišla říct na sesternu po svých. Fyzicky jsem se zhroutila po pár dnech pokusů o kojení. Bolela mě jizva, z chůze a veškeré manipulace s dítětem i se sebou v pozici v předklonu mě bolela záda a do toho se přidala prsa. Hodina snažení a výsledek dítě řvoucí hlady a dokrm. Když se mě během porodu asi patnáctkrát zeptali na alergie, které jsem pokaždé negovala, měla jsem možná už v tu chvíli říct, že alergická jsem na slova „rozkojování“, „přisávání“ a „bradavka“.

V porodnici jsem dostala brožurku s instrukcemi, jak se chovat po císařském řezu. Bylo tam co dělat, když potřebujete kašlat, kýchat, nebo se smát. Nebylo tam co dělat, když je vám fyzicky tak zle, že chcete brečet.

Krize nastala v den propuštění, kdy jsem doma z koupelny slyšela, jak si Chlapec pouští nějaké video z Modrého koníka: „Jediná věc, která patří do úst miminka, je maminčino prso…“ Zařvala jsem, cituji se: „Vypni tu zasranou píču a ať jí někdo nejdřív rozpáře břicho a pak ať mi přijde říct, co patří nebo nepatří do úst miminka!“ Večer jsem se dívala na spícího Sucháče vedle sebe v postýlce a nebyla jsem si jistá, jestli bych se dokázala zvednout, pokud by se začal dusit. Přistihla jsem se přitom, že ho nechci brát do náruče, protože pro mě neexistuje žádná pozice, ve které by mě nic nebolelo. V ten moment jsem se rozhodla, že Sucháč potřebuje hlavně fungující matku, ne fyzicky sesypaného trosku, a že kojení prostě vzdávám.  

Přestože mám naprosto skvělý kamarádky a doufám, že budu moct brzy péči Drahomíry, Gedžitky a Motorové myši na někom oplatit, i s nimi a jejich dobře míněnými radami jsem si připadala, že bych se měla cítit špatně, protože ony by se na mém místě snažily víc. Nechtěla jsem už další tipy na čaje, homeopatika nebo polohy při kojení (zájemci o rychlou eutanazii ve státech, kde není povolena, mohou zkusit matce po císaři říct, jak skvělá je pozice vleže na boku), byla jsem rozhodnutá a už jenom tím rozhodnutím ze mě spadly litry neexistujícího mateřskýho mlíka. Nutrilon pro dítě, ibalgin pro matku a konečně můžu využít instrukce z brožurky, jak se smát po císařském řezu.

Chlapec umí se Suchým únorem naprosto všechno co já (něco i líp, protože Sucháč se evidentně na odkrknutí radši rozvalí na širokém chlapském rameni než na mně) a hlavně to ochotně dělá (bere za mě celou první noční přebalovací-krmící směnu, kdy po pár hodinách spánku tělo začne regenerovat a pro mě je to nejbolestivější část dne, někdy si k tomu nalije víno a probírají se Sucháčem baby). Prostě „nepomáhá“ nebo „nehlídá dítě“, on se o něj stará. Vzal na sebe i všechny telefonáty mým příbuzným, které mrzelo, že nevolám, nestačily jim fotky a zprávy a nechápali, že to není z rozházených hormonů, ale z toho, že na slušnou mezilidskou konverzaci nezbývaly síly.

V některých chvílích ovšem pracuje na tom, aby mi ta jizva smíchy praskla. Ležím v obýváku a při přebalování slyším: „Ty máš ale velkého pindíka. To je pindík od Molů, my takové nemáme.“

Na moji stížnost, jak mě v noci při přebalování Sucháč dvakrát pochcal, kontruje: „Tak za to si můžeš sama, když má tu vaši hadici.“

Dneska ráno mě pochválil, že jsem mu dala lépe ukrojený krajíc chleba, ale že ho mrzí, že ho musí vyhodit, protože si ho pocukroval, neb si stále nepamatuje, co je cukřenka a co je slánka. (Bojkotuje moji snahu, aby konzumoval míň sacharidů – dá si o lžičku míň cukru do kafe a pak si pocukruje chleba.) Požádala jsem ho, aby si po sobě ten chleba v koši zahrabal, protože při každém otevření koše a pohledu na něj jsem se smíchy a bolestí zlomila v pase.

Takže je ze mě spokojená, nekojící šestinedělka. Stejně jako u komentářů k těhotenství, můžete namítnout, že ten psychický kolaps může přijít s první kolikou, prořvanou nocí nebo teplotou a budete mít pravdu. Já si ale teď užívám každýho dne, kdy se Sucháčem zvládneme něco líp zorganizovat, kdy zvládnu víc práce, kdy zvládnu přečíst kousek knížky. Večer mě čeká privilegovaná starost rozhodnout se, jestli si oholím nohy nebo umyju vlasy, protože obojí zatím nedám. Myslím při tom na ženský, co už několik dní ani neviděly sprchu, protože jejich chlap se bojí dítě i chytit.